Rusko jako zachránce tradičního světa? Jen pro toho, kdo chápe pravici jako kult síly

Moskevský patriarcha Kirill (Kontexty / se souhlasem)

Moskevský patriarcha Kirill | FOTO: Kontexty / se souhlasem

Prezentace Putinova režimu jako „pravicového“ či dokonce „konzervativního“ patří do stálého repertoáru mnoha komentátorů. Tradiční pilíře ruského vlivu v západní Evropě, jako jsou němečtí socialisté, zdaleka nedostaly v tomto směru tolik mediální pozornosti jako Putinovi spojenci či obdivovatelé z řad pravice. Převážně se sice jednalo o zástupce tzv. „nové pravice“, jako jsou francouzská Národní fronta Marine Le Penové či italská Liga Mattea Salviniho, nicméně to nepřekáželo v rozšiřování obvinění z „putinismu“ v podstatě na všechna uskupení napravo od středu. Je třeba přiznat, že určitá fascinace Ruskem a Putinovou suverénní demokracií se některým osobnostem a stranám evropské pravice opravdu nevyhnula. A to nejen v zemích, kde proruské tendence procházejí v podstatě celým politickým spektrem, jako Francie či Itálie, ale dokonce i ve střední Evropě, která by měla být vůči jakémukoli „ruskému vábení“ imunní. Putinovo Rusko se v očích těchto politiků či autorů ocitalo v roli země, „kde jsou věci ještě v pořádku“, myšleno – osvobozené od ideologického diktátu liberální levice v kulturní a hodnotové sféře. (MR) (Přetištěno z revue Kontexty.)

Proč na Západě existují hnutí, která se považují za konzervativní, a přitom se dívají s nadějemi na zemi, již řídí bývalý důstojník KBG? Proč jsou takoví, kteří vnímají jako útočiš­tě křesťanských hodnot morálně rozvrácenou zemi, v níž se provádí nejvíce potratů v Evropě? Poslední týdny nám poskytují návod k odhalení reálné podstaty Putinova systému. Kremelský vůdce může totiž v libovolném okamžiku sáhnout po rétorice ze zcela opačné strany spektra. Tak jako nyní, kdy volá po válce s polským antisemitismem a xenofobií.

(Jan Šibík)

Myslím, že právě tento rozpor obsažený v nejnovějších událostech odhaluje podstatu politického systému Ruska. Nemluvím teď o Rusku jako národu, jako historické společnosti, ale mluvím o politickém režimu, který v Rusku existuje. Jeho podstatu tvoří absolutní cynismus. Ne nějaká ideologie, ale absolutní cynismus. Tento režim je schopen a ochoten se odvolávat na jakýkoli argument, konsekventní a ideově konzistentní, který mu může pomoci dosáhnout jediného cíle, a tím je absolutní moc. Moc nad ostatními vykonávaná imperiálním způsobem.

Ti, kdo věřili ve Vladimira Putina jako rytíře poslední křížové výpravy, ochránce Kristova kříže, zachránce konzervatismu, v širším smyslu ochránce před nadvládou politické korektnosti, musejí spolknout fakt, že se ve stejné chvíli může Vladimir Putin vědomě a záměrně odvolávat na klíčová tabu politické korektnosti, jako ­v ­případě jeho tažení proti polskému antisemitismu a xeno­fobii. A tvářit se u toho, že vystupuje jménem celého pokrokového lidstva. KGB a jeho nástupnická organizace FSB přece mnoho desetiletí investují do západních jak pravicových, tak levicových stran. Odvolává se u toho na jedno schéma: tím, co spojuje tato hnutí, není komunismus či konzervatismus, ale antiamerikanismus. Podívejte se na Russia Today. Pravičák si tam najde útoky na kult LGBT jako základ politické korektnosti. Ale především je tam Amerika jako nepřítel číslo jedna. A americký imperialismus je přece úhlavním nepřítelem, na tom se shodne celá světová levice – od Chile po Paříž, od Sorbonny po Cambridge i Harvard.

