Rusko nepochopené i nepochopitelné. Jako omezený hromotluk, kterého nesmíme podcenit

Vojenská přehlídka v Moskvě ke Dni vítězství, 2018. (kremlin.ru)

Vojenská přehlídka v Moskvě ke Dni vítězství, 2018. | FOTO: kremlin.ru

Ve vztahu západních zemí k Rusku i Ruska k Západu panuje hluboké neporozumění. Rusové nerozumí nám, my nerozumíme Rusku. Uplatňujeme na něj své vlastní vzorce chování a předpokládáme, že jej můžeme posuzovat podle nám blízkých postojů ke svobodě, právu, bezpečnosti či blahobytu, které považujeme za univerzální. Pak logicky nechápeme, jak je možné, že zatímco Západ se stále ještě raduje z rozpadu sovětského bloku jako ze zničení Říše zla, dvě třetiny dnešních Rusů nad ním vyjadřují lítost. Divíme se, jak je možné, že 70 procent obyvatel Ruské federace hodnotí Stalina jako pozitivní postavu ruských dějin, a nevěříme vlastním očím, když čteme, že Moskvané vážně uvažují o návratu sochy krvavého kata Felixe Dzeržinského před budovu ústředí ruské tajné služby. Nechápeme, proč se vrací to, co jsme považovali za definitivně překonané – rétorika studené války, špioni, agenti, otravy a výbuchy jak z prvních bondovek. Jsem přesvědčena, že odpověď se skrývá v poznání ruské historie a geografie, které tuto zemi po staletí formují. (Přetištěno z revue Kontexty.)

„Každý velký národ musí věřit – samozřejmě pokud chce žít dlouho –, že on jediný je nositelem spásy celého světa, že je tu proto, aby stanul v čele dalších národů, připojil je k sobě a tento celek pak v plném souhlasu a souladu vedl ke konečnému, všem těmto národům předurčenému cíli,“ píše ve svém Deníku spisovatele F. M. Dostojevskij, jeden z hlavních kazatelů ruského mesianismu. Velcí ruští vládci Petr I. a Kateřina II. přesně v tomto duchu postupně obkroužili Moskvu obrovským kusem země táhnoucím se od Arktidy na jih Pobaltím přes Ukrajinu ke Karpatům, na Krym, k Černému moři, Kavkazu, Kaspickému moři, za Ural dál a dál na východ k Ochotskému moři a pak zpět na sever až opět k polárnímu kruhu. Toto je pro většinu Rusů jejich „přirozená“ hranice zajišťující pocit bezpečí a z toho vyplývající sílu i moc. Kdykoliv jim z této skládačky něco vypadne, logicky znervózní.

„Rozpad ruského impéria lze srovnat pouze s rozlomením prakontinentů Gondwany a Pangey,“ píše se v jedné z ruských geopolitických příruček Chrestomatija po geopolitike i geokulture Rossii. To velmi přesně ilustruje mimořádný význam, jaký má v jejich myšlení otázka postimperiálního či postsovětského prostoru a vlivu. Velmi trefně to kdysi vyjádřil i Václav Havel: „Rusko neví, kde začíná a kde končí. Rozpomíná se na své různé historické hranice a území, na nichž bylo přítomno – ať už jako carské, nebo sovětské –, a považuje je za své.“ Uvědomíme-li si tento nezvratný fakt, pak nás nemůže překvapit, že to, co my považujeme za vítězství spravedlnosti, oni vnímají jako trestuhodné zlo. Ano, jsou to ti stejní Rusové nebo jejich potomci, kteří si dodnes připomínají obrovské a mnohdy zcela zbytečné ztráty na životech v druhé světové válce, ti, kteří přišli o své příbuzné v gulazích, byli manipulováni fyzicky i psychicky podle zvůle svých vůdců, krčili se a báli se, naučili se nemít svůj názor a přežít v podmínkách, které jsou pro většinu obyvatel vyspělého světa jen těžko představitelné. Ale nespravedlnost a utrpení pro ně neznamená zdaleka tolik, jako pro nás na Západě. Osobní oběti, nepohodlí a strach jim totiž dostatečně kompenzuje víra, že jsou součástí něčeho mimořádného – mocného impéria předurčeného k velkým věcem. Běžný Rus se totiž smíří téměř se vším, jen ne se slabostí Ruska.

Obr na hliněných nohou

V ruské touze po nadvládě a uznání je ale také zakódován nesmazatelný pocit vlastní nedostatečnosti, slabosti a zranitelnosti. Pokud ve svoji sílu a schopnosti příliš nevěříte, o to více potřebujete, aby v ně uvěřili jiní. Rusko tuší, jak je zranitelné a jak vážné má problémy, touží je však nevidět, a k tomu potřebuje, aby mu je okolí příliš nepřipomínalo a přijalo jeho hru na většího.

Rusko je nejrozlehlejší zemí na světě, zabírá 17 milionů kilometrů čtverečních , táhne se přes jedenáct časových pásem, ale žije zde jen 146 milionů obyvatel. Hustota zalidnění je osm lidí na kilometr čtvereční, většina lidí žije v evropské části, v tzv. centrální oblasti a ve velkých městech. Mimo centrální oblast tvoří většinu obyvatel lidé, kteří nejsou etnickými Rusy a necítí k Moskvě žádnou zvláštní loajalitu. Rusové jsou pro ně de facto bývalí kolonialisté na přirozeném ústupu, a to doslova. Pravoslavné, etnicky ruské Rusko nezadržitelně vymírá. Porodnost etnických Rusů je katastrofálně nízká, velmi nízký je i průměrný věk dožití – pouhých 65 let u mužů a 75 let u žen. Pro porovnání, u nás je průměrný věk dožití 75 let u mužů a 82 let u žen. O své dosavadní obyvatelstvo přichází také Dálný východ a Sibiř, kam fyzicky, ale především ekonomicky pronikají Číňané. Zatímco především mladí vzdělaní Rusové odcházejí na Západ (podle čerstvého průzkumu centra Levada by chtěla emigrovat až polovina mladých Rusů), do Ruska se tlačí pracovní síla ze Střední Asie. V důsledku vyšší natality se kontinuálně zvyšuje podíl muslimského obyvatelstva.

Přibližně 75 procent ruského území (ale jen 22 procent obyvatelstva) připadá na asijskou část. Ta je sice potenciálně bohatá na nerostné suroviny, ale většina nalezišť je z mnoha důvodů prakticky nedostupná. Léta jsou krátká, zimy dlouhé, produkce či dovoz potravin i možnost samotného pohybu jsou velmi omezené. Ze západu na východ vedou jen dvě železniční trasy, obě při jižní hranici, severojižní cesty jsou podobně řídké, obrovská území jsou zcela bez standardních komunikací, zemi chybí přístavy a napojení na celosvětový námořní obchod. Největší přístavy jako Vladivostok či Murmansk na několik měsíců v roce zamrzají. Za Kateřiny II. založený Sevastopol si Rusko od Ukrajiny po rozpadu SSSR pouze pronajímalo, i to byl jeden z důvodů, proč jej v roce 2014 i s celým Krymem anektovalo. Ovšem i tak klíčové brány do světových oceánů – Bosporskou úžinu na jihu a průliv Skagerrak na severu – kontroluje NATO, tedy Turecko, respektive Dánsko a Norsko. Přístup do Tichého oceánu kontroluje Japonsko a Jižní Korea. Jinými slovy, Rusku schází základní potenciál rozvoje: lidské zdroje i komunikační a zásobovací trasy. Na západě i jihozápadě mu jeho kroky blokuje EU a NATO, na Dálný východ i Západosibiřskou rovinu postupně pronikají Číňané, na severu a jihu ho drží v šachu přírodní podmínky.

Podobně neradostná je i ekonomická situace. Není žádným tajemstvím, že Rusko je silně závislé na exportu, a tedy cenách přírodních zdrojů. To znamená, že je ve vleku něčeho, co nemůže samo příliš ovlivnit. Trendy jsou alarmující. Zatímco na počátku tisíciletí se vývoz surovin na celkovém exportu země podílel přibližně 45 procenty, o deset let později stoupl na téměř 66 procent a dále rostl. Na přírodní zdroje, tedy na vývoz přírodního bohatství bez jakékoliv přidané hodnoty, dnes připadají až čtyři pětiny hodnoty ruského exportu, přičemž podíl na vývozu high-tech výrobků stále klesá – z 11 procent na přelomu tisíciletí na méně než pět procent v současnosti. V Rusku hrají prim těžařské a energetické giganty a země je značně závislá na zahraničním kapitálu, který může kdykoliv odplynout, což se částečně děje právě nyní.

Průmysl, s dílčími výjimkami v rámci zbrojařství, není konkurenceschopný. Malé a střední podniky, které jsou ve standardním tržním hospodářství páteří ekonomiky, se v Ruské federaci podílejí na tvorbě HDP zhruba 15 procenty, v západní Evropě je to kolem 40 procent. Vysvětlení tohoto neutěšeného stavu je nutné hledat v orientaci hlavních politicko-ekonomických aktérů, kteří se soustředí na „lehké peníze“ z exportu surovin, zatímco ostatní ekonomické sektory zanedbávají. V neprospěch Ruska hraje i čas. Vyspělý svět se od fosilních paliv odvrací, úspěšně hledá a zavádí náhrady v podobě tzv. obnovitelných zdrojů a celkově snižuje energetickou náročnost. Podaří-li se Evropě její Green Deal, bude to pro ruskou ekonomiku znamenat katastrofu. Ať už si o tom ruská politická elita myslí cokoli, na takto položeném základě prostě nelze vybudovat stát odpovídající charakteristice velmoci. Ovšem i když v Rusku pozorujeme jev popisovaný ekonomy jako „surovinové prokletí“, jenž je typický spíše pro rozvojové země, Rusko má jeden trumf v rukávu: je to jediná země se „surovinovým prokletím“ a jadernými zbraněmi.

Je jasné, že úspěšně rozvíjet zemi za výše popsaných podmínek je mimořádně obtížné, spíše nemožné. I proto Rusko vždy bylo a je autokracií, v níž nikdy nedošlo k oddělení ekonomiky a politiky. Soukromé vlastnictví je podmíněné a podléhá zájmům politické moci, nemůže se tedy stát oporou nezávislosti. Rusko nikdy nemělo a nemá skutečnou střední třídu, bohaté elity se buď identifikují s mocí, nebo jsou zničeny. Individuální svoboda ostatně není vnímána jako vysoká hodnota. Rusové se spíše ztotožňují s vizí reprezentovanou například Alexandrem Solženicynem a touží po jakési jednotící metafyzické ideji, která má své kořeny v mesiášství, snášení utrpení a podřízení vyšším cílům, což jsou současně kořeny jejich přesvědčení o mravní převaze nad atomizovaným materialistickým Západem. Demokratizaci si podle posledních průzkumů přeje pouze jedna třetina respondentů a tržní reformy schvaluje ještě menší část.

Podřízenost soukromého vlastnictví ústřední moci i étos oběti vyšším cílům, který Rusové milují, dobře vystihují i slova jednoho z nejbohatších oligarchů Olega Děripasky. Ten se nechal slyšet, že bude-li to nutné, rád poskytne svůj majetek ve prospěch ruského státu. Dobře ví, jak a čí zásluhou se v Rusku bohatství získává a také udržuje. Současní oligarchové, stejně jako carské dvorjanstvo, které výměnou za oddanost a poslušnost využívalo propůjčenou zemi, vědí, jak se chovat. Ani ti „těsně pod vrcholem“ nic neznamenají a mohou být odstraněni. Rusko totiž nikdy nedržel a nedrží pohromadě právní řád s principy „padni komu padni“, ovšem bez něj jsou veškeré svobody i práva pouhou fikcí.

