KOMENTÁŘ / Mezi dvaceti nejbohatšími lidmi na světě je podle Bloomberg Billionaires Index celkem 15 Američanů. Dohromady nashromáždili majetek v hodnotě více než 2,4 bilionů dolarů, což představuje asi 8,9 procenta hospodářského výkonu Spojených států za loňský rok. Majetek Bidzina Ivanišviliho, nejmocnějšího muže v Gruzii, se odhaduje na přibližně 7,6 miliardy dolarů, což je čtvrtina HDP země.

Ivanišvili se narodil jako syn horníka v chudé venkovské vesnici v tehdejší periferii Sovětského svazu. „Vyrůstal jsem téměř bos, neměl jsem boty, které bych mohl nosit. Ale byl jsem naprosto šťastný, mnohem šťastnější než moje děti,“ vzpomínal v roce 2014.

V postsovětském Rusku v 90. letech 20. století se stal ze syna horníka nejbohatší Gruzínec, který vydělal na produkci železné rudy, ocelárnách, bankách a nemovitostech obrovské peníze. Bloomberg mluví o jmění v hodnotě necelých osmi miliard dolarů, časopis Forbes o zhruba pěti miliardách dolarů.

Ať je to tak či onak, Ivanišvilimu teď patří i futuristický palác nad Tbilisi, hlavním městem Gruzie. Za obvodovými zdmi hlídkují stráže. Uvnitř jsou strážní věže, které nabízejí výhled na město pod nimi. V dálce na západě je Černé moře a za ním Evropa. Na severu, za horami, je Rusko.

Gruzie potřebovala hrdinu a Ivanišvili se jí chopil

Jeho „hrad“ nad městem je plný drahých uměleckých děl. Vlastní sbírku originálních obrazů Clauda Moneta a Augusta Renoira. Picasso, kterého koupil v roce 2006 v aukční síni Sotheby’s – celosvětově nejstarší a největší mezinárodní firmě pořádající aukce výtvarného umění – za více než 95 milionů dolarů, byl v té době druhým nejdražším obrazem, který byl kdy vydražen.

Ze svého sídla ze skla a ocele Ivanišvili– 68letý dolarový miliardář – dominuje politice v jihokavkazské zemi již více než deset let. V roce 2003 vyšly desetitisíce Gruzínců do ulic, aby svrhly dlouholetého vůdce Eduarda Ševardnadzeho, bývalého sovětského byrokrata, který zemi vládl od rozpadu Sovětského svazu. Šlo o první z takzvaných barevných revolucí. Další zažila Ukrajina o rok později nebo Kyrgyzstán v roce 2005.

Na Ševardnadzeho místo po volbách nastoupil revolucionář Michail Saakašvili, který sliboval navázání užších vztahů se Západem, vstup do Evropské unie a místo mezi členskými státy NATO. Naděje, které Gruzínci vkládali do jeho vlády, ale brzy pohasly. Jeho strana se stávala stále autoritářštější a její korupční sklony byly stále zřetelnější. V roce 2008 navíc vypuklo napětí ve vztazích s Ruskem. To přerostlo v krvavou pětidenní válku, v níž získal pětinu gruzínského území pod kontrolu Kreml a jeho místní zástupci v separatistických regionech Abcházie a Jižní Osetie.

Gruzie potřebovala hrdinu, někoho, kdo zemi zachrání. A miliardář Ivanišvili se do toho rád pustil. „Vytvořím v Gruzii takovou demokracii, že možná Evropu opravdu ohromím,“ sliboval v říjnu 2011. O rok později založil stranu Gruzínský sen, která půl roku po svém vzniku vyhrála volby. Revoluce růží skončila, dějiny se zastavily a zemi měla čekat už jen zářná budoucnost.

Ivanišvili na rok usedl do premiérského křesla, aby se o více než rok později stáhl do ústraní. V roce 2021 oznámil úplný odchod z politiky. Nyní nemá zdaleka nejbohatší Gruzínec žádnou oficiální funkci.

Ve skutečnosti ale rozhoduje o budoucnosti jihokavkazské země a krocích vládní strany Gruzínského snu. Jeho sen ale není evropský a západní, jak tvrdil před více než deseti lety. Před volbami 26. října, po kterých propukly obrovské protesty – připomínající ukrajinský Majdan nebo běloruské protesty proti výsledkům voleb mezi lety 2020 a 2021 – ho mnozí považovali za sílu, která Gruzii vytahuje z oběžné dráhy Evropské unie a táhne zemi k orbitě Kremlu.

„Globální strana války“ vehnala Gruzii do války s Ruskem

Dojem, že vládní politiku řídí ze zákulisí, posílil jeho projev z letošního května. Mylně se prý domníval, že jeho politická mise je u konce, a bude nadále bojovat za „plné obnovení suverenity Gruzie“. De facto se v ten den do politického boje vrátil. A to zrovna v době, kdy hlavní město Tbilisi – stejně jako nyní – ovládaly protesty.

