Uvěznění opozičního ruského politika Alexeje Navalného a jeho včerejší zatím nepravomocné odsouzení na tři a půl roku kriminálu je zřetelnou známkou toho, jak se ho Vladimir Putin bojí. Policie, která v ulicích ruských měst zatýká a bije svobodomyslné demonstranty, je rovněž názornou ukázkou toho, jak se současná vláda Ruské federace bojí svých vlastních občanů.

Když nazveme nějaký režim, který zavírá své kritické občany, diktaturou, tak se hned zjeví různí pavědci a relativisté, kteří vykládají, jak je takové slovo přehnané. A když dnes označíme režim, který šíří temnou a nenávistnou ideologii, za fašistický, tak se ozvou obránci hnusných režimů znovu a tvrdí nám, že pojem fašismus označuje specifický fenomén, jehož znaky ještě nebyly kupříkladu v případě Ruska naplněny. Prý tam ještě stále ulicemi nepochodují paramilitantní ozbrojené jednotky v černých nebo hnědých košilích a nehajlují. Dokud Putin nevystupuje s fanatickými projevy, jaké přednášel Mussolini, tak je asi ještě všechno docela v pořádku.

Není. Dnešní fašismus vystupuje v sofistikovanějším obleku a řady primitivních projevů se vzdal. Nehrozí otevřeným násilím v takové míře, jako kdysi fašismus italský, který vznikl právě před sto lety. On to násilí provádí prakticky pod dojmem ochrany zákona a nebo zcela skrytě. Umí se maskovat za formální projevy demokracie.

Běda ale, kdyby náhodou někde nevítězila vládní strana. Pak je potřeba zmanipulovat tamní volby, zavřít vůdce skutečné opozice a vystrčit na scénu šašky, kteří umí sehrát dojem konstruktivních soupeřů a hlavně nechtějí vyhrát.

Kdo chce pochopit fungování současného ruského režimu, tak má k dispozici celou řadu studií a knih, které objasňují celý mechanismus kolosálního podvodu, jemuž Putinovi stratégové říkají „suverénní demokracie“. Je to totiž demokracie tak suverénní, že si ji Vladimir Putin nenechá rozvracet svobodnými médii a kritickými občany.

Nejhutnější popis fungování ruského režimu najdeme v knize Cesta k nesvobodě profesora historie Timothyho Snydera. Důkladně popisuje ideologické zdroje, k nimž se Putin a jeho garnitura obrací. Jedná se o ruské ultrakonzervativní a fašistické myslitele, kteří jsou zásadními odpůrci západního modelu dělby moci a občanské svobody. Milují byzantinské samoděržaví v čele s charismatickým carem a oddávají se velmi konzervativní formě pravoslaví. Nejznámější z nich je Ivan Iljin, jehož knihy o úkolech svaté Rusi rozesílá Putin státním úředníkům a spřáteleným oligarchům, aby je pilně četli a inspirovali se jimi. Putinův režim je zvláštním způsobem duchovní. On sám, když ještě jako důstojník KGB bránil zájmy Sovětského svazu v Drážďanech v tehdejší NDR, tak udivoval své soudruhy tím, že chodil v neděli do kostela.

Ruská forma fašismu není jen ultranacionalistická, ale je výrazně náboženská a pohání ji utkvělá myšlenka, že úkolem Ruska je spasit svět. A pak je tu hned druhá hybná myšlenka státní politiky, že se totiž Rusko musí bránit před zákeřným Západem. Obojí jsou děsivé a temné nesmysly, jež nalezly své variantní formy i v sovětském komunismu. A když takovým nesmyslům uvěří vládní garnitura nejrozlehlejší země světa s jadernými zbraněmi, tak tu máme obrovský problém, který se nás bezprostředně týká. Ruský novodobý fašismus je i naším problémem. A je to tu cítit.

Týká se nás tím, že naše vlastní vládní garnitura se nechává inspirovat ruskými přístupy, když potlačuje svobodu médií. I v této věci rádi vystupují relativizátoři, kteří předstírají, že naše situace není tak zlá. Že se nic neděje.