Výše popsané podmínky zformovaly a stále formují společnost, která se může rozvíjet pouze do šířky, nikoliv do hloubky. Geopolitické ambice mohou být uspokojovány pouze územní expanzí, šířením vlivu, jehož principem je síla, a metodou násilí. S tím souvisí hluboké přesvědčení, že se nikdy nelze vzdát již jednou ovládnutého prostoru. Rusko se nikdy nezbavilo a patrně ani nezbaví rysů imperialismu a samoděržaví. Jeho dějiny jsou dějinami různě intenzivní autokracie, kde lidé bez osobní svobody a odpovědnosti nemohou a snad ani nedokážou respektovat nic jiného než vládu silné ruky. I dnešní Rusové vyžadují autoritativní vedení a ochranu, protože když sevření moci povolí, nastoupí nikoliv svoboda, ale anarchie, nikoliv postupné bohatnutí celé společnosti, ale kořistnický individualismus. Naprosto jasným důkazem byla 90. léta, která jsou pro většinu Rusů tak strašnou noční můrou, že se raději smířili s tím, nebo to dokonce i uvítali, když se vše vrátilo do zaběhnutých kolejí, přestože to znamenalo faktické ožebračení většiny a bezmeznou poslušností podmíněné pohádkové bohatství vyvolených.

Když je životním principem síla a agrese, zdá se vše okolo nevyhnutelně nepřátelské a projevy samotné existence jakékoliv jinakosti jsou vyhodnocovány jako útok a přímé ohrožení. Vlastní paradigma je promítáno do postoje těch druhých, „podle sebe soudím tebe“. To je ale jen část vysvětlení ruských postojů k okolnímu světu. To, že ruské špičky už jaksi tradičně zdůrazňují nutnost neustálé obrany proti vnějšímu nepříteli, jim také umožňuje odvracet pozornost od vnitřních konfliktů. Je to staletími prověřený recept, kterého se jen tak nevzdají. Když se (často vlastním přičiněním) Rusko ocitlo v izolaci a cítilo se ohrožené, vždy sáhlo po řešení „obležené pevnosti“, kterou je potřeba za každou cenu uhájit a viníky následně po právu potrestat: „Vy jste nás k tomu donutili, my jen reagujeme.“ To je sice zjednodušená, ale přesná rétorika používaná i v dnešních dnech. „Západ útočí, Rusko se brání.“ Mentalita obležené pevnosti se přenáší z generace na generaci.

Rusko, Evropa a Západ

Kořeny toho, proč Rusko Západu tak silně nevěří, ale i toho, proč své vnitřní problémy řeší expanzí a demonstrací síly, je třeba hledat velmi hluboko v minulosti. Připomeňme obrovské dějinné trauma, ponížení ze strany Západu (konkrétně Polska) v podobě tzv. Velké smuty, kdy chybělo málo, a ruský stát přestal existovat. Ale také ruskou reakci, to obrovské vzepětí sil a počátek územní i mocenské expanze, na jehož symbolickém konci stál onen pověstný donský kozák, jehož kůň pil ze Seiny, či rudoarmějec věšící vlajku na ruinách berlínského Reichstagu. Na ten pocit hrdosti a satisfakce Rusové nikdy nezapomenou, stejně jako nezapomenou být vůči Západu ostražití a nedůvěřiví. Jejich obavy přitom nejsou úplně liché. Za posledních pět staletí se invaze z tohoto směru opakovaly s až pozoruhodnou pravidelností: již zmiňovaní Poláci v roce 1605, Švédové 1708, Francouzi 1812, Němci 1914 (a znovu 1941). Rusko nemá od západu žádné přirozené obranné linie, žádné pohoří, poušť, nepřekonatelnou řeku, má jen svou „strategickou hloubku“ a spojence v podobě bláta či sněhu, na které doplatili jak Karel XII., tak Napoleon či Hitler.

Ve světle těchto faktů je už snazší pochopit, proč většina Rusů s nostalgií vzpomíná na bývalý Sovětský svaz. Stýská se jim po dobách, kdy byla společnost stabilní, i když se musela řídit přísnými pravidly. Všudypřítomná armáda byla vždy „jistota“ a služba v ní prestižní záležitostí. Pro nás těžko pochopitelnou nostalgii po starých časech dobře ilustruje například filmový dokument Provinční městečko E Dmitrije Bogoljubova. Dokumentarista po několik let sledoval osudy lidí v městečku Jelňa a zachytil jejich vzrůstající přesvědčení, že opět čelí tlaku fašistů, kteří ovládli USA i Evropu. Nezhojené trauma z války prosakuje napříč generacemi, formuje jejich společenský život a pomocí propagandy volně přechází až do nenávisti k současnému Západu.

Odkaz druhé světové války je v srdcích mnoha Rusů stále velmi živý a idealizovaný – lidé strádali, ale jejich utrpení mělo smysl. Tehdy vzniklo skutečné, hluboké až exaltované vlastenectví, které je i dnes zdrojem sebevědomí jinak mnohdy frustrovaných Rusů. Sovětská velmocenská hrdost se stala ruskou hrdostí. Putin, krytý zázemím tajných služeb, navrátil Rusku jeho „tradice“ – carské, stalinské, komunistické, pravoslavné. Poukázal na vhodné nepřátele a začal proti nim bojovat. Tím Rusům vrátil to, co jim chybělo především – ztracený pocit hrdosti. Přesně vystihl, co potřebují, aby byli opět schopni nemalých obětí, nepohodlí a poslušnosti, a chladnokrevně to využil ve svůj prospěch.

S růstem nacionalismu samozřejmě roste i význam ruské pravoslavné církve, která loajálně sloužila carismu, ale za komunistické totality byla téměř zničena. Dnes je nacionalistické pravoslaví ideovou oporou obnoveného imperiálního cítění a stejně jako v dobách carů opět věrně slouží autoritě. Hrdá příslušnost k velmoci a opora v poněkud teatrálních projevech pravoslavné zbožnosti, to bylo a je to, co obyčejného Rusa povznáší a dává mu zapomenout na jakékoliv příkoří. Vladimir Vladimirovič to dobře ví.

ČR – Rusko 1:0

Češi si nikdy nevyjasnili a možná ani nikdy definitivně nevyjasní, zda je lepší dívat se na Východ, nebo na Západ. S oběma směry pohledu máme své historické zkušenosti, které nás nutí k pochopitelné ostražitosti. Nejstarší generaci se není co divit, že Západ je pro ni především Německo, a sice to nacistické, a že západní mocnosti jsou mnohdy jen synonymem obrovského zklamání z mnichovské zrady. Lidé o generaci mladší si zase hluboko do svých srdcí vtiskli bolestnou bezmoc tváří v tvář okupaci v srpnu 1968. Životy všech pak formovalo nesnesitelné bezčasí „normalizace“, v němž se někteří utvrdili ve své nenávisti ke všemu, co útočí na lidskou svobodu, drtivá většina si však hledala vlastní cesty, s menším či větším dopadem na svědomí a rovnost páteře. Pro mladší generace je to vše jen dávná historie, která se navíc na školách moc neučí. Všichni ale máme i po více než třech dekádách nutkavý pocit, že se nám neříká všechno, že je důležité číst i mezi řádky. Určitá nedůvěra k autoritám je pro nevelký stát na pomezí dvou odlišných sfér vlivu možná nezbytná a společně se schopností nebrat vše smrtelně vážně nám pomáhá zvládat různé zvraty „velkých“ dějin. Ale to má i svá negativa. Právě tato nedůvěra stojí za popularitou dezinformačních webů, kde si vše „rychle přečtete, než vám to smažou“, i za poněkud obtížně vysvětlitelnou náklonností části české populace k velkému bratrovi na Východě.

