Ruský prezident Vladimir Putin během projevu, ve kterém oznámil, že dal svolení ke speciální vojenské operaci na Ukrajině. FOTO: ČTK / AP / Uncredited
FOTO: ČTK / AP / Uncredited
NÁZOR / Ruské úřady v Moskvě oficiálně představily nové učebnice obecných dějin a dějin Ruska pro žáky 10. a 11. tříd. Jde o čtveřici aktualizovaných knih, jejichž spoluautorem je Putinův asistent Vladimir Medinskij. Další autoři pocházejí z Ústavu světových dějin Ruské akademie věd a Státního institutu mezinárodních vztahů MGIMO. Už skladba autorů naznačuje, jakým směrem se učebnice bude ubírat.
Novou učebnici přepsal kolektiv propagandistů za pouhých pět měsíců a od nového školního roku by ji mělo dostat 650 000 ruských studentů.
Podle Medinského se zmenšila část o obecných dějinách lidstva a světa proto, aby „se předešlo duplicitě“. Ovšem jakou duplicitu měl Putinův asistent na mysli, už blíže nespecifikoval. Jediná duplicita, která se v tomto případě nabízí, je existence dvou různých zřízení – demokratického Západu na jedné straně a Ruska na druhé.
Pro člověka, který má alespoň minimální přehled o dějinách, je to smutné, byť poučné, ale vcelku nepřekvapivé čtení. Cílem učebnice není přiblížit dětem historii, či snad jim nedejbože nechat nějaký prostor pro vlastní kritické myšlení. Cílem je jen další kolo bohapusté a prolhané moskevské propagandy. Ostatně mnoho částí textu není koncipováno jako prezentace nové látky, ale jako výzvy a přímé apely na čtenáře, tedy na děti v pubertálním věku. Pro ilustraci jen jeden z těchto apelů: „Po odchodu zahraničních firem se vám otevírá mnoho trhů. Existují fantastické příležitosti pro kariéru v podnikání a vlastní start-upy. Nenechte si ujít tuto příležitost. Dnes je Rusko skutečně zemí příležitostí.“
To, proč učebnice vznikla, je obhajoba Putinovy války na Ukrajině, a tak musely být upraveny i dějiny předchozích desetiletí, aby do popředí „vynikl“ důvod, proč Rusko na Ukrajinu „muselo“ vtrhnout.
Podle autorů učebnice Rusko na počátku 21. století „předpokládalo, že studená válka je za námi“ a že budoucnost spočívá v rozvoji „dobrých sousedských vztahů se Spojenými státy a Západem“. Jenže Západu a USA posílení Ruska nevyhovovalo, a tak přistoupily k „destabilizování situace uvnitř Ruska i v okolí jeho hranic. „Kvůli tomu byla v bývalých republikách SSSR přímo sponzorována rusofobie a Rusko mělo být vtaženo do řady konfliktů, aby došlo k jeho rozkouskování a kontrole nad jeho zdroji,“ píší autoři učebnice, podle kterých byla za hlavního „berana“ proti Rusku vybrána Ukrajina.
„Několik generací na Ukrajině bylo od 90. let vychováváno v nepřátelství k Rusku na neonacistických myšlenkách,“ píše se v učebnici. Autoři přitom zdůrazňují, že ukrajinský neonacismus neopakuje nacismus německý, ale je „zahořklým národnostním, jazykovým, kulturním násilím agresivní menšiny vůči většině“. Proto se jedna z částí učebnice jmenuje „Ukrajina je nacionalistický stát“ a barvitě v ní je popisováno, jak je vše ruské na Ukrajině prohlašováno za nepřátelské a jak jsou tam „bourány památky spojené se SSSR“. Důležité, čeho by si čtenář měl všimnout, je, že o samostatnosti Ukrajiny se hovoří jako o „takzvané“.
Autoři však ve svém hořekování nad těžkým údělem Ruska, které nemá nikdo rád a všichni tomuto mírumilovnému státu jen ubližují, zabloudili do dávnější historie. „Myšlenka protimoskevské Rusi byla poprvé testována již v 19. století. V rakouských zemích byly poprvé vzneseny požadavky na odstranění ,moskvičů‘ a ,moskevského jazyka‘ z veřejného života,“ píší autoři opět bez jakékoliv opory ve výzkumu či archivních pramenech.
Poté již následují kapitoly věnované vojenské operaci na Ukrajině. Ta je ovšem nazývána „ochranou Donbasu a proaktivní bezpečností Ruska“. Píše se v ní, jak Západ „zahrnul ukrajinský režim penězi a zbraněmi“ a proti Rusku „uvalil nezákonné sankce“.
Při čtení odstavce o Donbasu nezůstane jediné ruské oko suché, neboť tato část se jmenuje „Rusko je země hrdinů“ a autoři devět let trvající okupaci Donbasu a dalších území poeticky nazývají „devíti lety zalévanými krví“ obyvatel Donbasu, kteří byli „nazýváni teroristy jen proto, že chtěli zůstat Rusy“.
A pak už jede tradiční propagandistická masírka o „speciální vojenské operaci“, která „sjednotila naši společnost, lidi různého věku a profesí“. Ruská armáda podle autorů učebnice vzdoruje nepříteli „ideologicky napumpovanému, vyzbrojenému NATO, vycvičenému podle jejich standardů, doplněnému zahraničními žoldáky a instruktory“.
Při popisu taktiky NATO má západní čtenář pocit, že autoři zkrátka popsali běžnou ruskou taktiku a přiřkli ji Ukrajincům a západním spojencům. „Armáda ozbrojených sil Ukrajiny vybudovala bojová postavení uvnitř obytných oblastí a nedovolila místním obyvatelům je opustit. Použila tedy vlastní civilní občany jako lidský štít,“ neštítí se napsat autoři, kteří po tomto popisu ještě vyzývají středoškoláky, aby si udělali „vlastní závěry z nové vojenské taktiky Ukrajiny“.
Nemá cenu dopodrobna popisovat propagandistická klišé a fráze, které autoři chtějí studentům nacpat do hlav, ale za zmínku stojí poznámka, v níž autoři popisují sankce vůči Rusku: „Hovoříme o ekonomické blokádě naší země ze strany Západu v kombinaci s přímou krádeží ruského majetku.“ Nicméně, jak hned vzápětí čtenáře ujišťují, pokusy „o izolaci naší země selhaly: pravidelná setkání prezidenta Ruska s vůdci asijských, latinskoamerických a afrických zemí ukázala, že většina planety je vstřícná a chápavá“.
Co dodat? Snad jen to, že v takzvané učebnici nesmí chybět slova ruského válečného zločince Putina o tom, že „Rusko zahájilo speciální vojenskou operaci, aby zastavilo nepřátelství na Ukrajině“.
Perličkou pak je fotografie z Kremlu po anexi ukrajinských území a portrét Nurmagomeda Gadžimagomedova, který byl jako první Rus posmrtně oceněn titulem Hrdina Ruska za to, že v prvních hodinách po rozpoutání invaze na letišti u Kyjeva vyhodil granátem do vzduchu sebe i ukrajinské vojáky, kteří ho obklíčili a chtěli, aby se vzdal.