Jenže naše situace špatná je. Náš premiér zakroutil krkem dvěma liberálním deníkům a ovládá více než třetinu mediálního trhu. A jeho poslanecký klub spolu se dvěma proruskými extrémistickými stranami likviduje svobodný étos v mediálních radách. Z Pražského hradu tomu žehná prezident, který byl do své funkce zvolen s pomocí ruských peněz a proruských dezinformačních médií.

A pak tu máme početnou pátou kolonu Putinových služebníků. Nemají na to, aby četli ruské konzervativní filosofy, a z ruské literatury neznají většinou vůbec nic. Ale vytvořili si ideologii slovanského bratrství, nenávisti k Západu, k Evropské unii a k otevřenému liberálnímu světu, vystupují jako nahnědlí vlastenci, milovníci zbraní a bojovníci s uprchlíky. Jejich mentalita a propagované názory tvoří nestoudnou a odpudivou břečku, která smrdí ruským fašismem. Jsou nebezpeční ve všech svých formách, ať už jde o agresivní darebáky nebo jen o zmatené hlupáky. O rádoby konzervativní intelektuály či vyholené hlavy. Oba naši poslední prezidenti k nim chovají zvláštní náklonost.

Českou demokracii je třeba bránit před novou formou ruského fašismu. Jsme příliš blízko a naše společnost je příliš kontaminovaná ruským vlivem, abychom si mohli dovolit luxus toto hmatatelné nebezpečí přehlížet.

Jistě, můžeme ruskému režimu říkat střídmějšími a přesnějšími označeními. Jedná se o autoritativní režim s prvky omezované demokracie a omezované svobody slova a se sklonem k vypjatému nacionalismu s mesiášským syndromem a nebezpečnými paranoidními komplexy. O jednotlivých slovech se můžeme přít. To ale není důležité. V evangeliu se praví: po ovoci poznáte je. Za všechna slova totiž mluví činy samotné ruské vlády. Agresivní útok proti slabší Ukrajině a předtím Gruzii, protiprávní anexe Krymu, prolhaná propaganda, permanentní a nekonečná oslava vítězství ve druhé světové válce, která jakoby stále ještě neskončila, a zejména neustálé podvracení západních demokracií. A teď ruská vláda zavírá své občany za kritické projevy.

Tohle je ta svatá Rus, co nás má spasit od západní dekadence?

Populární ruský pravoslavný kněz Alexandr Meň, který na sklonku komunismu otevíral ruským věřícím cestu k praktikování víry ve svobodnější společnosti, se dnes musí obracet v hrobě, když vidí, kam pod praporem pravoslaví míří současné Putinovo Rusko. Na poměry gorbačovské perestrojky šlo o značně liberálního kněze, který si v televizi i v kostelích získával mladé posluchače. Právě pro jeho otevřenost a jistou modernost se proti němu postavila zvláštní koalice konzervativních komunistů včetně důstojníků KGB spolu s konzervativními fašisty v církvi. Když vyšel 9. září 1990 ze svého domu nedaleko Moskvy ráno na vlak, aby sloužil ve vedlejší vesnici mši, kdosi ho zabil zezadu sekerou do hlavy. V jeho smrti na prahu nové ruské éry bylo cosi symbolického. V Rusku se utvořilo propojení konzervativních nostalgiků po komunistickém Sovětském svazu s nostalgiky po pravoslavném carismu. Obě síly se bojí liberální demokracie jako čert kříže.

Od té doby v Rusku umírají svobodomyslní lidé. Zejména novináři a opoziční politici. I Navalnyj měl být otráven. Putin dal tomuto trendu po letech punc státní politiky. Třebaže jeho vražedné a manipulativní síly působí ve skrytosti a my máme prý věřit v nevinnost Kremlu. Putin je přeci člověk, který hraje na klavír, chodí do kostela a čte knihy.

Věřme, že se Rusko jednou zbaví svých běsů a místo spásy od naší západní dekadence nám bude nabízet tisíce svých kulturních pokladů. Bude pak pro nás o dost jednodušší se z nich radovat, než když dnes barbarská ruská vláda vědomě poškozuje jak náš svět, tak i vlastní nešťastné Rusko.