Pro hlubší pochopení česko-ruských vztahů je samozřejmě klíčový výše popsaný vztah Ruska k Evropě a vůbec celému zbytku světa, ale naše bilaterální vztahy pochopitelně mají svá specifika. Jak vyplývá z dubnového průzkumu agentury Median uskutečněného po kauze Vrbětice, Češi na škále od 1 do 10, kdy jednička znamenala nulovou a desítka obrovskou hrozbu, ohodnotili Ruskou federaci číslem 6,4. Výrazně negativně vnímají Rusko především lidé z velkých měst či voliči ODS, naopak mezi těmi, kdo k němu inklinují, jsou hlavně voliči KSČM. Nejvyhraněnější postoje – ať pozitivní, či negativní – zaujímají lidé starší šedesáti let. Dotazovaní se vyjadřovali také k vyřazení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan. Pro vyřazení bylo 65 procent dotázaných, nejčastěji lidé z velkých měst, s vysokoškolským vzděláním a voliči ODS a Pirátů; proti vyřazení bylo 27 procent české populace, mezi voliči KSČM dokonce 77 procent. Česká společnost je tedy vůči Rusku vyhraněná a převažují extrémy.

I přes negativní zkušenosti s okupací však nemáme současnou ruskou hrozbu spojenou s přímým vojenským vystoupením. Rusko sice disponuje přibližně 900 tisíci aktivních vojáků a dvěma miliony záložníků, ale odhaduje se, že reálné je nasazení asi 300 až 350 tisíců mužů. Většina vojenských analytiků se shodne v tom, že v postsovětském prostoru by ruská armáda sice pravděpodobně zvítězila, ovšem dnes by nedokázala nějakou zemi okupovat dlouhodobě. Stejně tak je vyloučený i střet s NATO. Ostatně o to Rusko ani neusiluje, tradičně proniká zásadně tam, kde mu nehrozí konflikt se silnějším protivníkem. I když se po Vrběticích objevovaly nejrůznější poplašné zprávy a hlavně dezinformační weby harašily zbraněmi, můžeme být v relativním klidu, za který vděčíme především našemu vstupu do NATO.

Dnes se toto rozhodnutí jeví jako přirozené a klíčové, ale vzpomeňme si, že ve hře tehdy byly i jiné modely, a stačilo málo, a byli bychom ponecháni bez ochrany. V mnoha západoevropských státech i v USA totiž převažoval optimistický názor, že se Rusko vydá demokratickou cestou a na svoji agresivní minulost rezignuje. Západoevropské i americké veřejné mínění, pokud se vůbec o takové otázky zajímalo, bylo vůči razantnějšímu rozšíření vlivu NATO spíše skeptické, čehož využívali takzvaní zahraničněpolitičtí realisté, kteří varovali před zbytečným provokováním tehdy ještě docela tvrdě spícího ruského medvěda. Naštěstí k rozšiřování došlo a přijetí či nepřijetí do klubu NATO určilo další vývoj. Reálný dopad členství je patrný třeba ve vztahu Ruska k Pobaltí, na které si netroufne, a k Ukrajině, kde už je.

Hrozba ze strany Ruska tedy v našem případě spočívá především v jeho podvratné činnosti, která vyplula na povrch po tzv. vrbětické kauze. Česko-ruské diplomatické vztahy se po odhalení role rozvědky GRU při výbuchu muničních skladů propadly na dno. Výsledkem byla bezprecedentní diplomatická roztržka a očekávaly se i ekonomické dopady, které však dosud ohlášeny nebyly. Co můžeme čekat? Pokud by k takovému sporu došlo před dvaceti lety, mohli by Rusové v odpovědi použít například dodávky energií. Tuto zbraň však nyní mohou využít jen velmi omezeně. Ani ekonomické sankce nemohou být příliš bolestivé. Z pohledu zahraničního obchodu Rusko nepatří mezi trhy, jejichž ztráta by mimořádně bolela. Do Ruska směřují zhruba 2,2 procenta z celkového českého vývozu. Přestože z Ruska dovážíme ropu a zemní plyn, nepatří z celkového pohledu objemu ani mezi významné dovozce. Podíl Ruska na dovozu do Česka dosahuje asi 1,5 procenta. Rusko nás, i přes strašení některých našich politiků, vlastně nemá jak „potrestat“. Očekávat se však dá nějaká forma ekonomicky sice zanedbatelného, ale mediálně vděčného gesta, jakým byla například čínská stopka pianinům značky Petrof jako reakce na cestu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan.

Navzdory tomu, co u nás v politice prosazují některé velké firmy a pátá kolona v čele s prezidentem Zemanem, ruský trh pro nás za současných podmínek není strategický ani perspektivní. Ne proto, že by nebyl dost velký nebo nenasytný, ale kvůli tomu, podle jakých pravidel se řídí. Je totiž plný těžko překonatelných překážek a bariér. Exportéři si stěžují například na neustále se měnící legislativu, účelovou certifikaci, průtahy při vyřizování různých povolení, používání pololegálních, či přímo nelegálních praktik a podobně. Reálná vymahatelnost práva je navzdory platným dohodám nízká a zdlouhavá. Úspěch v ruském byznysu vyžaduje politické krytí, ovšem tím se i zahraniční firmy dostávají do obdobné závislosti, jaká byla naznačena výše. A zde není o co stát.

Nejviditelnějším výsledkem celého sporu je tedy rozhodnutí o vyhoštění bezprecedentního počtu diplomatů a zaměstnanců ruské ambasády v Praze, které konečně narovnalo velmi nevyvážené poměry v diplomatickém zastoupení obou států. Nebylo a není žádným tajemstvím, že ruští diplomaté v Praze byli z velké části příslušníky různých tajných ruských služeb, jimž Praha sloužila jako pohodlná základna pro působení v celé EU. Překvapivá a razantní ruská reakce na 18 původně vyhoštěných spustila další vlnu vyhošťování diplomatů i propouštění zaměstnanců na obou stranách. Ale i když je naše velvyslanectví v Moskvě prakticky paralyzované, ruská strana nepochybně ztratila mnohem více. Zdá se, že to byla ze strany Ruska nevyžádaná chyba. Na vyhoštění svých 18 diplomatů mohlo reagovat stejným počtem, což by naši ambasádu paralyzovalo tak jako tak, ale ruské straně by to umožnilo udržet si výraznou převahu, a především ponechat ve hře své agenty a jejich mise. Rusko sebevědomě vystoupilo z pozice síly a věřilo, že nás zastraší. Ruská federace si možná myslela, že její lidé v Praze, třeba ti na Hradčanech a v Lánech, situaci zvládnou lépe, nebo byla přesvědčena, že si Česká republika razantní kroky nedovolí. Každopádně se přepočítala a osobně se domnívám, že ji ztráta Prahy dost bolí. Tentokrát jsme zvítězili.

Rusko bez iluzí

Rusko není gentleman přirozeně dodržující pravidla fair play, je to spíše omezený hromotluk. To však neznamená, že je to snadný soupeř, kterého by bylo radno podceňovat. K Rusku musíme přistupovat se znalostí tamních poměrů, protože když budeme očekávat souboj podle standardů platných v naší části světa, velmi pravděpodobně neuspějeme. Rusko už mnohokrát dokázalo, že námi uznávané hodnoty pro něj nic neznamenají. Budeme-li se připravovat na střet se sofistikovaným transformerem, může nás neohrabaný, ale agresivní a nevyzpytatelný obr na hliněných nohou opět nemile překvapit.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]