Rusko a Kavkaz: Kdo je vítězem války o Náhorní Karabach?

kremlin.ru

Erdoğan a Putin - dva rivalové a "přátelé" s rozdílnými zájmy na Kavkaze | FOTO: kremlin.ru

Válečné operace ázerbájdžánské armády v oblasti Náhorního Karabachu, které trvaly čtyřiačtyřicet dnů, skončily jasným vojenským vítězstvím útočníka. To bylo zřejmě značným překvapením pro ty politické a vojenské pozorovatele, kteří si na začátku celého konfliktu mysleli, že síly obou stran jsou zhruba vyrovnané a stejně tak i jejich vyhlídky na úspěch.

Úspěch, jejž vyvolala jak lepší ázerbájdžánská strategie a taktika, tak především zřetelně lepší výzbroj. V ní hrály prim bojové drony, zaznamenávající televizními kamerami své drtivé údery, jimiž bez velkých ztrát na lidských životech zlikvidovaly značnou část arménské těžké bojové techniky. Ostatně mnozí odborníci soudí, že právě tato šestitýdenní válka bude znamenat důležitý impulz pro využití této velmi sofistikované zbraně v celosvětovém měřítku.

Vrátíme-li se však na karabašská bojiště, není divu, že drtivé nasazení bezpilotních letounů donutilo arménské generály, aby sami přiměli nešťastného premiéra Pašinjana k faktické kapitulaci. Hlavně proto, že případné arménské vojenské vítězství bylo najednou v nedohlednu. A Pašinjan podepsal, byť si dopředu uvědomoval, že tento podpis pro něj znamená automatický cejch vlastizrádce a politickou sebevraždu.

Současný arménsko-ázerbájdžánský spor o Náhorní Karabach má však staleté kořeny – a právě proto byl a je i po vojenském vítězství Baku tak rozhořčený a těžko zvládnutelný. Právě skončený konflikt mezi oběma postsovětskými republikami byl nakonec s ohledem na již zmíněné masivní nasazení těžké vojenské techniky vůbec nejtragičtější od roku 1994, kdy Arménie a Ázerbájdžán po regulérní dvouleté válce uzavřely příměří. Náhorní Karabach od té doby zůstával pod arménskou kontrolou a Arménie k enklávě navíc připojila sedm ázerbájdžánských okresů, o něž teď přichází (tzv. Republika Arcach).

Banner Nová Orientace

Malá historická rekapitulace

První arménský klášter a také první škola se na karabašském území objevily už v 5. století. Obyvatelstvo této provincie v oné době tvořili Arméni a poarménštěné místní kmeny. Postupně tu však sílí muslimské osídlení. Tato situace se ovšem změnila během 19. století. Na počátku představoval podíl arménského obyvatelstva karabašské enklávy nějakých 7 %, ovšem za asistence carského Ruska, držícího nad křesťanskými menšinami v přikaspickém prostoru ochrannou ruku, se během sta let postupně zvýšil až na takřka 94 %. Při novém územním členění Sovětského svazu po roce 1922 se však přesto stal Náhorní Karabach součástí Ázerbájdžánu, čímž bylo zaděláno na příští potíže.

Během sovětského období totiž díky snahám úřadů v Baku, posilujícím uměle azerský podíl na karabašském obyvatelstvu, poklesl počet etnických Arménů v Náhornokarabašské autonomní oblasti na zhruba tři čtvrtiny a tento trend neustále sílil. Důsledky slábnoucí ruky Gorbačovovy perestrojkové Moskvy na sebe nedaly dlouho čekat: na počátku roku 1988 začaly masové odsuny Azerů z Arménie do ázerbájdžánského Sumgaitu a Baku, jež vyvrcholily sumgaitským pogromem, při němž bylo zabito 32 Arménů. Nejvyšší sovět SSSR ovšem i v této výbušné situaci krátce nato potvrdil začlenění Náhorního Karabachu do sovětského Ázerbájdžánu. Pak se však Sovětský svaz v roce 1991 rozpadl. Samostatná Arménie znovu vznesla svůj nárok na Náhorní Karabach a v letech 1992–1994 vedla o enklávu s muslimským sousedem první regulérní válku.

Ta skončila příměřím, jenže v situaci, kdy už byla vyhlášena dodnes nikým neuznaná Republika Náhorní Karabach (od roku 2017 Republika Arcach), která byla až do nejnovější války plně kontrolována Arménií, a to se rovnalo ázerbájdžánské porážce. Příměří za tohoto stavu věcí musel Ázerbájdžán považovat za jasnou prohru, a proto došlo k jeho nové intervenci, která – jak již bylo řečeno – skončila vítězstvím.

Kavkaz jako „měkký podbřišek“ ruského impéria

Náhornokarabašský konflikt však bezesporu dohodou z 9. listopadu 2020 nekončí. Letitý problém prohlubuje přímo genetická nevraživost či spíše nenávist mezi oběma národy, daná už rozdělením Arménie mezi někdejší Persii a Osmanskou říši v 17. století. Když k tomu připočteme genocidu Arménů na tureckém území z roku 1915, která v Arménii dosud není zapomenuta, je psychologický obraz vztahů mezi oběma národy úplný – pro Arména totiž turkický Azer rovná se Turek. Není proto divu, že jak Nikol Pašinjan, tak Ilham Alijev na počátku konfliktu prostřednictvím ruské televize prohlašovali, že jakékoliv jednání s druhou stranou není možné. Netřeba připomínat, že na jednání však nakonec prostřednictvím Moskvy došlo, ale až poté, co byla Arménie vojensky poražena.

