ROZHOVOR / S ruským politologem a historikem Sergejem Medveděvem jsem se sešla na konci března v Rádiu Svoboda. Nechtěla jsem se s ním původně bavit o politice, i když na ni stejně nakonec došlo. Ve svém velice otevřeném rozhovoru vypráví, jak žil rok v normalizačním Československu, jak se v náhledu na Putinovo Rusko mýlil, ale také o podmanivém kouzlu intelektuálního rozhlasového a televizního vysílání.

Ivana Ryčlová: Naznačil jste, že máte k Praze vřelý vztah. Mohu tedy začít osobní otázkou? Jak ten vztah vznikl?

Sergej Medveděv: Psal se rok 1987/1988. Tou dobou jsem studoval na moskevské univerzitě na fakultě žurnalistiky. Byla to katedra mezinárodní žurnalistiky, kde se předpokládalo, že poslední rok člověk stráví v jedné ze zemí, jak se tenkrát říkalo, socialistického tábora. Jazyk jedné z nich jsme se čtyři roky učili. Já si vybral češtinu. Proč, to nevím, žádné vazby na Česko jsem neměl. Česky jsem se učil s velkou chutí. Šlo mi to dobře, měli jsme skvělého učitele. Když jsem pak na podzim roku 1987 nadšeně přijel do Prahy, byl to pro mě, to si asi umíte představit, kulturní šok. Byl to můj první výjezd, první výjezd sovětského kluka do zahraničí. A Praha byla opravdickým zahraničím, opravdickým Západem. Do­dneška si pamatuju – trochu se stydím, ale vlastně nemám za co – na ty první okamžiky. Vlak přijel na hlavní nádraží v pět ráno. Nikdo z univerzity na nás ještě nečekal. Spolužáci zůstali s kufry na nádraží a já se šel projít. Vydal jsem se na Václavské náměstí a potom směrem dolů. A v šest ráno tam otvírali obchod „Maso – uzeniny“. Zvedla se železná roleta a já spatřil spoustu klobás a salámů… [Směje se.] Nejsem z hladové vesnice, vyrostl jsem v Moskvě, v dobré čtvrti, v rodině, která netrpěla nouzí. Аle uzeniny byly nedostatkové zboží. Vzpomínám si, jak jsem tam asi pět minut stál a zíral na ty klobásy. Samozřejmě jsem pak poznal Prahu, Čechy, evropskou kulturu a další věci. Takříkajíc jsem se do Prahy zamiloval. Chodil jsem do kostelů na mše poslouchat varhany, procestoval celé střední Čechy, navštívil Karlovy Vary… Ale ten první šok na uvítanou byl hodně zvláštní. Je velice zajímavé, že Čechy si uchovaly normálnost navzdory socialistické mašinerii. Myslím, že mnohem víc než ostatní země socialistického tábora. Uchovaly si zvyk žít normálně. Ať se děje, co se děje, hospoda [Sergej Medveděv přešel na okamžik do krásné češtiny] musí být otevřená. Navzdory socialismu člověk mohl jít se džbánem do hospody pro pivo, jen tak poklábosit a vrátit se domů. Měl jsem pocit, že v Čechách zůstal zachován smysl pro zdravý buržoazní život. Toho jsem si velmi vážil, protože to je základ stability společnosti, vazby k půdě. Z toho pramení láska k městu, v němž člověk žije, k jeho zemi. Z toho, že se cítí být tak trochu majitelem obchodu nebo domu. Bylo s podivem, že se tohle podařilo zachovat. Ale politicky byla Česká republika, tenkrát ještě Československo, neuvěřitelně zaostalá. Tou dobou už byl v Rusku Gorbačov, perestrojka jela naplno. Já se toho všeho aktivně účastnil. Doslova jsem hltal všechno, co tenkrát vycházelo. Snažili jsme se změnit socia­lismus. Vždyť co byla perestrojka? Bylo to pražské jaro o dvacet let později – o dvacet let později se Gorbačov pokoušel v SSSR o totéž, o co se pokoušeli Dubček a Zdeněk Mlynář. To byl mimochodem Gorbačovův spolužák z moskevské univerzity, v padesátých letech spolu bydleli na koleji, na jednom pokoji. Ne že by už tenkrát pražské jaro vymyslel, ale je to zajímavá shoda. A zatímco v Rusku se odehrávaly velké změny, v Čechách byla příšerná stagnace a já byl na fakultě žurnalistiky na Karlově univerzitě. Tam byla ideologická atmosféra ještě horší. Prakticky jsem tam nestudoval, nechodil jsem tam.

A co jste dělal?

Učil jsem se od Prahy, od města. Trávil jsem v něm hodně času. Především jsem už měl v hlavě svůj vlastní program. Objevil jsem Slovanskou knihovnu. Tam jsem našel spoustu knih první ruské emigrace dvacátých a třicátých let, které se v Rusku nedaly sehnat, ale tady byly volně dostupné. Tak jsem si řekl, že se připravím na aspiranturu z filozofie. Četl jsem strašně zajímavé knihy ruských filozofů z počátku dvacátého století, třeba Rozanova.^[1] Ale jinak jsem rok strávil doslova v pražských ulicích. A to bylo pro vnímavého, ale pořád sovětského kluka hodně. Objevoval jsem jednu pivnici za druhou, o víkendech jsem chodil na varhanní mše do kostelů, navštěvoval jsem hrady a zámky. Vyrážel jsem na procházky do okolních lesů, jezdil jsem na Slovensko do Vysokých Tater. Bylo to zkrátka objevování Evropy, objevování evropského města, evropské kultury, evropského životního rytmu. A to pro mě byla obrovská univerzita. To je vlastně jedna z věcí, která mě utvořila jako osobnost. Byl to tento rok.

Moc zajímavé také bylo období, kdy jsem začal pracovat. Sovětská ambasáda mi platila stipendium, které bylo slušné. Bylo to víc, než vydělával průměrný Čech, ale hodně jsem utrácel. [Směje se.] Pořád jsem někam jezdil, chodil do hospod a taky se objevila česká kamarádka. Cestovali jsme spolu a já potřeboval peníze. Tak jsem šel pracovat. Sovětský student ovšem pracovat nesměl. А co se nestalo – udali mě, mimochodem, byli to čeští studenti, že pracuju po nocích. Tak si mě zavolali na sovětské velvyslanectví a řekli mi: „Za to, že tady pracuješ, tě můžeme vyhostit ze země. Sovětský student nemá právo pracovat. Platíme ti stipendium.“ „Dobře,“ řekl jsem, „nebudu.“ A pracoval jsem dál, ale načerno. Dělal jsem všechno možné. Například jsem myl vagony dálkových vlaků. Tam pracovaly deklasované živly, alkoholici. Myl jsem tramvaje ve vozovně v Nuslích. Ve tři ve čtyři ráno jsem se vracel pěšky liduprázdnou Prahou přes Karlův most zahalený do mlhavého říčního oparu.

To jste měl přesně jako Maxim Gorkij v Mých univerzitách.

Přesně tak. Nakonec jsem pracoval jako pouliční metař. Мám jednu legrační vzpomínku. Na začátku roku 1988 jsem v Praze zametal ulici, která se teď jmenuje Evropská – vede z Ruzyně, z letiště do města. A já ji zametal před návštěvou Gorbačova. Gorbačov přiletěl, přednesl svůj projev o společném evropském domě a zase odletěl. A půl roku nato, to už jsem byl zpátky v Rusku, jsem Gorbačovovi psal projevy. Říkal jsem si, jak je to zvláštní, ještě před půl rokem jsem zametal pro Gorbačova ulici, a teď pro něj píšu.

Praha pro mě byla skutečně důležitá, i když jsem jí moc nerozuměl. Pochopil jsem ji vlastně, až když jsem četl Kunderovy knížky. Byla to nesnesitelná lehkost bytí. Praha pozdního socialismu byla naprosto přízračné město, jakýsi napůl průsvitný fantom. Byl tady sice normální život, ale lidé jako kdyby – v očekávání, že se něco změní – zamrzli v čase.

Několikrát jste zmínil Michaila Gorbačova. Pro nás, či spíše pro Západ je to až adorovaná postava. Má velkou zásluhu na tom, že skončila studená válka. Za to dostal Nobelovu cenu míru. Zároveň krátce po nástupu k moci vydal prohlášení pro deník L’Humanité, že v Rusku političtí vězni neexistují. Tou dobou existovali, a nebylo jich málo. Za všechny vzpomeňme Anatolije Marčenka,^[2] který zemřel v lágru za nevyjasněných okolností v prosinci roku 1986. Svobodu politickým vězňům – mám na mysli včetně těch, kteří odmítli podat žádost o milost, protože se ničeho, kromě nesouhlasu s režimem, nedopustili – dal až Boris Jelcin v roce 1991. Jak vnímáte Gorbačova vy?

Političtí vězňové existovali, jak by ne! To byste toho od Gorgačova chtěla příliš. To nebyl žádný svobodomyslný disident. S jeho osobností přišel k moci čestný stranicky smýšlející vůdce, který chtěl napravit stav věcí v Sovětském svazu. V kontaktu se západním tiskem však přirozeně plnil, abych tak řekl, především svoji propagandistickou a politickou misi. Říkal to, co bylo oficiální linií strany. Bylo by naivní od Gorbačova očekávat, že odmítne veškerou politickou a stranickou etiketu a bude mluvit pravdu, říkat věci tak, jak jsou. Vůbec mu to nemám za zlé. Koneckonců, propustil Sacharova,^[3] což mělo obrovský význam pro otevření Sovětského svazu světu. Gorbačov byl velká osobnost – na rozdíl od Jelcina. Tomu šlo o vlastní moc, zatímco Gorbačov myslel na svou zemi a na lid. Jelcin na lid nikdy nemyslel. To je ten hlavní rozdíl. Gorbačov byl člověk, který si vlastníma rukama podtrhl židli, na níž seděl. Snažil se za cenu své moci, za cenu své porážky dovést Sovětský svaz a Rusko do nové éry, a takových lidí je v historii skutečně jen pár. Byl to opravdu velký člověk. Jelcina, i když jsem ho celý život podporoval – on byl demokrat, já byl demokrat, on byl proti komunistům, já byl taky proti komunistům –, poznáváme teprve teď. Jak známo: „Po jejich ovoci je poznáte…“ Jelcina poznáváme podle Putina, kterého si přivedl a dosadil, aby si zajistil vlastní bezpečnost a pohodlné stáří. Aby zajistil hlavně sebe a vlastní rodinu. A doplácí na to nejen Rusko, ale celý svět.

Za Jelcinovy vlády se rozpadl Sovětský svaz. Tím se dostáváme do současnosti, k problémům dnešního Ruska. Vladimir Putin poprvé hovořil o rozpadu Sovětského svazu jako o „největší geopolitické katastrofě 20. století“, protože šlo o rozpuštění historického Ruska nazvaného Sovětský svaz, v roce 2005 v projevu k Federálnímu shromáždění. Někdy kolem 10. prosince roku 2021 informovala největší světová zpravodajská agentura Reuters, že ruská státní televize odvysílala záběry z dokumentárního filmu Rusko, v nichž zmíněná Putinova slova zazněla znovu. Už v té době v řadách Putinových kritiků sílily obavy, že plánuje obnovit Sovětský svaz, a proto uvažuje o útoku na Ukrajinu. Kreml taková obvinění odmítal. Společně s ním i většina politických analytiků. Když jsem si četla předmluvu k českému překladu vaší knihy Návrat ruského Leviathana,^[4] která vyšla v roce 2018, pochopila jsem z ní, že ani vy jste si nepřipouštěl, že by Putin mohl zaútočit na Ukrajinu.

Abych byl upřímný, nevěřil jsem, že by se to mohlo stát. I když teď chápu, že to byly jen moje iluze. I na tu knihu se teď dívám jinak. Vlastně jsem v ní dopředu nakreslil mapu budoucí války. Hlavním slovem v této knize je válka. Válka o paměť, válka o prostor, válka o tělo, válka o symboly. Nicméně jsem si myslel, že to celé skončí válkou symbolickou, politickou. Ale ve skutečnosti, teď to chápu, to trvá už nějakou dobu, někdy od roku 2007/2008. Už patnáct let se Putin na tuhle velkou válku připravoval. Zpočátku to nebyla válka o Ukrajinu, ale válka se Západem, válka o místo Ruska ve světě. V podstatě se připravoval na třetí světovou válku.

