KOMENTÁŘ / Velmi často se setkávám s tvrzením, že v blízké budoucnosti se na nejvyšší stupínek piedestalu nejžádanějších profesí v Rusku nedostanou IT specialisté, ale psychologové, psychoterapeuti a psychiatři. Chápu, co lidi vede k takovému přesvědčení. Například to, že mnoho lidí v Rusku ztratilo v nesmyslné válce členy rodiny nebo že „hrdinové“, kteří se vrátili z fronty, si kromě Putinových medailí přivezli domů i posttraumatickou stresovou poruchu. Anebo že ženy budou trpět domácím násilím ze strany šílených manželů-okupantů, a tak všichni mohou jít ke specialistovi, aby jim pomohl zpracovat traumata nejen z dětství, ale též z války. Upřímně řečeno, byla bych ráda, kdyby se psychoterapie stala v Rusku normou, ale zatím je to daleko od pravdy.

Ano, v Moskvě, Sankt-Petěrburgu a v některých velkých městech skutečně mnoho lidí chodí na terapii a stalo se to normou, dokonce se stalo módou vymýšlet si nějaké poruchy, aby vypadali výjimečně a ospravedlnili své návštěvy u specialistů za spoustu peněz. Ale ve většině regionů ani nepoznají rozdíl mezi psychologem a psychiatrem, slyší jen „psycho“ a vyhýbají se tomu slovu jako něčemu nakažlivému. Jakýkoli návrh na návštěvu odborníka končí větou: „Nic mi není, nejsem blázen.“ Upřímně věří, že deprese je způsobena leností, a pokud dítě začne trucovat a stěžovat si, rodiče ho zatěžují domácími pracemi (zejména na vesnicích) a učením, aby nemělo čas myslet na hlouposti.

Dále čtěte

Stroj času aneb Bude za mír pro Ukrajinu zaplacena „mnichovská“ cena?

ESEJ / Konec války Ruska proti Ukrajině je už prý v dohlednu. Přinejmenším o tom mluví zprávy, přicházející v posledních týdnech jak…

Sama pocházím takříkajíc „z regionu“ a mám s tím přímou zkušenost. Málokdo tam zaplatí psychologům za pohovor, neboť jsou vnímáni jako vyděrači, kteří vymáhají peníze za prázdné tlachání. V některých případech je to skutečně odůvodněné, existuje obrovské množství kurzů psychologie, které trvají týdny nebo měsíce, po jejich absolvování může člověk získat certifikát a začít se hrabat v hlavách jiných lidí. Jediný psychiatr, který je v regionech brán vážně, je ten, který určuje příčetnost před soudem, a to je vše.

Existuje obrovské množství „kuchyňských psychologů“, kteří při pití alkoholu začnou hned diskutovat a řešit problémy způsobem, který považují za správný. Sama bych k moskevskému psychologovi nešla, mám už s tím zkušenost a byla neúspěšná. A nijak to nesouvisí s mým odmítáním takových odborníků, jde jen o to, že rodilí moskevští psychologové nerozumějí našim regionálním problémům.

Částečně i proto mají mnozí Rusové odpor k rodákům z hlavního města. Když začnou mluvit například o rozvodu svých rodičů, mnozí lidé z regionů nemají žádnou empatii, protože se v téže době schovávali pod peřinou a zacpávali si uši, aby neslyšeli křik, když jejich otec bil matku. Dívají se na obyvatele Moskvy a myslí si: vaše problémy jsou náš sen.

Ženy žijící v regionech si nepůjdou stěžovat na své manžely násilníky, alkoholiky a narkomany, ne proto, že by nemohly, ale proto, že tak podle nich žije většina Ruska. Řeknou si, že jejich matky a babičky to rovněž přetrpěly, a budou tudíž trpět také. Psychický stav dětí se dostává zcela do pozadí. Logika je jednoduchá – dítě je oblečené a nakrmené, co je ještě třeba? A to, že vidí rodinné násilí, je přece příprava na těžký život…

Dále čtěte

Putin chce záměrně vypadat jako labilní psychopat, aby se ho svět bál

KOMENTÁŘ / Tak Putin prý chce vyjednávat? Ano, a nejspíše natolik, že vyhrožuje Ukrajině i celému světu raketami Orešnik.

Důležitou roli v celém příběhu psychoterapie hraje i cena. Kdyby bylo možné vyřešit problémy během jedné návštěvy psychologa, pak by nebylo o čem přemýšlet, ale někteří lidé absolvují terapii po dobu týdnů, měsíců, a dokonce i let. A pokud jim nakonec předepíše nějaké léky, budou za ně muset utratit peníze, a to je nerentabilní, takže hlavním antidepresivem v Rusku je alkohol a drogy.

