Ruská agrese proti Západu by ještě mohla vyhrát. Musíme si přiznat své chyby a iluze

Ilustrační foto (commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Mil.ru)

Ilustrační foto | FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Mil.ru

Válka na Ukrajině je pouze součástí ruské strategické agrese proti Západu. Pravidla a instituce mezinárodních vztahů vybudovaných v reakci na druhou světovou válku Putinově mesiášské představě o výjimečnosti ruského osudu jednoduše přestaly vyhovovat.

Pokud Rusko nebude vojensky poraženo, nikdy neotevře oči a nepřijme prostou pravdu o tom, že v civilizovaném světě přece jenom existuje jen jedno právo, vycházející z Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté v prosinci 1948 v OSN po dvou letech příprav a diskusí o – jak pravil filosof Stephane Hessel – „jedné společné představě všech velkých světových náboženství o lidské mravnosti“.

(Týdeník FORUM)

Současná krize by proto měla donutit Západ, aby sebekriticky přehodnotil svoje rozhodování a konání v celém 20. století, a zvláště svoje jednání po zhroucení sovětské říše po roce 1989.

Nabubřelá naivita a arogance autorů versailleského systému, především v podání politických elit Francie a Velké Británie, byly spolu s nezodpovědným americkým izolacionismem po první světové válce hlavní příčinou zhroucení německého hospodářství, nástupu fašismu a upevnění komunistické diktatury v Rusku.

Byl to z velké míry i bezprincipiální appeasement diktatur, který udělal běsnění druhé světové války nevyhnutelným. Vyvolaná nutnost bojovat s nacismem s pomocí nejkrvavější diktatury v lidských dějinách stalinistický sovětismus naopak posílila, posunula hranice sovětské říše o stovky kilometrů na západ a desítky milionů lidí ve střední a východní Evropě uvrhla skoro na půl století do sovětského otroctví.

Avšak Západ znovu selhal

Jen masivní krize sovětského systému přivedla Michaila Gorbačova a jeho ministra zahraničních věcí Eduarda Ševarnadzeho na přelomu osmdesátých a devadesátých let k dobrovolnému stažení z dobytých území za hranicemi Sovětského svazu. Toto neuvěřitelně odvážné rozhodnutí několika jednotlivců na vrcholku krachující diktatury popřelo nakrátko celou její historii – a mělo šanci změnit celý svět.

V proruském Podněstří odtrženém od Moldavska si potrpí na sovětské tradice (Lsimon / wikimedia commons / CCO 1.0)

Na krátkou dobu několika let vznikla historicky největší příležitost k hledání nových rámců pro mezinárodní závazky a instituce, které by nahradily bipolaritu supervelmocenského patu. Diskutovalo se posílení pravomocí Organizace spojených národů, dokonce i vytvoření vojenských sil OSN a omezení práva veta stálých členů Rady bezpečnosti.

Avšak Západ, oslněný svým domnělým vítězstvím ve studené válce, znovu selhal. Nepochopil, že studená válka nebyla konfliktem, ve kterém šlo o vojenskou moc a kvalitu výzbroje, ale o principy právního státu, kontroly moci, mezinárodní spolupráce a ochranu lidských práv. Ty byly, jsou a budou skutečnou obranou proti diktaturám.

Ještě chvíli se zdálo, že konec studené války přinese skutečnou změnu světových pořádků. Končily občanské války ve Střední Americe a v Africe. Pro první válku v Zálivu a vytlačení vojsk Saddáma Husajna z Kuvajtu v roce 1991 ještě připravilo a dalo mandát postupně dvanáct rezolucí Rady bezpečnosti. Ale už v roce 1993 Západ (především USA, Velká Británie, Francie a Německo) nechtěl vojenskou silou zastavit války v rozpadající se Jugoslávii a zcela zbytečně přizval Rusko k „řešení problému“.

Náměstek ruského ministra zahraničí Vitalij Čurkin tehdy jízlivě poznamenal: „Mají, co chtěli. Pro příštích sto let bez Ruska žádný mír na Balkáně nebude.“ Namísto politiky principů zvítězilo opět mocenské dohadování. V Rusku to znamenalo nesmírné posílení vlivu „silových složek“ na domácí politiku a odklon od hledání konsensu se Západem.

Vladimir Putin (uprostřed) na setkání s ruským ministrem obrany Sergejem Šojgu (vlevo) a náčelníkem generálního štábu Valerijem Gerasimovem (vpravo) na cvičení Vostok 2018 (Tisková služba prezidenta Ruské federace / Wikimedia Commons / CC BY 4.0)

Další nepromyšlený a bezprincipiální Daytonský „mír“ v roce 1995 učinil válku v Kosovu a roztržku s Ruskem nevyhnutelnou. Letecká operace Severoatlantické aliance pak sice vycházela z legitimního posouzení situace v Kosovu Radou bezpečnosti jako „hrozby pro mezinárodní mír a situaci v regionu“, ale Rusko a Čína vetovaly další rezoluci, která by této operaci dala právní mandát OSN. Období snah o novou strukturu mezinárodních vztahů skončilo.

Odpor k respektování práva

Konečnou ránu těmto snahám pak po roce 2000 daly Spojené státy neuváženými jednostrannými intervencemi v Afghánistánu a Iráku, které dále oslabily roli OSN v řešení krizových situací. Kdo by si dnes vzpomněl na osobní dopis jednoho z nejrespektovanějších arabských politiků, jordánského prince Hassana bin Tálila, který pouhý den po teroristických útocích v New Yorku a Washingtonu ze dne 11. září 2001 varoval amerického prezidenta George Bushe, aby neuváženou a přehnanou reakcí nepromarnil obrovskou solidaritu, kterou Spojené státy v arabském světě v této chvíli mají.

O dvacet let později Západ čelí ruské genocidní agresi na Ukrajině a musí napravovat příliš drahé omyly a slabost nejenom z období po roce 1989. Pokud se má objevit šance na nápravu systému mezinárodních vztahů a institucí, musí se diskuse západních politiků a intelektuálů zbavit iluzí, pocitu nadřazenosti a musí se dobrat schopnosti přiznat vlastní omyly a zločiny minulosti.

Můžeme jenom doufat, že by v takovém případě zeslábl vliv politických celebrit, veřejných činitelů, jako jsou Jeffrey Sachs a Antje Vollmer, kteří dnes požadují co nejrychlejší ukončení války na Ukrajině „jednáním s Vladimirem Putinem“. Asi se k nim ještě nedoneslo, že ruský prezident neuznává samostatnost ukrajinského státu, ukrajinskou kulturu a jazyk považuje za odnož a nářečí ruštiny a jednat o čemkoliv jiném než o kapitulaci „nacistů“ – rozuměj legálně zvolené vlády a prezidenta Ukrajiny – vůbec nemá v úmyslu.

A můžeme se jenom modlit, aby ve Spojených státech Republikánská strana odolala novému nástupu bývalého prezidenta Donalda Trumpa, zřejmě nejnaivnějšího fanouška Vladimira Putina v celém západním světě. Mají mnoho společného – třeba odpor k respektování práva a ke kontrole moci. Takže ruská agrese proti Západu ještě na Ukrajině může vyhrát – stačí, když znovu vsadí na ovlivňování amerického volebního systému – a ještě jednou uspěje.

Převzato se svolením z Hlidacipes.org.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články