Věnujme se ale dalším souvislostem tohoto konfliktu a vpravdě historické ázerbájdžánsko-arménské a také turecko-arménské konfrontace. Rusko považuje Kavkaz už po staletí za svůj příslovečný „měkký podbřišek“ a podle toho si tu také počíná. Z nejnovější historie jistě stačí připomenout obě čečenské války, jež Moskva vedla o 16 tisíc km² – a to v situaci, kdy je sice Rusko menší než SSSR, ale s rozlohou přes 17 milionů km² stále zůstává největší zemí světa. Totéž přirozeně platí o bleskové pětidenní rusko-gruzínské válce z roku 2008, kdy se Rusko fakticky zmocnilo Jižní Osetie (4 tisíce km²). Když k tomu připočteme Moskvou kontrolovanou separatistickou Abcházii (8,5 tisíce km²), připravilo současné ruské impérium Gruzii o 21 % území. Ne že by ho k něčemu potřebovalo, vždyť se jedná o opravdu miniaturní regiony, jenže ty leží na Kavkazu – a v takovém případě jde v Kremlu veškerá logika i racionalita stranou.

Do hry však jako významný geopolitický hráč (byť regionálního významu) vstupuje Turecko. To v právě skončeném konfliktu stálo jednoznačně na straně Ázerbájdžánu (který mnozí Turci považují jen za severní provincii vlastní země), a to na pozicích velmi militantních. Rusko se naopak chovalo hodně zdrženlivě (hlavně proto, že si to nechtělo rozházet ani s jednou stranou) a nakonec se stalo prostředníkem dohody, která se pro Armény rovná jednoznačné porážce: mnozí z nich se taky hořce tážou, proč je Rusko nechalo ve štychu…

Jaký je tedy rusko-turecký poměr sil v regionu? Rusko vysílá své vojenské sbory v celkovém počtu skoro 2000 mužů, jež označuje za „mírotvorné“ a chystá se je v Náhorním Karabachu ponechat až 10 let, Turecko tam bude také mít své vojáky, kterým říká „pozorovatelská mise“. Na první pohled se tedy zdá, že občasné účelové rusko-turecké spojenectví funguje i v karabašském případě.

Jak ale upozorňuje známý ruský politický analytik Konstantin Eggert, autoritářský turecký prezident Erdoğan bedlivě sleduje mnohaleté kremelské snahy o oslabení jižního křídla NATO a patřičně jich s přímo orientální prohnaností využívá ve svůj prospěch. Tento Erdoğanův geopolitický „vpád“ na Kavkaz a faktická účast Turecka v nejnovější regionální válce budou mít pro Rusko a Vladimira Putina osobně dalekosáhlé, a to hlavně nepříjemné následky.

Turecko bude dále posilovat svůj vliv na Kavkazu – a nejen tam. Ankara si předsevzala stát se rozhodující silou v celé černomořské oblasti a ve srovnání s Ruskem na to má jak politicky, tak i ekonomicky. Eggert je navíc přesvědčen, že v tomto záměru ho podpoří i příští americká administrativa, která se bude snažit  navázat na Obamovu politiku obnovy jednoty Severoatlantické aliance, a to doslova za každou cenu. Svůj vliv Erdoğan jistě posílí i v Gruzii, se kterou mělo Turecko hlavně poslední dobou velmi dobré vztahy – a nyní se jistě potvrdí známá pravda, že Kavkazané si odjakživa váží jen silných a úspěšných.

Putin – vítěz, nebo poražený?

A jak z tohoto tvrdého konfliktu vychází ruský prezident Vladimir Putin? Na první pohled se může zdát, že příchod ruských „mírotvorců“ na území konfliktu a dnes už jasný pád arménského reformního premiéra Pašinjana, na nějž si ruský prezident nikdy nepotrpěl, je vlastně jeho vítězstvím. Za „nečekaného vítěze“ v tomto konfliktu považuje Putina i Reinhard Veser, komentátor německé rozhlasové stanice Deutsche Welle.

Když ale nejnovější velký rozhovor Vladimira Putina pro ruská média ze 17. listopadu hodnotil jeho někdejší poradce a dnes velký kritik, ekonom Andrej Illarionov, řekl k tomu: „Putin nejenže nedokázal odvrátit ázerbájdžánský otevřený vojenský útok z 27. září… Vojenské akce se přes veškerou snahu Moskvy zastavily až 9. listopadu, což ovšem rozhodně nebyla zásluha ruského prezidenta, který se právě tento den stal prostředníkem dohody mezi oběma znesvářenými státy… Poslední velké prezidentovo interview ukazuje, že se do konfliktu snažil zasahovat od samého počátku. Vojenské souboje však ustaly až poté, co ázerbájdžánská vojska dobyla citadelu Šuša, začala ohrožovat hlavní karabašské město Stěpanakert a Arménie přijala veškeré ázerbájdžánské podmínky a kapitulovala.“

Proto asi bude přesnější označit Putinovo účinkování v této konfrontaci pojmem, který se už nejednou ozval z ruských i zahraničních médií – nový brestlitevský mír…

Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner