Ruská pátá kolona v Kazachstánu jako rakovinná metastáze

Někdejší prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev u Vladimira Putina v Moskvě (2006) (ČTK/AP/MIKHAIL METZEL)

Někdejší prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev u Vladimira Putina v Moskvě (2006) | FOTO: ČTK/AP/MIKHAIL METZEL

Ve středoasijském Kazachstánu začaly 2. ledna 2022 protivládní protesty, které se prezident Kasym-Žomart Tokajev rozhodl potlačit silou. V rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, ovládané Ruskem, mu na pomoc přispěchalo 3000 ruských výsadkářů. Tokajev je v úřadě od roku 2019, kdy po osmadvaceti letech vystřídal Nursultana Nazarbajeva, jehož rodina si v Kazachstánu dosud zachovává značný vliv. Jenže vztahy mezi Rusy a Kazachy nejsou zrovna přátelské. Fero Hrabal-Krondak procestoval v letech 2011–2019 asijskou část Ruska i středoasijské postsovětské státy včetně Kazachstánu. V následujícím textu, který je výňatkem z připravované knihy Potulky Sibiří a Střední Asií, reflektuje svou kazašskou zkušenost.

Pokud jde o veřejně proklamované rusko-kazašské přátelství, během rozhovorů se zdejšími lidmi jsem zjišťoval, že to vždy byla spíše záležitost mezi Putinem a Nazarbajevem, případně zbožné přání ruské diaspory, než reálný stav. I z pohledu současného režimu jde ovšem ve vztahu k Rusku spíše o oportunistický přístup než o nějakou srdeční záležitost.

Krymský scénář v Kazachstánu?

Nazarbajev a po něm i Tokajev si vždy dobře uvědomovali, že v krizovém případě – dojde-li národu trpělivost a bude hrozit nějaký kazašský Majdan – se můžou spolehnout spíše na kolegu z Kremlu (a jeho tanky či zelené mužíky), než na vlastní síly. Jestliže Tokajev spatřuje v Putinovi ochránce jeho zkorumpovaného režimu, Putinovi nejde o Tokajeva a jeho partu, nýbrž o posílení mocenského postavení Ruska ve Střední Asii, které slábne i díky aktivitám „spojenecké“ Číny v tomto regionu. Pro Kreml bude Tokajev přijatelnější jako vazal, než jako svéhlavý spojenec, jakým byl Nazarbajev.

Plakát varující obyvatele Kazachstánu před imperiálními choutkami Ruské federace

Opakování krymského scénáře je zde, bohužel, více než pravděpodobné již kvůli tomu, že i zde je usazena velmi početná ruská menšina. V Kazachstánu žije momentálně 3.685 000 (tj. 21,5 %) občanů hlásících se k ruské národnosti, přičemž třeba v Pavlodarské oblasti tvoří Rusové 36,49 % a v Severokazachstánské dokonce 49,76 % populace. Kazachstán se svými 18 miliony obyvatel, navíc izolovaný od jakékoliv demokratické země, je pro Rusko ještě snadnějším soustem a slabším soupeřem, než 45 milionová Ukrajina.

Banner Nová Orientace

Pro Kazachstán představuje ruská menšina stejný problém, potažmo hrozbu, jako sudetští Němci pro Československo ve třicátých letech 20. století. Též nejde o nějaký konflikt kultur, ale o to, že kazachstánští Rusové se negativně vymezují vůči původnímu etniku, chovají se povýšeně a nemají sebemenší chuť se asimilovat. Jak jsem se mohl sám osobně mnohokrát přesvědčit, většina z nich cítí spíše sounáležitost s Ruskem než s kazachstánskou vlastí, kde se narodili anebo většinu života žijí. Málokdo z nich ovládá kazašský jazyk a k místní kultuře pociťují vesměs hluboký despekt, ba pohrdání.