Pokud psychiatr určí diagnózu, musí informovat pracoviště, rodinu atd. A nikdo neví, jak bude zaměstnavatel reagovat na skutečnost, že má v pracovním poměru člověka s duševní poruchou. V případě výpovědi se mohou obrátit pouze na soud, ale nemusím vám říkat, jak jsou v Rusku „spravedlivé“. No a pokud se člověk v rámci pohovoru s odborníkem přizná k trestnému činu, ten je povinen to oznámit orgánům činným v trestním řízení. A jaké jsou nyní v Rusku nejzávažnější a neodpustitelné zločiny? Všechny ty, které se týkají válečného tématu, totiž diskreditace armády a vlastizrada.

A v tomto případě vznikají problémy jak pro pacienty, tak pro psychology. Někteří z nich nemohou vše říci svobodně, jiní se nemohou zeptat, a to vše kvůli rozšířenému fenoménu udavačství. Na soukromých klinikách jsou odborníci spolehlivější, ale na těch státních je vše prosyceno „vlastenectvím“ a „vítězstvím“.

Podle moskevského klinického psychologa Alexandra Abezgauze státní nemocnice přímo či nepřímo propagují „speciální vojenskou operaci“ proti Ukrajině, protože tam „naši chlapci pracují a my je všemožně podporujeme, přejeme jim brzké vítězství a aby se vrátili živí a zdraví“. Takže člověk, který proklíná válku a Putina a jde kvůli nedostatku financí a depresím na státní kliniku, riskuje, že půjde do vězení, protože psychoterapeuti ho nahlásí jako nebezpečného zločince policii.

Dále čtěte

Dekolonizace impéria. Ruské „liberály“ čeká dlouhá cesta od manipulací a lží

ESEJ / Zatímco se představa o možné „dekolonizaci“ Ruské federace stává předmětem diskusí na Západě, zdá se, že ani v prostředí…

Na druhou stranu po případu dětské lékařky Naděždy Bujanové, která byla odsouzena k 5,5 roku vězení na udání pacienta, riskuje každý odborník, jehož práce vyžaduje intimní rozhovor, že půjde v jejích stopách.

Jak napsala psycholožka a publicistka Ljudmila Petranovská: „Rozsudek nad Naděždou Bujanovou staví kříž nad myšlenkou o jakékoliv psychologické pomoci rodinám účastníků speciální vojenské operace. Aby bylo jasno: nemyslím si, že by se jim nemělo pomáhat z morálních důvodů. V těchto rodinách vyrůstají děti a je možné a nutné snížit rizika, která jim hrozí v důsledku stresu nebo post-stresu rodičů.“

Podle jejích slov může být nyní každé slovo použito proti psychologovi. Před očima se okamžitě objeví stereotypní obrázek jako ze špatného filmu, kde pacient leží na pohovce a psycholog se ptá: „Co při tom cítíte?“ A pacient odpovídá asi půl hodiny a psycholog položí další otázku: „Jaké emoce to ve vás vyvolalo?“ A tak to jde pořád dokola.

Možná že po tom, co jsem napsala, bude mít mnoho lidí dojem, že nepovažuji psychologii a psychiatrii za důležité obory a k problémům druhých se stavím odmítavě. Není tomu tak, ale rozhodně se nehodlám dojímat nad poruchami ruských okupantů, kteří se vydali do sousední země, totiž na Ukrajinu, zabíjet, znásilňovat a mučit. Existují psychiatři, kteří studují osobnostní a myšlenkové zvláštnosti maniaků, aby takových degenerátů bylo méně. Možná je z tohoto hlediska práce s rodinami okupantů důležitá, ale nemám k nim žádnou empatii.

Dále čtěte

Česko a Západ nad propastí? Chcete-li pochopit problémy současného světa, kupte si naši novou knihu

Pořiďte si v našem e-shopu novou knihu Nad propastí. Česko a Západ v boji o svobodu a demokracii, kterou jako editor…

Profese psychologů a psychiatrů si samozřejmě velmi vážím. A nedovedu si představit, jaká slova ve své praxi musí hledat, aby například utěšili člověka, který při ruském raketovém útoku přišel o celou rodinu. Anebo jak pracují s dětmi, které byly zneužívány ruskými vojáky. K tomu je třeba mít určité dovednosti, jež jsou nad mé síly. Rozhodně bych v takové situaci nedokázala zůstat v klidu. Ale dovoluji si tímto sejmout tuto důležitou profesi z piedestalu v Rusku a posílám ji o dvanáct stupňů níž, jako v rehabilitačním systému.

Autorka je ruská novinářka žijící v České republice. V letech 2010–2022 pracovala v rozhlasové stanici Echo Moskvy, kterou Putinův režim hned na počátku velké války Ruska proti Ukrajině zlikvidoval.