()

Tvrdím tedy, že podstatou tohoto režimu, potvrzenou posledními událostmi, je v praxi jeho absolutní cynismus, protože není nezáměrný, nezacílený. On má svůj cíl, a tím je služba moci. Tento systém projevuje neuvěřitelnou trvanlivost, obnovitelnost během mnoha staletí politických dějin Ruska. S křesťanstvím nemá moc společného, jeho základem je etatolatrie, zbožštění státu. Když se podíváte na dvě historické postavy, které jsou nejvíce oslavovány současnou ruskou propagandou, tak na jedné straně je to Petr Veliký, který na kostech desetitisíců svých nevolníků vybudoval „skutečný zázrak“ neboli Petrohrad a silnou ruskou armádu. A na druhé je uctíván J. V. Stalin – ne proto, že byl marxista a komunista, to je zcela marginalizováno, ale jako tvůrce nejúčinnějšího nástroje moci a vlády nad ostatními, nad světem. Nikdo nic lepšího v Rusku nevytvořil. Petr Veliký byl stejně efektivní jako Stalin, ale Stalin to rozpracoval ještě lépe a přivedl k ještě větší dokonalosti. A důležité je pouze to, že středem všeho je stát. Síla impéria hodného svého názvu. V souladu s významem slova imperium v latině. Moc udělovat rozkazy, rozkazovat. Jde o římský způsob vykonávání moci v armádě. Toto slovo se netýká sféry politiky, ale armády.

Je namístě položit si otázku, zda tento systém, který je konstantou ruských dějin a znovu a znovu se obnovuje, je emanací něčeho hlubšího. Specifických rysů nějaké civilizace či národního ducha? Zde se ovšem ocitáme na velice riskantní půdě spekulací. V minulosti tato otázka fascinovala mnoho polských autorů. Jedním z nich byl Feliks Koneczny, polský filosof dějin, který rozdělil národy světa do civilizačních celků, které se lišily především různým uspořádáním vztahů mezi jednotlivcem a celkem. Podle něj je civilizační systém Ruska emanací turanské civilizace, tedy přímým pokračovatelem mongolských a tatarských tradic Velké stepi, s jejím postavením panovníka nad zákon a morálku a instrumentálním, synkretickým přístupem ke každému náboženství.

(Pavel Šafr)

Můžeme zde ale připomenout i Zygmunta Krasińského, jednoho z velkých básníků polského romantismu, který věnoval Rusku řadu vynikajících analýz a mimochodem jako první spojil fenomén Ruska s tehdy se rodícím komunismem – nějakých sedmdesát let před výbuchem bolševické revoluce. Krasiński tvrdil, že zdroj ruské specifičnosti úzce souvisí s pravoslavnou teologickou tradicí. Konkrétně jde o drobný rozdíl v krédu, který se stal důvodem rozpadu jednoty křesťanství ve středověku. Zatímco latinské krédo obsahuje slovo filioque, které stanovuje rovnost mezi ­Otcem a Synem, pravoslaví tento prvek postrádá. Naopak zdůrazňuje podřízení, subordinaci Syna Otci, tedy nerovnost božských osob ve Svaté Trojici. Podrobnosti přenechejme teologům, ale v každém případě pro Krasińského je ona ne­ochota vyznat rovnost, a tedy i harmonii uvnitř Nejsvětější Trojice symbolem ruského myšlení. Zde se podle něj nachází zdroj zbožštění moci, a to moci absolutní, otcovské, paternalistické a patrimoniální, což je už politologický pojem. S tím nesouhlasil jiný skvělý myslitel a znalec Ruska Marian Zdzie­chowski, jenž tvrdil, že v křesťanské tradici, i té ruské prvotní, spjaté se křtem Rusi, je řada humanistických prvků spojených s posláním Krista. Humanistických ne v renesančním, ale v křesťanském smyslu. Lze o tom samozřejmě nalézt řadu pěkných důkazů v ruské kultuře, a musím se přiznat, že Zdziechowského perspektiva je mi blízká, ale je také pravda, že Zdziechowski se na konci svého života musel rozloučit s nadějemi, které si dělal ještě na počátku dvacátého století – že je možný vývoj a vítězství onoho prvku „dobrého křesťanství“, mohu-li se tak vyjádřit, v ruské pravoslavné tradici. Zdziechowski zdůrazňoval, že to, co je v ruské tradici zlé, se pojí s byzantským politickým dědictvím. Jde o zbožštění státu a podřízení náboženství státu, ale pravoslaví nebylo vždycky takové, a to ani v Rusku. Choval naději, že se ony pravoslavné kořeny mohou emancipovat, zbavit se onoho byzantinského jha. V posledních letech života zažil zklamání, byl totiž svědkem toho, jak totalitní sovětské Rusko absolutizuje moc státu do úrovně, jakou si nikdo v carských dobách nedokázal představit, ani na ni jen pomyslit.

