Michal Parízek z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy FOTO: Politologický klub Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy / Tomáš Kouba / se souhlasem
FOTO: Politologický klub Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy / Tomáš Kouba / se souhlasem
Debata s ruskou zmocněnkyní pro práva dětí, na kterou vydal Mezinárodní trestní tribunál zatykač, o únosech ukrajinských dětí, nebo kritika západní pomoci Ukrajině. To jsou body programu ruského předsednictví v Radě bezpečnosti OSN. „To jsou příklady, které ukazují míru cynismu, s jakou Ruská federace tuto hru hraje,“ říká Michal Parízek z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje, jak se s válkou na Ukrajině změnilo postavení České republiky v OSN, nebo jak se Rusko snaží ukazovat válku na Ukrajině zemím takzvaného globálního jihu.
OSN je organizace, která má zajišťovat světový mír a bezpečnost. Platí to i v současné situaci, kdy Rusko, které je jedním z čelních států a má stálé místo v Radě bezpečnosti, už déle než rok vede agresi proti Ukrajině?
Platí to stále, jakkoliv to může znít nepřiměřeně vzhledem k situaci, ve které se nacházíme. Stále platí, že OSN a konkrétně Rada bezpečnosti má plnit tuto funkci.
Zároveň je také pravda, že OSN a Rada bezpečnosti jsou do jisté míry obětí konfliktu v tom smyslu, že napětí a vztahy mezi hlavními světovými velmocemi jsou tak vyhrocené a po ruském útoku na Ukrajinu ještě vyhrocenější. Faktická možnost Rady bezpečnosti naplnit svůj mandát je neskutečně omezená.
Takže by se dalo říct, že v takových situacích je Rada bezpečnosti OSN bezzubá?
V jistém slova smyslu ano. Rada bezpečnosti není schopná zabránit některé z velmocí vést válku. Druhá věc ale je, že může hrát pozitivní roli ve chvíli, kdy se situace vyvine takovým způsobem, že si velmoci začnou uvědomovat, že se jim vyplatí hledat mírové řešení sporu. Dnes nás to samozřejmě zajímá primárně v kontextu války na Ukrajině.
Od 1. dubna Ruská federace Radě bezpečnosti OSN předsedá. Ještě před začátkem samotného předsednictví mluvil Mychajlo Podoljak, poradce ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, o „dalším znásilnění mezinárodního práva“. Stálý zástupce Kyjeva v radě Serhij Kyslycja se zase nechal slyšet, že s ruským předsednictvím se „míra absurdity dostává na novou úroveň“. Souhlasíte s nimi?
Velice dobře rozumím tomu, proč tu situaci ukrajinští představitelé prezentují takovým způsobem. Z věcného hlediska je absurdní, že Radu bezpečnosti vede stát, který je agresorem v konfliktu obrovského měřítka. Zároveň si troufnu říct, že situace je složitější: Rusko nebylo do této funkce nikým zvoleno, nebylo mezinárodním společenstvím vybráno, aby tuto funkci vykonávalo. Dostalo se do ní na základě léta etablovaných pravidel, jak je předsednictví mezi státy děleno.
Pokud by se této situaci mělo zabránit, znamenalo by to, že by se musela pravidla fungování Rady bezpečnosti nějakým způsobem porušit nebo upravit, s čímž by museli souhlasit všichni její stálí členové včetně Ruska. Zároveň není úplně zjevné, že by to širší mezinárodní komunitou mimo politický konflikt mezi Ruskem a Západem bylo vnímáno pozitivně. Nedomnívám se, že by ohýbání pravidel fungování Rady bezpečnosti bylo politicky prozíravé, jakkoliv symbolicky působí ruské předsednictví hrozně.
Také proto si myslím, že vyjádření ze strany západních států byla relativně opatrná v tom smyslu, že s tím nic dělat nemůžou. Neexistuje právní cesta, jak předsednictví Ruska v Radě bezpečnosti zabránit.
OSN vzniklo v roce 1945. Řešilo se to, že stát, který má předsednictví, zároveň vede otevřenou válku? Jako příklad mě napadá třeba konflikt v Iráku, který trval zhruba osm let a během té doby musely Spojené státy americké předsedat Radě bezpečnosti OSN hned několikrát.
V pravidlech fungování Rady bezpečnosti existuje takzvané pravidlo 20, které říká, že stát, který je sám účastníkem nějakého konfliktu, se může při projednávání té dané věci vzdát role předsedy. Nedávno jsem se snažil zjistit, jestli se to někdy stalo, a dohledal jsem, že v 90. letech se Rwanda vzdala předsednictví v době občanské války s odvoláním na toto pravidlo.
Pokud je mi známo, v době například války v Iráku se Spojené státy nebo koneckonců i Velká Británie předsednictví nevzdávaly. To je něco, na co se v diskuzi o současném ruském předsednictví odvolávala i Ruská federace. Tvrdí, že ty situace byly analogické a že se předsednický stát práva nevzdával, i když by k tomu věcně mohl být nějaký důvod.
„Předsednictví Rusko zneužije k šíření dezinformací,“ prohlásil šéf české diplomacie Jan Lipavský (Piráti). Teď jsme zhruba v jeho polovině. Daří se Rusku v Radě bezpečnosti tlačit svůj pohled na válku na Ukrajině?
To je nesmírně důležitá otázka, ale zároveň na ni, troufnu si říct, neznáme odpověď. Víme, že se Rusko svůj narativ tlačit snaží. K tomu, do jaké míry je úspěšné, respektive v jakých státech, v jakých společenských skupinách je úspěšné a v jakých ne, nemáme empirická data, která by nám byla schopna tuhle otázku zodpovědět. Co je jasné, je, že Rusko i před samotným předsednictvím veřejně deklarovalo, že se bude snažit využít všechny nástroje, které mu dává. Například organizaci veřejných debat, které z pozice předsedy Rady bezpečnosti organizovat může.
V tomto duchu má koncem dubna proběhnout konference o multilateralismu a obranách principu Charty OSN, které má předsedat Sergej Lavrov. Je zcela zjevné, že je to akce, jejímž cílem je prezentovat ruský pohled na válku zejména státům globálního jihu tak, jak se o to Rusko už minimálně půl roku velice intenzivně snaží.
Na druhou stranu je potřeba říct, že tohle není nic nového. Ruská federace se snaží tento narativ prosazovat prakticky od začátku války a ještě intenzivněji v posledních měsících. V podstatě se neděje nic moc nového až na to, že předsednictví tomu všemu dodává extra dávku pachuti.
Ruský velvyslanec při OSN Vasilij Něbenzja chce, aby se jedna z debat věnovala také novému uspořádání světa, které podle něj nahradilo unipolární rozdělení sil. Co může být výsledkem takové debaty? Může mít nějaký vliv právě na globálním jihu?
Nedomnívám se, že by konkrétní konference a projevy jednotlivých představitelů nějakým zásadním způsobem ovlivnily vnímání války v zemích globálního jihu. Rusko a Čína se dlouhodobě snaží a budou snažit prosazovat narativ o potřebě radikální změny mezinárodního systému. Volají po přechodu od toho, co označují za unipolaritu, jinými slovy za západní a americkou hegemonii, tak, aby systém reflektoval různorodost mezinárodního společenství.
V jejich pojetí se to má odrážet v důsledném respektu k suverenitě států, míněno především jich samotných a obecně velmocí. Například by se to mělo odrážet v důsledném respektu k jejich právu na to, aby si samy určovaly svůj ekonomický a politický model, aby jim nikdo nevnucoval konkrétní pojetí lidských práv a zároveň, aby to odráželo logiku rozdělování si sfér vlivu. Jedna konkrétní akce během jednoho měsíce předsednictví v Radě bezpečnosti ale v tom, jestli jejich snaha bude mít dlouhodobý úspěch, určitě nebude hrát velkou roli.
Pár dní po začátku předsednictví Rusko pořádalo neformální videokonferenci na téma evakuace ukrajinských dětí. Moderovala ji ruská zmocněnkyně pro práva dětí Marija Lvovová Bělovová, na kterou je spolu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem vydán zatykač Mezinárodního trestního soudu. Také proběhla debata, která měla představit rizika vyplývající z porušování dohod o vývozu zbraní a vojenského materiálu. Během té zaznívala kritika západní pomoci Ukrajině. Je právě tohle ukázkou jednoho z problémových bodů ruského předsednictví?
To jsou příklady, které jsou vysoce mediálně atraktivní a ukazují míru cynismu, s jakou Ruská federace tuto hru hraje. Zároveň si nemyslím, že by takové akce měly mít zásadní dopad na světové veřejné mínění.
Chleba se bude lámat jinde, a to v dlouhodobé schopnosti západních zemí vysvětlovat a dokládat, že jde o agresivní válku a útok na nezávislý stát. Prezentace těchto jednotlivostí by neměla zejména v očích zemí globálního jihu zastřít tuto základní podstatu války. Pár akcí tohoto typu nebude mít dlouhodobý efekt.
Z dlouhodobého hlediska je před zeměmi střední a východní Evropy nemalá práce v tom, aby se silněji etablovaly v rámci systému OSN.
Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (Piráti) v září loňského roku a letos v únoru vystoupil před Radou bezpečnosti OSN s projevem. Na jednání hovořil jako první zástupce České republiky po třiceti letech. Znamená to, že postavení Česka v OSN stoupá?
Myslím si, že stejně, jako je tomu do značné míry i v rámci Evropské unie, tak v rámci mezinárodní komunity jako celku se přirozeně pozornost upírá na střední a východní Evropu a na Ukrajinu jako takovou. Vzhledem k tomu, jakým způsobem jsou státy střední a východní Evropy válkou zasaženy, je přirozené, že pozornost světa se na ně upřela a staly se někým, koho stojí za to slyšet. V tomto smyslu nepochybně hlas zemí, jako je Česká republika, získává na větší váze, než jakou mají ve chvíli, kdy se například dominantně řeší problémy v jiné části světa, kde nemají žádnou roli.
Z dlouhodobého hlediska je ale před zeměmi střední a východní Evropy nemalá práce v tom, aby se silněji etablovaly v rámci systému OSN. Trochu trpí tím, že jsou v rámci OSN členy bývalé východoevropské geografické skupiny, jejímž členem je například i Ruská federace. Zároveň jsou ale vnímány mezinárodní komunitou jako velice blízcí spojenci západních zemí nebo prostě jako součást Západu. To je v systému OSN staví do složitější pozice, protože v něm řada procesů do jisté míry na formálních regionálních uskupeních stojí.
Od konce studené války se více či méně mluví o možné reformě Rady bezpečnosti OSN. Je aktuálně něco takového na stole?
Myslím si, že žádná velká reforma Rady bezpečnosti na stole není. Je vysoce nepravděpodobné, že za současného mocenského uspořádání by mohla Rada bezpečnosti projít zásadní reformou. Současný stav dává unikátní pozici pěti stálým členům a jakákoliv reforma by musela být schválena jimi samotnými. Své unikátní pozice by se museli vzdát, nebo ji sdílet s někým dalším.
Nevidím logiku, která by všechny členy mohla vést k tomu, že by podpořili rozšíření stálého členství na další státy, protože by to z jejich hlediska mohlo přinést potenciální rizika a zároveň by jim to nepřineslo nic pozitivního. Je to něco, co by v dlouhodobém horizontu mohlo zvýšit legitimitu Rady bezpečnosti OSN, ale je otázkou, jestli je to horizont, ve kterém se skutečně odehrává zahraniční politika a takové úvahy.
Ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov zatím nedostal vízum do Spojených států, kde se chce zúčastnit právě zasedání Rady bezpečnosti OSN. Je tohle cesta, jak můžou Spojené státy předsednictví Rusům minimálně znepříjemnit?
Myslím si, že je to nepochybně cesta, která, pokud by se jí Spojené státy vydaly, Rusku předsednictví znepříjemní. Na druhou stranu si nejsem jistý, že je to něco, co bude v širší mezinárodní komunitě vnímáno pozitivně. Do jisté míry by to pravděpodobně bylo vnímáno tak, že Spojené státy zneužívají toho, že sídlo OSN je právě na jejich území. Může to být některými státy, které nemají o západních zemích dobré mínění, vnímáno jako zneužití svého privilegovaného postavení.
