Ilustrační foto FOTO: FORUM 24 / Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: FORUM 24 / Wikimedia Commons / volné dílo
Ruský kulturolog a publicista Jan Levčenko ve své úvaze pro The Moscow Times popisuje současné Rusko jako zemi, kterou už nepohání žádná pozitivní vize, ale stále silnější fascinace smrtí. Tvrdí, že válka proti Ukrajině se postupně proměnila také ve válku proti samotným Rusům – na frontě i hluboko v zázemí.
„Putinovo Rusko je teroristický stát. Už dlouho ho neřídí nic jiného než zvyšování sázek v demonstrativně nečestné hře. Tato hra má smrtelný konec jak pro objekty agrese, tak pro její aktéry. Rostoucí riziko předčasné smrti hrozí i těm, kteří nejsou zapojeni do této nesmyslné řeže, ale jsou uvězněni uvnitř a prožívají stud a odpor. Válka si vybírá oběti nejen na bojišti. Samozřejmě, že Rusko v první řadě zabíjí ukrajinské vojáky a civilisty a chlubí se tím, že nemá slitování a nepovažuje je za své. Ale ‚naši‘ umírají nejen na frontě, ale i v relativně klidném životě,“ píše Levčenko.
Levčenko připomíná píseň ruského punkového hudebníka Jegora Letova z poloviny osmdesátých let „Puška, to je svátek“, která podle něj dnes zní znepokojivě aktuálně. „Lidé se mění v ďábly, umírají a stávají se dělostřeleckým masem, koncentráty a ropou. Ve výrobních odpadech, mauzoleích a hodnostech – rozšiřuje se, roste psychedelická armáda.“ Tehdy byla kritikou pozdního sovětského systému, dnešní Rusko se podle autora ocitlo „prakticky ve stejném bodě, téměř slovo od slova“.
Za zásadní rozdíl proti sovětské době považuje míru násilí uvnitř samotné ruské armády. I sovětská armáda podle něj páchala válečné zločiny, například v Afghánistánu, ale současná ruská armáda vykazuje nový fenomén, kterým je extrémní agresi vůči vlastním vojákům. Mučení, šikana a bezpráví podle něj vedly k vlně sebevražd, která neustává.
Autor tvrdí, že režim ani nemá zájem takový vývoj zastavit. Připomíná informace o návodech, jak spáchat sebevraždu tak, aby voják „uhájil čest až do konce“. Pokud je totiž smrt oficiálně vedena jako sebevražda, stát nemusí rodině vyplatit odškodnění.
Podle Levčenka se atmosféra beznaděje z armády přelévá do celé společnosti. Nejde jen o návrat traumatizovaných veteránů nebo zhoršující se zdravotnictví. Za největší nebezpečí považuje psychické dopady války. „Deprese z bezvýchodnosti, absence budoucnosti a vědomí, že naděje jsou nesplnitelné, zabíjejí především živé a citlivé lidi s rozvinutou emocionální inteligencí.“
Levčenko se pak jako kulturolog pokouší vysvětlit situaci pomocí Freudovy psychoanalýzy a jeho pojmu „pud smrti“. Připomíná, že Sigmund Freud tuto myšlenku rozvinul pod vlivem psycholožky Sabiny Spielreinové, která jako první psala o vůli k sebezničení. Sovětská ideologie podle něj tuto představu přetavila do kultu hrdinské smrti za vlast.
Rozdíl oproti dnešku je podle autora zásadní. Sovětská propaganda nabízela alespoň příslib „světlé budoucnosti“, která měla smrti dodat smysl. Současné Rusko už podle něj žádný takový cíl nemá.
„Rusko se proměnilo v černou díru soběstačné smrti,“ píše Levčenko. Podle něj Vladimir Putin nikdy nedokázal nabídnout přesvědčivé vysvětlení války. „Zbývalo jediné, totiž učinit přitažlivou samotnou smrt.“ Tvrdí, že právě kombinace chudoby, bezperspektivnosti, morálního rozkladu a všeobecné lhostejnosti umožnila, aby se tato strategie ujala.
Autorovo nejtvrdší hodnocení přichází nakonec. „Rusko dává světu další negativní lekci, tentokrát zřejmě před svým zánikem v dosavadní podobě. Násilí směřované navenek se v nejvyšší míře obrací dovnitř. A to je již skutečná genocida a válka na vyčerpání proti vlastní zemi. Jen málokdo z těch, kteří jsou stále drženi jako rukojmí, je schopen se zbavit břemene odporu a hanby a zároveň si zachovat sílu k pokání a sebeúctě.
. Násilí, které Rusko rozpoutalo vůči Ukrajině, se podle něj obrací dovnitř země. „Je to už skutečná genocida a zničující válka proti vlastní zemi,“ uzavírá Levčenko. Jen málokdo z Rusů, kteří v zemi zůstali, si dokáže uchovat dost sil, aby jednou bylo možné začít znovu budovat společnost založenou na odpovědnosti a sebeúctě.