Roman Protasevič. FOTO: ČTK/AP/Uncredited
FOTO: ČTK/AP/Uncredited
Video se zadržovaným novinářem Romanem Protasevičem vyvolalo vlnu pobouření. Opozice a rodiče běloruského novináře tvrdí, že byl k prohlášením donucen, a vyzývají mezinárodní společenství, aby vyvinulo další tlak na běloruského diktátora Alexandra Lukašenka.
Světu běloruský režim naservíroval komedii, které může věřit jen někdo skutečně prostomyslný. Opoziční novinář se najednou přiznává. Samozřejmě až poté, co ho vyvlekli z letadla, které na základě lži donutili přistát na území dikatury, zadrželi ho a pak ještě vystavili „působení“ takzvaných vyšetřovatelů ze separatistického Luhanska.
Jen krátké shrnutí z RFE/RL: „V pořadu Nic osobního na státním televizním kanálu ONT pozdě večer 3. června plačící Protasevič pochválil běloruského siláka Alexandra Lukašenka a řekl, že se po svém zatčení ‚okamžitě přiznal k organizování masových nepokojů‘.
Protasevič, bývalý klíčový správce telegramového kanálu Nexta-Live, byl zatčen poté, co stíhačka 23. května zachytila let společnosti Ryanair a donutila jej přistát v Minsku. Protasevič řekl o masových protestech odsuzujících oficiální výsledky srpnových prezidentských voleb, které Lukašenkovi přisoudily šesté prezidentské období: ‚Pochopil jsem, že výzvy, které jsem veřejně pronesl, přispěly k situaci, která vedla ke skutečným nekontrolovaným nepokojům v ulicích. A Minsk tehdy vlastně tři dny žil v chaosu,‘ řekl Protasevič a dodal, že si Lukašenka ‚váží‘.
Exilová vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská 4. června vyzvala mezinárodní společenství, aby těmto prohlášením nevěnovalo pozornost, a řekla: ‚Všechna taková videa jsou natočena pod nátlakem‘.
Není jasné, kde a kdy byl rozhovor natočen, protože ‚rozhovor‘ – který připomínal propagandistické vysílání sovětského typu – byl natočen v tmavé místnosti.
‚(Pomocí násilí) můžete člověka donutit říct, co chcete,‘ řekla Cichanouská na tiskové konferenci ve Varšavě.
Na konci devadesátiminutového rozhovoru se Protasevič rozplakal, zakryl si obličej rukama a řekl, že doufá, že jednou bude moci mít rodinu. (RFE/RL se rozhodla nezveřejňovat videa s Protasevičem ani na ně neodkazovat.) Video je výsledkem ‚týrání, mučení a výhrůžek‘, uvedl Protasevičův otec Dmitrij.“
Tak to jsou poslední události. Profesionální lháři Lukašenkova režimu si asi nemyslí, že někdo soudný takové frašce bude věřit. Možná pár nechytrých osob. Je to ale materiál, který vysílá signál, že panstvo může cokoli a na každého může dojít. Ať si nikdo nemyslí, že je v exilu. Zítra budeš u nás ve sklepě a pozítří budeš v televizi vykládat, jak jsi byl pomýlený.
Všechny totalitní režimy jsou svinstvo. Je ovšem zajímavé pozorovat, jak si některé zachovaly určitou kulturní setrvačnost. Vladimir Lenin nebyl žádný humanista. Držel se toho, že protivník se nepřesvědčuje, ale ničí, klidně i fyzicky. To také pilně provozoval. Není ale známo, že by si protivníky vymýšlel, měl jich i tak dost. Také ho zřejmě nenapadlo, aby nějakého odpůrce nechal mučit tak dlouho, až by se dotyčný přiznal k věcem, které neprovedl. Bylo by to přece zbytečné mrhání energií a časem. Stačilo přece za vinu prohlásit už to, že někdo patřil ke kulakům a popům a podobně a pak ho zastřelit. Proč dělat nějaké divadlo.
Jeho nástupce V. V. Stalin to viděl jinak. Protivníci už trochu došli, protože prchli, nebo byli pod drnem, popřípadě zmizeli. Tak si je vymýšlel a zdokonalil to ještě tím, že se během procesů ještě přiznávali k tomu, co neudělali. Tady čerpal George Orwell svou inspiraci pro popis kultu Velkého bratra. Zlikvidovaný musí ještě nakonec nejen slovně vyznat lásku k Velkému bratrovi, ale ještě ho i skutečně milovat.
To je pochopitelně dost nedostižný ideál, na takové párání se s někým není čas. Faktem ale je, že mnoho komunistů ještě předtím, než je pověsili či zastřelili, upřímně věřilo v ideály strany.
Ani nacisté nedělali to, co Stalin, a to měli na zabíjení k dispozici zcela unikátní mašinérii. Když už ale došlo na nějaký soud (pochopitelně většinou s jasným výsledkem), nepotřebovali, aby někdo říkal nějaké předem připravené výmysly. Dost unikátní je soud s bulharským komunistou Georgijem Dimitrovem.
Po požáru Říšského sněmu 27. února 1933, který poskytl Adolfu Hitlerovi, nově jmenovanému německému kancléři, záminku k vydání dekretu o zákazu komunistických odpůrců, byl Dimitrov spolu s dalšími komunistickými vůdci obviněn z přípravy požáru. Při soudním procesu se ale Dimitrov hájil a nakonec ho pustili. S ohledem na to, co se dělo v SSSR, to je skoro neuvěřitelné. To není ani mikroskopická obhajoba nacistů. Ti dokázali lidi popravit za jednu pronesenou větu, nebo vypálit Lidice a postřílet tamní nevinné obyvatele a posílat lidi do vyhlazovacích táborů kvůli „rasové příslušnosti“. Vynucovali si vnější projevy loajality, jak to bylo vidět na prezidentovi Emilu Háchovi a protektorátní vládě, ale nenutili generála Eliáše nebo Julia Fučíka vystoupit v rozhlase, aby se tam dotyční vyznali ze své pomýlenosti a jak pak prozřeli a teď obdivují Vůdce.
Jenomže Alexandr Lukašenko se rozhodl sehrát komedii, kterou zatím nedělají ani v Rusku. Alexej Navalnyj se ještě neobjevil v pořadu RT a nevykládá tam, že je vinen z činnosti proti lidu a že si všechno o zkorumpovanosti kremelské kliky vymyslel. To o něm tvrdí takzvané soudy a na základě absurdních obvinění podle nesmyslných zákonů. Jen nechtějí, aby to říkal obviněný sám. Zatím. Pilně se ale podílejí na šíření těch nesmyslů z Minska, protože jim to vyhovuje.
Možná v Kremlu, protože se jim stalinské metody stále více zamlouvají, nakonec k něčemu takovému dospějí. Neštítí se ničeho a pokud něco nedělají, tak nejspíš jen proto, že mají pocit, že to ještě nepotřebují. Až změní názor, tak možná ještě ledaco uvidíme. Zatím v těchto totalitních závodech ovšem Lukašenko lehce vede.