Gruzínci zhruba v polovině letošního roku protestovali proti zákonu, který podle kritiků přibližuje tamní režim ruskému vzoru. Protestující rozháněla policie obušky a slzným plynem. A Ivanišvili tvrdil, že jde o vměšování „globální strany války“.

Zákon o zahraničních agentech stanovuje, že organizace, jejíž rozpočet je více než z pětiny financován ze zahraničí, se musí zaregistrovat jako organizace nesoucí zájmy cizí moci. Znění zákona, který vstoupil v platnost měsíc po jeho slovech, připomíná ruský zákon o zahraničních agentech. Ten Vladimir Putin používá ke kriminalizování odpůrců Kremlu. Evropská unie prohlásila, že přijetí zákona odporuje jejím hodnotám a nabourává integrační proces.

Ivanišvili v květnu podle agentury Reuters prohlásil, že ta stejná „globální strana války“ na Západě vehnala Gruzii do konfliktu s Ruskem v roce 2008, kdy ji Moskva rozdrtila v pětidenní válce, a totéž udělala s Ukrajinou v roce 2014, kdy se Rusko zmocnilo Krymu, a znovu v roce 2022, kdy prezident Vladimir Putin zahájil rozsáhlou invazi na Ukrajinu.

Tehdy v podstatě hlásal, že gruzínská opozice jedná jako přímý agent Západu a že pokud Gruzínský sen nezasáhne a nezastaví ji, zatáhne zemi zpět do války a použije ji jako „potravu pro děla“. Dá se říct, že v tomto směru přebírá ruskou propagandu v tom smyslu, že Západ je upadající, jeho hodnoty jsou špatné, jdou proti hodnotám Gruzie a Gruzínský sen je jediná strana, která tyto hodnoty bude bránit. Stejně tak Ivanišvili tvrdil, že po volbách zakáže opoziční strany.

Jeho slova – v té době zatím jen se snahami o přijetí zákona po ruském vzoru – rezonovala i na mezinárodním poli. „Když slyším Ivanišviliho vizi budoucnosti Gruzie, je mi z toho smutno. Jsem zdrcen touto náhlou změnou vztahů se zeměmi, včetně Litvy, které byly nejbližšími spojenci Gruzie. Připadá mi, že ztrácíme přítele,“ napsal na sociální síti X ministr zahraničních věcí Litvy Gabrielius Landsbergis.

Navzdory vlně protestů se organizace, jejichž rozpočet je více než z pětiny financován ze zahraničí, musí zaregistrovat jako organizace nesoucí zájmy cizí moci – jako zahraniční agent.

Ani jedna strana nemá kam ustoupit

Gruzínské struktury se z pouličních protestů nepoučily. Nyní tak opět – po zhruba půl roce – sledujeme ohně na vozovkách, zábavní pyrotechniku létající na kordony bezpečnostních složek, proevropské transparenty, vlajky Gruzie a Evropské unie na straně demonstrantů. A slzný plyn, obušky, gumové projektily, vodní děla, zatýkání významných představitelů opozice a četné případy tvrdého zásahu na straně policie.

Nedovolíme nikomu, aby nás udržoval v neustálém stavu vydírání a manipulace, což je naprosto neuctivé vůči naší zemi a společnosti.

Jde o reakci na výsledky říjnových voleb – stejně jako v Bělorusku mezi roku 2020 a 2021 –, které podle opozice ukradl Ivanišviliho Gruzínský sen. Centrální volební komise tehdy oznámila, že stran získala 54 procent a vyhrála volby. Výsledky se dramaticky lišily od výsledků průzkumů provedených západními agenturami, podle opozice i nezávislých pozorovatelů hlasování doprovázely volební podvody. Největší protesty ale odstartovaly poté, co Gruzínský sen přišel s dalším – vysloveně proruským – opatřením.

V roce 2014 vedlo rozhodnutí vlády ukrajinského premiéra Mykoly Azarova pozastavit přípravy podpisu Ukrajinsko-evropské asociační dohody k protestům na kyjevském náměstí Nezávislosti, někdy označovanému jako Majdan, později zřejmě i k dvěma útokům Ruska na západního souseda. K podobnému kroku se po volbách odhodlal i Gruzínský sen. Do roku 2028 zmrazil jednání se sedmadvacítkou o vstupu Gruzie do Evropské unie.

S poměrně bizarním vysvětlením tohoto kroku přišel premiér Irakli Kobachidze. Unie podle něj prý „uráží gruzínskou důstojnost“. „Nedovolíme nikomu, aby nás udržoval v neustálém stavu vydírání a manipulace, což je naprosto neuctivé vůči naší zemi a společnosti,“ řekl podle agentury AP Kobachidze. „Musíme jasně ukázat některým evropským politikům a úředníkům, kteří zcela postrádají evropské hodnoty, že s Gruzií musí mluvit důstojně, a ne prostřednictvím vydírání a urážek,“ reagoval na výroky evropských politiků o nelegitimních volbách.

