Ruská armáda (ilustrační foto) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Ve svém článku na Foreign Policy analytik Fabian Hoffmann z The Oslo Nuclear Project na Univerzitě v Oslu vysvětluje, proč by Rusko mohlo zvažovat útok na NATO, přestože v současnosti není schopno porazit ani Ukrajinu. Tento rozpor mezi ruskými neúspěchy na Ukrajině a potenciální hrozbou pro NATO spočívá v odlišné povaze případného konfliktu s aliancí. Hoffmann analyzuje, jaké faktory by Rusko vedly k takovému kroku, jak by útok mohl vypadat a co by NATO mělo udělat, aby se na něj připravilo.
Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 měla být bleskovou operací, která během tří dnů dobude Kyjev a svrhne ukrajinskou vládu. Po více než třech letech je však ruská armáda uvízlá na statické frontové linii, vzdálené stovky kilometrů od Kyjeva, s obrovskými ztrátami na životech i technice. Přesto evropští představitelé varují, že Rusko by mohlo zaútočit na členské státy NATO během tří až sedmi let, případně dokonce do šesti měsíců po zpomalení či ukončení války na Ukrajině.
Tento rozpor vysvětluje Hoffmann tím, že případný konflikt s NATO by byl zásadně odlišný od války na Ukrajině. Rusko by neusilovalo o obsazení velkých území, ale o rozbití politické a vojenské jednoty NATO. Cílem by bylo oslabit odhodlání aliance odporovat, nikoli porazit její síly v otevřené bitvě. Rusko by pravděpodobně vsadilo na krátkou, vysoce intenzivní kampaň, která by vyvolala rozkol mezi členskými státy.
Scénář útoku na NATO
Hoffmann popisuje možný scénář, kdy by Rusko provedlo omezený vpád na území NATO, například do jednoho z pobaltských států, které považuje za slabý článek. Po počátečním útoku by Rusko mohlo vyhlásit, že jakýkoli pokus o znovudobytí obsazeného území vyvolá jadernou eskalaci – strategii označovanou jako „agresivní sanktuarizace“. K tomu by Rusko mohlo rozmístit rakety s taktickými jadernými hlavicemi a demonstrovat připravenost k jejich okamžitému použití. Pokud by NATO chystalo protiútok, Rusko by mohlo eskalovat údery na civilní infrastrukturu v Evropě konvenčními raketami, aby zvýšilo cenu odporu. V krajním případě nelze vyloučit ani varovné jaderné údery na evropské cíle.
Takovýto útok by byl rizikem, založeným na předpokladu, že pod tlakem eskalujících hrozeb a útoků by se NATO politicky rozpadlo. Rusko by neočekávalo kapitulaci celé aliance, ale spíše váhání klíčových západoevropských států a USA, které by se mohly zdráhat bránit napadené spojence, zejména pokud by hrozily dopady na jejich vlastní území. Jakékoli váhání by signalizovalo kolaps NATO, což je hlavní ruský cíl a předpoklad pro dominanci v regionu.
Co by Rusko potřebovalo?
Pro uskutečnění omezeného útoku by Rusko potřebovalo špičkové jednotky schopné prolomit hranici NATO, podpořené dostatečnými silami k obsazení malého, ale strategicky významného území. Moderní válčení ztěžuje průlom opevněných pozic kvůli rozšíření dronů, které způsobují těžké ztráty. Rusko však na Ukrajině ukázalo, že díky zkušeným dronovým týmům dokáže překonávat obranu, například v Kurské oblasti. Kromě dronů by Rusko potřebovalo mobilní jednotky – pěchotu, obrněná vozidla, tanky a podpůrné systémy.
Zpravodajské informace podle Hoffmanna naznačují, že Rusko mobilizuje více sil, než posílá na Ukrajinu, a vyrábí více vybavení, včetně moderních tanků a munice, než aktuálně spotřebovává. Pro vytvoření hrozby by Rusko potřebovalo také přesvědčivou jadernou sílu a dostatek konvenčních raket dlouhého doletu. Rusko disponuje odhadem dvěma tisíci taktickými jadernými hlavicemi a různými nosiči, které lze rychle vyzbrojit. Ročně produkuje přibližně 1200 střel s plochou dráhou letu, 400 balistických raket a přes 6000 dronů dlouhého doletu, což mu umožňuje budovat značné zásoby.
Jak by se mělo NATO připravit
Klíčovým faktorem je pokračující válka na Ukrajině. Dokud Rusko věnuje většinu zdrojů válce na Ukrajině, útok na NATO je nepravděpodobný, i když ne zcela vyloučený. Podpora Ukrajiny je proto nejen morálně a právně správná, ale i strategicky důležitá, protože váže ruské zdroje a posiluje odhodlání NATO. Současně musí Evropa připravit obranu na krátký, intenzivní konflikt, který by Rusko pravděpodobně plánovalo.
Nejlepší obranou je zabránit průlomu na hranicích prostřednictvím věrohodné předsunuté obrany, které NATO zatím postrádá. To vyžaduje přesun více vojáků a vybavení na východní hranice, zejména vzhledem k možnému útlumu americké přítomnosti v Evropě. Evropské státy musí přepnout svůj obranný průmysl na válečný režim a masivně investovat do dronů, raket, tanků a dalších systémů.
Proti ruskému nátlaku, jadernému i konvenčnímu, musí NATO rozvíjet schopnost protiúderů. Protiraketová obrana může zmírnit dopady ruských útoků, ale nestačí. Evropské státy musí investovat do vlastních úderných kapacit a jasně signalizovat, že ruským hrozbám neustoupí. Vzhledem k oslabení amerických záruk pod vedením Donalda Trumpa musí evropské jaderné státy, jako Francie a Velká Británie, posílit své arzenály a upravit doktríny.
Rusko jasně dává najevo, že jeho „revizionistické ambice“ (snaha vrátit poměry do dob před rozpadem SSSR) přesahují Ukrajinu. Nepřipravit se na možný konflikt by bylo podle analytika nezodpovědné, zvláště když by se lišil od války na Ukrajině. Rusko by pravděpodobně vsadilo na krátkou, intenzivní kampaň zaměřenou na rozbití jednoty NATO. Evropa musí urychleně posílit svou obranu, aby takový scénář odradila a zajistila svou bezpečnost.
