Speciální síly Státní bezpečnostní služby Kazachstánu, známé také jako Republikánská garda. Slouží k ochraně a obraně rezidence prezidenta Kazachstánu v Almaty a Nur-Sultanu. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0
Do Kazachstánu byly vyslány vojenské jednotky, kterým se říká „kolektivní mírové síly“ a zaštiťuje je Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB). Předsunuté jednotky ruského kontingentu již podle organizace začaly plnit své úkoly. Těmi úkoly je nepochybně podpora postsovětského režimu, ve kterém lidé nemají moc možností, jak dát účinně najevo svou nespokojenost.
Agentura TASS ve své zprávě uvádí: „V souladu s rozhodnutím Rady kolektivní bezpečnosti OSKB přijatým 6. ledna 2022 byly do Republiky Kazachstán na omezenou dobu vyslány kolektivní mírové síly Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, aby stabilizovaly a normalizovaly situaci,“ uvedl sekretariát. Předsunuté jednotky ruského mírového kontingentu „již začaly plnit své úkoly“.
Součástí operace jsou jednotky ozbrojených sil Ruska, Běloruska, Arménie, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. „Hlavním úkolem Kolektivních mírových sil OSKB bude ochrana důležitých státních a vojenských objektů a pomoc pořádkovým silám Kazachstánu při stabilizaci situace a jejím navrácení do právního stavu,“ sděluje organizace. „Z Ruské federace se ke kolektivním mírovým silám OSKB připojily jednotky a vojenské útvary výsadkových vojsk. Ruská část mírového kontingentu je v současné době přesouvána na území Republiky Kazachstán letadly vojenského dopravního letectva ruských vzdušných sil.“
Protesty v Kazachstánu začaly 2. ledna ve městech Žanaozen a Aktau v Mangistauské oblasti (na jihozápadu země), kde se obyvatelé shromáždili proti vysokým cenám zkapalněného plynu. O dva dny později vypukly nepokoje v Almaty a dalších městech po celé zemi, kde došlo ke střetům s policií a jsou oběti na životech. Kazašský prezident Kasym-Žomart Tokajev zavedl v celé zemi dvoutýdenní výjimečný stav a odvolal vládu. V projevu na zasedání Rady bezpečnosti označil osoby zapojené do demonstrací za teroristy.
Olga Ivšina pro ruskou redakci BBC komentuje příčiny současných nepokojů: „Rychlost, s jakou se protesty změnily v násilnosti, mnohé v Kazachstánu i v širším regionu překvapila a naznačila, že se nejedná pouze o zvýšení cen pohonných hmot.
Jedná se o tradičně stabilní středoasijský stát, který je často označován za autoritářský. Až do roku 2019 jej řídil prezident Nursultan Nazarbajev, jehož vláda se vyznačovala prvky kultu osobnosti, po celé zemi byly vztyčeny jeho sochy a hlavní město bylo přejmenováno jeho jménem. Když však odešel, bylo to uprostřed protivládních protestů, které se snažil omezit tím, že odstoupil a na své místo dosadil blízkého spojence. Většinu voleb v Kazachstánu vyhrává vládnoucí strana s téměř 100 procenty hlasů a neexistuje zde účinná politická opozice. Analytici, s nimiž jsem hovořila, tvrdí, že kazašská vláda zjevně podcenila, jak moc je obyvatelstvo rozzlobené, a že tyto protesty nejsou v zemi bez volební demokracie překvapivé – lidé musí vyjít do ulic, aby byli slyšet. A jejich nespokojenost se téměř jistě týká mnohem širšího okruhu problémů, než je cena pohonných hmot.“
Politolog Arkadij Dubnov zmiňuje v rozhovoru pro Meduza.io, jak protesty vypukly nečekaně: „Jedná se o typickou ‚černou labuť‘. ‚Černá labuť‘ přiletěla a všechno změnila. Protesty byly pro všechny hlavní aktéry v Kazachstánu nečekanou událostí – podívejte se, jak se situace vyvíjela a jak reagovaly kazašské úřady. Několik dní Nur-Sultan – myslím tím město a samotného Nursultana Nazarbajeva – nereagoval vážně a zjevně očekával, že protesty budou uhašeny sliby o nižších cenách plynu. Pak se ale změnily ve vývar s velmi revolučním obsahem. To je nečekané. Protesty zahájili obyvatelé západního Kazachstánu, velmi důležitého regionu, kde se těží ropa a který přináší hlavní příjmy do kazašské státní pokladny, ale který za to nedostává odpovídající dotace na rozvoj. Situace v oblasti zaměstnanosti a bezpečnosti práce je velmi špatná. Jedná se vlastně o monoregion, který je spojen s ropným a plynárenským průmyslem.“
Dubnov připomíná, že zatím se nezdá, že by protestující měli nějaké vážné politické vedení, což je hlavní slabina. Úřady tak mohou prohlašovat: „Jsou to všechno výtržníci, rabující, chuligáni, je třeba je rychle dopadnout.“ Zatím se objevují jen anonymní požadavky, ale kromě jednoho, bývalého premiéra Akežana Kažigeldina, který je od konce minulého století v nuceném exilu, tu nejsou žádní vůdci. V roce 1997 byl nucen odstoupit z funkce předsedy vlády. Expremiér se nyní obrací na obyvatele Kazachstánu a některé regiony volají po jeho návratu do země. V praxi ale zatím „v terénu“ není žádné vedení na straně vzpoury vidět.
V každém případě nečeká obyvatele Kazachstánu růžová budoucnost. Země sousedí jen s postsovětskými republikami a Čínou, nemá silnou organizovanou opozici, Rusko má na jejím území svůj kosmodrom Bajkonur. Vyslání vojáků může Moskva vždycky odůvodnit jako kolektivní akci několika států, které jsou k tomu smluvně zavázány. K tomu se přidá rétorika o boji proti terorismu. Když se povedlo rozdrtit opozici v Bělorusku a Rusku, jak to asi dopadne v Kazachstánu? Na druhou stranu je těžké nějak přijatelně řídit občany, kterým není co nabídnout. Na brzký blahobyt to ve státech, které vedou vazalové Kremlu, skutečně nevypadá.
