Putin s uspávací puškou číhá na tygra ussurijského (2008). FOTO: wikimedia.commons.org/Creative Commons Attribution 4.0/Kremlin.ru
FOTO: wikimedia.commons.org/Creative Commons Attribution 4.0/Kremlin.ru
Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace dnes zveřejnilo svůj návrh dohody o zajištění bezpečnosti mezi Ruskem a státy Severoatlantické aliance. Snad ani nemůže být míněn vážně. Kreml si totiž diktuje ultimativní podmínky, které by ve svém důsledku znamenaly dobrovolné omezení suverenity členských zemí Aliance, stejně jako ignoranci vůči autonomnímu rozhodování zemí postsovětského prostoru.
Předpokládám, že ze strany ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova je to jen další z jeho spektakulárních her, jimiž vytváří kulisy k tomu, aby Rusko bylo alespoň mediálně prezentováno jako mírumilovná země respektující mezinárodní právo a diplomatické zvyklosti. Jenže ve skutečnosti je návrh dohody nehoráznou provokací, kterou musí západní státy odmítnout. Pokud by ji snad přece jen někdo v NATO bral na chvilku vážně, lze si představit, jak by asi dopadl ratifikační proces v parlamentech jednotlivých států Aliance. Nebo snad Lavrov a jeho suita nevědí, že v našich demokratických zřízeních prostě nestačí prostý podpis prezidenta či královny?
Nebudu se nyní zdržovat ruskou „mezinárodněprávní“ omáčkou, je obecně známo, že Rusko považuje mezinárodní právní řád za onuci a ústy svých představitelů veřejně ohlašuje vznik tzv. post-západního světa s vlastními pravidly.
Pozoruhodný a zdánlivě nevinný je článek 3 předloženého návrhu, podle nějž by se členské státy NATO zavázaly k dialogu a součinnosti ve zlepšování mechanismů pro předcházení incidentům zejména v oblasti Baltského a Černého moře. Jenže fungování na volném moři je upraveno mezinárodním právem a tím, kdo je soustavně ve zmíněných vodách porušuje, je právě Ruská federace. Návrh se sice tváří vstřícně a mírumilovně, ve skutečnosti je to drzá nabídka k ignorování mezinárodního řádu a vzniku jakéhosi rusko-západního kondominia nad Baltem a Černomořím.
Podívejme se též na článek 6 onoho návrhu. Podle něj by se „všechny členské státy Severoatlantické aliance“ měly zavázat k tomu, že se NATO už nebude rozšiřovat, přičemž je výslovně uveden příklad Ukrajiny.
A hned následující článek 7 hlásá: „Smluvní strany, které jsou členskými státy Severoatlantické aliance, nebudou provádět žádnou vojenskou činnost na území Ukrajiny ani jiných států ve východní Evropě, na jižním Kavkaze a ve střední Asii.“ Jinými slovy: Rusko si vymiňuje, aby NATO ignorovalo jakékoliv autonomní úsilí Ukrajiny, Gruzie a dalších států v post-sovětském prostoru, tj. Západ je má nechat i přes jejich evropské/západní aspirace a volání o pomoc napospas Rusku a uznat, že patří navěky do ruské zóny vlivu.
Rusko zkrátka nechápe, co je to skutečné a rovnoprávné partnerství mezi státy, USA či Francie a Velká Británie nemohou prostě vnutit svou vůli dalším členům Severoatlantické aliance. Stejně tak se země svobodného Západu nemohou a nesmí nechat vmanévrovat do pozice, kdy by své spojence ve východní Evropě, stojící mimo NATO a EU, hodily přes palubu.
Rusko nás zkouší, ono harašení zbraněmi u ukrajinských hranic je součástí asertivní strategie Kremlu, který se tváří, že vyložil karty na stůl, přestože jde o hru, kterou s ním NATO nechce hrát. Kremelské trio Putin-Lavrov-Šojgu však i nadále hraje hru, která je z větší části vnitropolitickým spektáklem pro diváky ruské státní televize. Což ovšem neznamená, že se Kreml v nějakém okamžiku nerozhodne i pro nečekaný divadelní zájezd ve formě kovbojky mimo hranice Ruské federace.
Doufejme jen, že pojmem „other States in the Eastern Europe“, kde by podle ruských návrhů nesmělo NATO vyvíjet vojenskou aktivitu, nemyslí Kreml i Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko, neboť ministr Lavrov tyto země – s odvoláním na regionální členění OSN – rád označuje jako „východní Evropu“.