Především pak Rusové obývající severní oblasti Kazachstánu dávají nepokrytě najevo, že se nemohou dočkat, až bude severní Kazachstán připojen k Ruské federaci. Stejně jako kdysi sudetští Němci volající po návratu do lůna Říše. Není divu, že adekvátní vztah pak mají k nim i Kazaši, kteří si navíc dobře pamatují na to, jak se k nim v době sovětského „bratrství národů“ chovali ruští okupanti.

Vojáci kontrolují občany v největším kazašském městě Almaty, centru protivládních protestů (10. 1. 2021) (ČTK/AP/Vasily Krestyaninov)

Mnozí Kazaši – dosud žijící euforií ze znovunabyté nezávislosti – si začali uvědomovat nebezpečí ruského revanšismu díky událostem na východní Ukrajině. Ruská anexe Krymu a „povstání opolčenců“ na Donbasu otevřelo oči většině rozumně uvažujících Kazachů.

Ruská pátá kolona jako rizikový faktor

Ovšem prvním varováním byly již události, k nimž došlo vzápětí po rozpadu SSSR v severním Kazachstánu, kde se ruská pátá kolona na některých místech pokusila vyhlásit separatistické útvary s cílem odtrhnout tato území od nově vzniklého Kazachstánu.

Roku 1990 byl na Uralu založen Kozácký komitét požadující, aby za nelegální byly prohlášeny veškeré akty, které „uznávají odtrhnutí území kozáků na Uralu od Ruska a jeho připojení ke Kazachstánu“. Od té doby je součástí kazachstánské politické reality více či méně otevřená konfrontace mezi kozáky a Kazachy.

V listopadu 1990 se pasoval do pozice samozvaného reprezentanta ruské menšiny v Kazachstánu Svaz kozáků, zaregistrovaný jako společenská organizace, požadující pro ruštinu status druhého státního jazyka, zavedení dvojího občanství a provedení referenda o autonomii severokazachstánských oblastí, jež by ovšem mělo vyústit v přidružení tzv. „historických teritorií kozáckého vojska“ k Rusku. Není divu, že tito „patrioti“ se těší sympatiím i podpoře Kremlu.

Jeden z nejvýznamnějších incidentů mezi ruskými kozáky a Kazachy se odehrál v létě 1991 ve městě Uralsk, kam se sjelo několik tisíc ruských kozáků z Orenburské a Samarské oblasti, aby zde vyhlásili ustavení nezávislé Uralské republiky.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg vyjádřil skepsi vůči ruským návrhům (Brusel, 7. 1. 2022) (ČTK/AP/Olivier Matthys)

Když Kazaši pochopili, že tu nejde o žádný folklorní festival, nýbrž o nehorázný otevřený pokus anektovat území severozápadního Kazachstánu (s odkazem na „odvěké právo“ kozáků na území dobytá jejich dědy), zmobilizovali se občané okolních okresů k rázné odpovědi.

Tisíce Kazachů, rozhořčených drzostí kozáků a ozbrojených loveckými puškami a všemožnými zemědělskými nástroji, vyrazily na nákladních autech, traktorech a autobusech do Uralsku, aby zdejší separatistickou sešlost rozehnaly. Následně pak Kazaši hnali delegáty kozáckého sjezdu svinským krokem až na hranice.

K tomu ovšem nutno doplnit, že když po rozpadu Sovětského svazu začali potomci kozáckých komunit (rozprášených za SSSR) obnovovat stará bratrstva, postupně přebrali iniciativu v kozáckém hnutí především tzv. „novokozáci“, tj. nacionalisté bez jakýchkoliv pokrevních či ideových kozáckých kořenů (nezřídka někdejší důstojníci sovětské armády, GRU a KGB), kteří mají blíže k tzv. černosotěncům než skutečným kozákům a po nástupu Putina se stali jednou z opor jeho režimu.

Budu-li citovat atamana Alexeje Kelina, potomka kozáckých emigrantů žijícího v Česku, představuje prorežimní kozáctvo „spolek na způsob Lidových milicí nebo PS VB, kam může vstoupit de facto kdokoli (bez ohledu na původ), kdo je ochoten mlátit stařenky na tržištích a děti na demonstracích“, resp. něco mezi folklorním sdružením a SA.

