Jeden z největších masakrů civilního obyvatelstva spáchala ruská armáda v ukrajinském městě Buča FOTO: ČTK/AP/Rodrigo Abd
FOTO: ČTK/AP/Rodrigo Abd
Na nádraží v Železném Brodě jsem v regálu „kniha do vlaku“ vzal do ruky povídkovou knihu Azurová step od ruského spisovatele Michaila Šolochova. Ten útlý svazek si mě přitáhl, i když jsem věděl moc dobře z dob gymnaziálních studií, že Šolochov byl komunistický spisovatel. Letmým otevřením svazku jsem si připomněl téma: donští kozáci v době občanské války zuřící mezi rudými a bílými v letech 1918 až 1920.
Azurovou step jsem si půjčil, do vlaku se hodila. Když se čtenář pozvedne nad ideologický nános zobrazující v každé povídce bílé jako vyvrhele a zlovolné bytosti, zatímco rudí stojí vždy na té světlé straně, řádky bez příkras obnažují život prostých lidí ztěžka si razících cestu nemilosrdným bytím v tíživé době na pozadí občanské války, jež jim bouří hned „za domem“ a silně a tragicky je ovlivňuje. Emočně jde o těžké čtení.
Kdyby byl Šolochov dnešním Ukrajincem, nikoli Rusem z dob SSSR, a kdyby se stal svědkem dnešních ruských zvěrstev na Ukrajině, surovostí nikoli nepodobných těm z jeho doby, možná by světlo světa spatřily stejně strhující povídky; materiálu by měl až až. Rusové na Ukrajině opět pořádají jatka.
Bezbřehá východní krutost
Občanská válka za sebou tehdy na území bývalého carského Ruska zanechala přes deset milionů mrtvých – civilistů i vojáků. Bílí a rudí se dopouštěli stejných bestialit, smilování neznali jedni ani druzí. Panovala bezbřehá východní krutost: znásilňování, rabování, mučení, trýznivé zabíjení. Vypichování očí. Uřezávání nosů a uší, také genitálií, jimiž pak nešťastníka udusili.
Snad i zubatá s kosou se musela přikrčit hrůzou. Bratr šel proti bratrovi, otec proti synovi, dcera nenáviděla otce. Nevratně zničené lidské osudy, nenávratně rozvrácené rody. Občanská válka tvrdě zasáhla nejen Šolochovův kraj, ale i Ukrajinu, která byla od jeho ruského rodiště v Kružilinské vzdálená pouhých sto kilometrů.
Po vítězství komunistů přišlo zatýkání. Vyslýchaný se zase stal středobodem zuřivosti a sadismu, praskaly kosti a tekla krev. Soudy poslaly jedny před popravčí četu, další nacpali do dobytčáků – směr otrocké pracovně-likvidační lágry. Kdo unikl katovi a lágru, toho čekala bída, hladovění a život v permanentním strachu. Také zašlapávání jeho ukrajinství.
Když má smrtka žně
Moskevští komunisté však neznali slitování ani později. Nestačila jim tma, do které Ukrajinu (a nejen ji) nořili hlouběji a hlouběji. Píše se rok 1932, nelítostná etapa nadchází. Nelidská moskevská chobotnice ovíjející chapadly svou říši způsobila na Ukrajině v letech 1932 až 1933 hladomor. Podle jedněch historiků záměrně, aby zničila národnostní cítění, podle jiných šlo o neplánovaný následek kolektivizace v kombinaci s neúrodou a nadměrnými povinnými odvody obilí.
Ať tak či onak, mnohde zůstalo obyvatelům méně stravy, než bylo minimum nutné pro přežití. Jinde komunisté rekvírovali úplně vše, včetně osiva určeného pro jarní setbu. Hlad udeřil naplno, na žně se chystala hlavně smrtka. Kdo se pokusil vyhnout se smrti hladem a ukradl pár klasů anebo zatajil trochu obilí, šel před popravčí četu. Hlad si vybral nejméně tři miliony mrtvých (podle některých údajů až pět milionů). Mimochodem – na takto vylidněnou východní Ukrajinu, na Donbas, se přistěhovali Rusové, což dnes nahrává ruské válečné rétorice.
Hladem soužení Ukrajinci umírali trýznivě a dlouho. Žádné vteřiny, hodiny či dny, nýbrž měsíce. Představte si na jejich místě sebe, své děti. Živoucí kostry, kalné oči, marná snaha dostat se pryč z pekla. Pohled na umírající potomky. Kanibalismus, okrádání, vzájemné zabíjení pro hrst pšenice. V tu dobu Moskva vyváží obilí, aby získala zdroje na financování rozvoje průmyslu, a komunističtí předáci žijí v hojnosti.