Situace je zamotaná a do jisté míry i zabetonovaná. Premiér Kobachidze odmítá jakýkoliv dialog s opozicí. Ta zase chce nové volby. Ani jedna strana nemá kam ustoupit.

„Sloužíte Rusku, nebo Gruzii?“ ptá se prezidentka

Když se minulý týden před gruzínským parlamentem střetli demonstranti s řadami policistů, prodírala se davem drobná žena v obložení ochranky. Ve chvíli národní krize se prezidentka Salome Zurabišviliová rozhodla, že musí být s lidmi v ulicích. Položila ruku na štít jednoho z černě oděných policistů s helmami a apelovala na jejich svědomí.

„Vaší povinností je chránit státnost této země a její občany. Vaší povinností není lidi rozhánět. Sloužíte Rusku, nebo Gruzii?“ ptala se.

Zurabišviliová označila pokračování premiéra Kobachidzeho v úřadu za protiústavní. Zároveň oznámila, že z funkce hlavy státu neodstoupí, i když jí 14. prosince letošního roku končí mandát, s tím, že je nyní jedinou legitimní zástupkyní státu. Kandidovat v blížících se prezidentských volbách ale nebude a ani nemůže. Těžko říct, co ve chvíli, kdy se odmítne vzdát mandátu, udělá Gruzínský sen. Možné je, že dojde k jejímu zatčení, na druhé straně ji může vláda vyvést z prezidentského paláce, zavřít dveře a říct: „Tady jste skončila, teď vládneme my.“

Už v roce 2017 přijal gruzínský parlament ústavní změny, které přímou volbu prezidenta změnily na nepřímou. O hlavě státu v prosinci rozhodne 300 volitelů včetně všech 150 poslanců, všech 20 zástupců Nejvyšší rady Abchazské autonomní republiky, všech 21 členů Nejvyšší rady Adžarské autonomní republiky a 109 voličů zastupujících samosprávní orgány. Gruzínský sen má po parlamentních volbách 89 poslanců a lze si jen těžko představit, že si neprosadí vlastního kandidáta.

Doba postevropská

Dá se říct, že Zurabišviliová je momentálně jediným politikem opozice, která je do jisté míry roztříštěná, v tak vysoké funkci. Gruzínský sen ale po prezidentských volbách zřejmě ovládne celou zemi a Gruzie se tak pomalu propadá do doby postevropské.

Gruzínský sen se zřejmě snaží odvrátit zemi od euroatlantické integrace a vrátit více než tříapůlmilionovou Gruzii do ruské sféry vlivu, zpět na ruskou orbitu. Pokud se to podaří, může to mít vážné důsledky nejen pro obyvatele Tbilisi a celé země. Pokud Kreml opět přitáhne Gruzii ke své oběžné dráze, vliv to může mít i na sousední Arménii, která se snaží prohloubit vztahy se Západem v důsledku rozčarování nad tím, že Rusko tuto zemi nepodpořilo během nedávné války s Ázerbájdžánem, a celý region Jižního Kavkazu.

Šlo by také o signál dalším zemím, které byly dlouhodobě pod vlivem Moskvy a nyní se snaží přeorientovat na Západ. Jedním příkladem za všechny může být Moldavsko, které si nedávno odhlasovalo ústavní zakotvení budoucího členství v Evropské unii. Po sečtení všech odevzdaných hlasů se podle ústřední volební komise pro úpravu ústavy vyslovila velice těsná většina 50,46 procent voličů.

Během parlamentní volební kampaně se Gruzínský sen soustředil na poselství míru a stability a tvrdil, že chrání Gruzii před osudem Ukrajiny. Samotný rozsah současných protestů však naznačuje, že velké procento Gruzínců odmítá myšlenku zajištění míru na úkor svých nejzákladnějších lidských práv a demokratických svobod.

Gruzie nyní stojí na nebezpečné křižovatce. Zlověstně přitom působí slova mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova. „Takové události jsme zažili v celé řadě zemí. Nejpřímější paralelou je Majdan,“ řekl Peskov s odkazem na masové protesty v Kyjevě v roce 2014, které svrhly proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Peskov dodal, že Rusko v gruzínských protestech vidí „všechny znaky provedení oranžové revoluce“ před deseti lety.

A všichni víme, co Ukrajinu čekalo po roce 2014 – anexe Krymu, válka na Donbase a o osm let později invaze v plném rozsahu. Ruští vojáci jsou nyní rozmístění v okupovaných oblastech na severu Gruzie – Jižní Osetii a Abcházii. Základny v Jižní Osetii jsou zhruba 150 kilometrů od hlavního města. Kdyby se Vladimir Putin rozhodl, pro Gruzii to nemusí dopadnout dobře.