Ruský prezident Vladimir Putin (ČTK/AP/Uncredited)

Kazašské reminiscence

Pro většinu Kazachů je soužití s ruským národem synonymem staletí útlaku a genocidy – kozáckých dragonád, masového teroru stalinského období a především hladomoru, vyvolaného bolševickou kolektivizací.

Kazašský hladomor představoval de facto genocidu kazašského národa. Ačkoliv – aspoň u nás, respektive mezi laiky – je kazašský hladomor zastíněn hladomorem na Ukrajině, který řada států oficiálně považuje za akt genocidy, ten kazašský jej hrůzností a svým dopadem ještě překonává. Jestliže při hladomoru na Ukrajině zemřely zhruba 4 miliony lidí, tedy „jen“ 13 % Ukrajinců, pak v Kazachstánu padla za oběť hladomoru v letech 1932–1933 téměř polovina národa, zhruba 1,3 milionu z třímilionové kazašské populace!

K tomu nutno připočíst přinejmenším desetitisíce obětí stalinských represí během období tzv. Velkého teroru v letech 1937–1938, který se Kazachů, žijících v dnešním Kazachstánu i v sousední Omské oblasti – ze všech neruských národů SSSR v regionu dotkl nejvíce.

Důvod masového charakteru a zvláštní „selektivity“ politického pronásledování Kazachů je vysvětlován řadou důvodů a okolností. Jedním z nich je, že právě zde se zrodilo nejmocnější národněosvobozenecké Alašské hnutí vedené Alichanem Bukejchánem, které se pokusilo zmařit nastolení „nových zítřků“ ve Střední Asii. Toto hnutí po pádu carské vlády vytvořilo na území přibližně odpovídajícím nynějšímu Kazachstánu suverénní státní útvar zvaný Alašská autonomie, který existoval od 13. prosince 1917 do podzimu 1919.

Hlavním městem Alašské autonomie se stal Semej na severovýchodě Kazachstánu. Zde sídlila provizorní vláda neboli Alaš Orda (Kazašská horda), jež byla úzce propojena s ruskou Bílou armádou. V jejím čele stanul spisovatel a etnograf Alichan Bukejchán, který byl v přímé linii Čingischánovým potomkem.

Poté, co Rudá armáda porazila Bílou armádu a obsadila území dnešního Kazachstánu, zřídila zde sovětská vláda v srpnu 1920 Kyrgyzskou autonomní sovětskou socialistickou republiku (Rusové tehdy Kazachy označovali jako Kyrgyzy) s hlavním městem Orenburgem, v němž většinu tvořili etničtí Rusové.

Památník Hladomoru v ukrajinském Kyjevě (27. 11. 2021) (ČTK/ABACA)

Ačkoliv se představitelé Kazachů aktivně zasazovali o začlenění města Omsk a Omského okresu do sousední Kazašské autonomie. Tehdy přes 300 000 Kazachů uprchlo do sousední Číny a Mongolska, kde významná kazašská menšina žije dodnes.

Předchůdcem Omské oblasti v dnešní Ruské federaci byla v rámci Ruského impéria Akmolinská oblast, jež zahrnovala území zhruba odpovídající většině dnešního severního Kazachstánu a jižní části Omské oblasti. Jejím centrem byl Omsk a sestávala z újezdů Akmolinského, Atbasarkého, Kokčetauského, Omského a Petropavlovského.

Druhým důvodem bolševické nevraživosti vůči Kazachům, tvořícím i v současnosti významnou část populace Omské oblasti v Rusku, byla skutečnost, že na počátku 20. století byli domorodí obyvatelé Akmolinského újezdu, kteří později tvořili páteř kazašské populace současné Omské oblasti, nejvzdělanější skupinou ve srovnání s okolními regiony. A pro sovětskou moc představovala vzdělaná část společnosti vždy určitou hrozbu a vážné nebezpečí. Proto se také persekuce v první řadě zaměřila na kazašské učitele a vzdělance.

Oběti stalinských represí

Mezi první oběti „očisty společnosti od antisovětských živlů“ patřil tudíž třeba Košmuchamed Kemengerov, kazašský spisovatel, historik, pedagog, redaktor novin Ak Žol, zastřelený 21. listopadu 1937. V letech 1937–1938 byli „trojkou“ NKVD Omské oblasti odsouzeni k trestu smrti na základě článku 58 trestního zákoníku RSFSR učitelé kazašských škol v těchto tzv. aulech (obcích): Agaš, Burup, Kora-Agaš, Kora-Mola, Krakchuduk, Kujandy, Kurmanbaj, Kyr-Kuduk, Tapat, Tjukalinskij, Uzun-Agaš, Žapan, Žaskajrat a Žeksentaj.

Například Kažachmet Chusajnovič Kakenov, učitel vesnické školy v Tavričeském okrese a v letech 1917–1918 člen Akmolského oblastního výboru, byl zatčen na základě udání, že odmítá organizovat finanční sbírku pro španělské děti s argumentem, že „sovětské děti také hladoví“. Isa Žaksybajev, obyvatel vesnice Kajčubaj v okrese Šerbakul, se provinil tím, že daroval svůj dům škole, ve které se 13 dětí ve věku od 8 do 14 let učilo číst a psát. Za to byl 15. března 1938 trojkou NKVD Omské oblasti odsouzen k trestu smrti.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roam Black Černý a Michal Hošek)

Podle článku 58 byl odsouzen a zastřelen i Urazaly Muchametžanov, instruktor rusko-poljanského okresního výboru komunistické strany, který si během vystoupení na oblastní stranické konferenci v roce 1937 postěžoval: „Proč v Omské oblasti neexistují žádné potřebné učebnice v kazašském jazyce?“.

Do třetice smutných příběhů kazašských osobností uvedu ještě Sejtkoža Chazreta, muslimského duchovního a známého folkloristu, sběratele lidových legend, příběhů a genealogií (šežire), jenž byl obyvatelem Omského Přiirtyší. V květnu 1937 byl zatčen a obviněn z účasti na „stepním spiknutí“ a po rozsudku „trojky“ na podzim téhož roku ve věku třiašedesáti let zastřelen.

Trnem v oku bolševiků byli Kazaši i díky své poměrné zámožnosti, aspoň oproti ruským sousedům, kteří vesměs holdovali samohonce. Obzvláště pak měli čekisté pifku na jedince, jako byl třeba baj Rachim Taščanov, bohatý kupec a vlastník tisícihlavého stáda koní a velbloudů z Pokrovské Volosty.

Jeho bohatství bylo založeno na rozvážném hospodaření a využívání nejnovějších technických vymožeností – dokonce si nechal až ze Spojených států poslat první moderní mlátičku v Omské oblasti. Kromě chovu koní, v jehož rámci například křížil stepní plemena s ruskými, se aktivně zabýval i pěstováním ovsa, pšenice a kukuřice.

Křest Týdeníku FORUM (Jan Šibík / FORUM 24)

Není divu, že Kazaši – v jejichž kultuře je odedávna kladen důraz na orální tradici, znalost genealogie a úctu k předkům – si uchovávají výše uvedená příkoří a zločiny vůči jejich národu hluboko v srdci a každý pokus ruských revanšistů bagatelizovat stalinské zločiny anebo snaha o integraci Kazachstánu do ruského područí, jim je znovu bolestně připomene.

Fero Hrabal-Krondak je český cestovatel, spisovatel a nakladatel žijící na Slovensku, který v letech 2011–2019 procestoval křížem krážem Rusko i všechny postsovětské středoasijské státy. Je majitelem nakladatelství CAD PRESS se sídlem v Bratislavě. Mimo jiné je autorem knih Cesta na Tajmyr  (2020) a Cesta na konec světa a zpět (2021). Výše uvedený text je výňatkem z připravované publikace Potulky Sibiří a Střední Asií, popisující jeho pobyt v uvedeném regionu v roce 2019.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]