Krasiński, Koneczny a Zdziechowski, tyto tři úvahy představují možnost různých výkladů otázky, kterou jste zde jako pořadatelé nastínili. Je Rusko křesťanská země? Rusko má v určitém smyslu křesťanské kořeny. Bylo pokřtěno, vydalo ze sebe světce, jejichž svatost není důvod zpochybňovat. A nepochybně jsou v Rusku křesťané, jsou Rusové, kteří jsou křesťany. Kdybychom tuto skutečnost popírali, byla by to hluboká nespravedlnost. Zároveň je však naše praktická zkušenost s politickým tělesem Ruska taková, že tito světci a tito křesťané nerozhodují o jeho podobě. Tato podoba je důsledná, konsekventní a vyznívá opačně. Je to země protikřesťanská, neboť podřizuje křesťanství státu. I pravoslavné náboženství je pouze součástí mašinérie státu. Patriarcha Gunďajev, bývalý plukovník KGB, či hlavní kurátor náboženství Tichon Ševkunov jsou v první řadě státními úředníky sloužícími kultu státu.

Pavel Šafr: Češi mezi pravdu a lží (FCM)

Lze spojovat naději na změnu v Rusku s tím, že i v této zemi existují mučedníci? Existovali nejen v dobách komunismu, ale i v režimu, který v Rusku vznikl po roce 1991. Mohla by Boží prozřetelnost působit skrze takové lidi, i když jsou nyní tak slabí, nebo se máme smířit s tím, že je Rusko odsouzeno k věčnému opakování stejného schématu? Nezávisle na tom, jak někdo odpoví na tuto otázku, jsem sám za sebe ochoten hájit tezi, že současný politický systém v Rusku nemá s křesťanstvím nic společného. Je důsledným a naprostým popřením křesťanských ideálů ve svém maximálním cynismu a své schopnosti lži těžko představitelné v jiných systémech, kde se přece rovněž lže, neboť propaganda každého velkého státu v různém stupni lže. Ale systém sovětské lži, dále rozvinutý v současném Rusku, je natolik maximalistický, natolik oslepující, že si člověk musí klást otázku, jak je vůbec možné, že někdo dokáže převracet skutečnost takovým způsobem, jak tomu bylo například v poslední volební kampani Vladimira Putina. Toto je pouze jeden z dalších důkazů, že máme co do činění s režimem zásadně a fundamentálně protikřesťanským a že ho může přijmout pouze někdo, kdo chápe pravici pouze jako kult síly. Tento systém může totiž přitahovat pouze jednou věcí – silou, která se pyšní tím, že může všechno.

Přednáška na konferenci „Putinovo Rusko, falešná naděje křesťanství“, 21. ledna 2020.

/ Přeložil Josef Mlejnek. /

 

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]