Hnědá se podobá rudé
A to stále nebyl konec. Neštěstí kolem Ukrajiny kroužilo dál. Červen 1941. Hitler, Stalinovo dvojče, se vrhá do dobrodružství. Operace Barbarossa a vpád na území SSSR, s nímž v létě 1939 Hitler uzavřel pakt. Západní Ukrajinci wehrmacht vítali nejprve jako osvoboditele. Aby ne, když nelidskost komunistů byla nesmírná, znalost cílů hitlerovské říše nulová.
Kdo si mohl představit, že s hnědým přívalem přichází něco, co není nepodobné moci rudé? Že drtící rudou okovanou botu vystřídá brutální okovaná bota hnědá? Že se právě zvedají stavidla hrůzy a bolest nad Ukrajinou prudce naroste? Miliony mrtvých vojáků a civilistů, miliony zajatých, města srovnaná se zemí, vraždění civilistů a vypalování vesnic.
Nastupuje genocida Židů, inteligence a všech, kdo se proti nacistům vymezují. Začíná partyzánský boj, za nějž se Němci nekompromisně mstí. Došlo nikoli na jedny, ale na stovky Lidic. Bolest visící nad celou zemí ji svírá ještě víc než dříve.
K té bolesti přispěli i někteří Ukrajinci – ti z nacionalistických skupin. Pokud se tužili proti Němcům, v pořádku. Boje s rudými partyzány, tam už nastala jiná situace. Lze chápat boj s komunisty, ovšem zároveň šlo o protivníky jejich krve. Vzájemné střety bolest klenoucí se nad Ukrajinou jistojistě zvětšily. Mnohem víc k ní však přispěly etnické čistky, jichž se nacionalisté dopustili především na Polácích a Židech (nejméně 50 000 mrtvých), také na volyňských Češích.
Rok 1943, karta se obrací. Němci ustupují, fronta se valí zpět. Opět spálená země, opět mrtvé oči civilistů, opět neštěstí a kvasící bolest, která se načítá k té již existující. Ukrajina (také Bělorusko) nesla větší tíhu války než Rusko. Válka zahubila větší procento ukrajinského národa než národa ruského. Němci zplundrovali celou Ukrajinu, nikoli celé Rusko.
Bolest vepsaná v rodech
Země osvobozená od nacistů si oddychne? Kdepak! Za vojsky táhne NKVD a hledá skutečné i domnělé kolaboranty s nacisty. Naplňuje se opět scénář Ukrajincům tak důvěrně známý: zatýkání, mučení, vraždění, popravy. Případně gulag, odnárodňování a rusifikace.
Všechny ty zločiny komunistů (zhusta ruské národnosti) a nacistů zůstávají nad Ukrajinou viset dodnes. Bolest vepsaná v rodech, bolest ukotvená v národu. Dnes k té bolesti Rusko přidává další hutné vrstvy. Ať už Rus Ukrajinu dobude z větší nebo menší části, bolest zahalující zem nezmizí. A to ani pokud by Putin se svými zločineckými armádami odtáhl domů.
Ani ekonomická pomoc Evropy a USA a možné postupné budoucí zbohatnutí Ukrajiny ty rány nerozpustí. Materiální vzestup a ubíhající čas jen mírně obrousí hrany minulých strastí a ruské zločiny skryje za pomyslný zpola průsvitný závěs…
Vždy se najde impuls, jenž vyvolá palčivou vzpomínku na ruské zločince. Na Rusy vraždící, loupící a devastující, kteří se zároveň prohlašovali za bratry Ukrajinců. Tyto zážitky v podvědomí národa zůstávají. Po několik generací neměly šanci odejít, protože stále přicházely nové.
Naše pátá kolona je lhostejná, stojí za Putinem, solidní člověk ale vnímá utrpení Ukrajiny. Nicméně ani citlivý člověk si nedokáže do plné hloubky uvědomit, jak ohromná bolest se od roku 1918 ke dnešku nad Ukrajinou nahromadila a jak moc Ukrajince ovlivňuje a bude ovlivňovat i nadále.
Jistě i z této bezbřehé bolesti, z té chmurné historické zkušenosti s Rusy pramení zarputilý boj Ukrajinců proti silnějšímu nepříteli.
A ten Šolochov? Kdo uměl ztvárnit v úplné nahotě lidský bol a přitom výrazně nesloužil zlu, tomu nepatří prudký odsudek, ačkoli vyznával stinný režim. Tu knihu do nádražní knihovničky vrátím, třeba si ji zase někdo půjčí. Stojí za přečtení i přes svůj ideologický podtext.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