Od vydání knihy Návrat ruského ­Leviathana uplynulo pět let. Díváte se v ní na Rusko s notnou dávkou sarkastické ironie. Připadá vám ve svých snahách ukousnout si další teritorium směšné – přece je to jenom umírající dinosaurus.

Ano, vždyť je to děj filmu Jurský park. Ostatně v ruštině se kniha jmenuje Krymský park a na přebalu je obrázek hračky dinosaura. Vytvořili jurský park. Jenomže dinosauři se dostali na svobodu a začali zabíjet lidi. A tady se podle mě stalo totéž.

Chtěla bych se vás zeptat, ne jako politologa, ale jako pana Medveděva, občana Ruska: Jaký jste měl pocit, když jste onoho rána 24. února 2022 zjistil, že Putin napadl Ukrajinu? Jak jste celou tu situaci vnímal?

Pro mě osobně je to intelektuální porážka. To musím přiznat. Nepatřil jsem k alarmistům. Byl jsem spíš skeptik, cynik, ten, co se celému tomu novému Rusku vysmívá. Myslel jsem si, že jim jde takzvaně jenom o peníze, o moc. Že chtějí jezdit v mercedesech, chtějí telefonovat iPhony, chtějí, aby jejich děti studovaly na Oxfordu a aby jejich jachty kotvily na Sardinii. Ukázalo se, že to tak není. Ukázalo se, že jádro Putinových lidí, kterými je obklopen, jsou čekisti. Jsou ochotni se toho všeho vzdát pro svůj šílený geopolitický sen o obnovení velikého Ruska. A co je ještě překvapivější, ukazuje se, že je toho schopná celá země. Možná ne úplně celá, ale dejme tomu její většina je připravena vzdát se iPhonu, Netflixu a Googlu jenom proto, aby mohla říct: „Jsme velmoc, která válčí s celým světem.“ Je to obdivuhodný, naprosto sebevražedný čin, který se v ruských dějinách čas od času stává.

V Návratu ruského Leviathana jsem se snažil pochopit a vysvětlit Rusko z racionálního hlediska, a myslím, že jsem v něm přesně popsal mechanismy moci zevnitř, jak funguje. Ale když jsem to popisoval, tak jsem se tomu smál. Jenže namísto toho jsem měl říkat: „Počkejte, ne, ne, oni to myslí vážně, oni se chystají vyhodit svět do povětří.“ Bohužel ti, které jsme považovali za blázny, které jsme považovali za hysterické, takoví ti ultra demokraté, všichni ti, kteří, když byl do čela Ruska zvolen čekista, říkali: „To je konec, katastrofa nás nemine,“ byli pravdě blíž. Takže ano, v tomto směru je to moje intelektuální porážka. Ale domnívám se, že nejen moje. Myslela si to naprostá většina lidí. Devadesát devět procent intelektuálů přemýšlelo stejně. To samozřejmě vysvětluje, proč se to stalo.

Nikdo to nečekal. Proč se to tedy stalo?

Proč se nám to stalo? Příliš dlouho jsme si žili takříkajíc v postmoderním paradigmatu. Všichni jsme uvěřili Fukuyamovi,^[5] že historický vývoj skončil. Padla Berlínská zeď a všechno se teď dá koupit za peníze. A mysleli jsme si, že Putin s čekisty se taky dají koupit za peníze, že jsou, stejně jako ruští oligarchové, příliš zainteresovaní na obchodu s ruskou ropou a tak dále. Avšak místo této neoliberální utopie přichází další mocná síla – říká se jí identita. Začínalo se to jasně rýsovat již 11. září 2001. Není náhodou, že Fukuyamova další kniha po Konci dějin se jmenuje Identita.^[6] Lidé jsou ochotni pro ni zabíjet a jsou ochotni pro ni umírat. Najednou se ukázalo, že lidé páchají sebevraždy a zabíjejí jiné jenom kvůli problému vlastní identity, jenom proto, aby řekli: „Vyzýváme k boji celý svět!“ Takže Rusko, jinými slovy Putin, teď opakuje teroristický útok z 11. září. Také bere moderní letadlo s pasažéry na palubě – říká se mu Rusko –, a aby všem pěkně ukázal, narazí s nimi do věží, tady do věží globalizace. Jenomže v obou případech to končí porážkou. Protože ani 11. září globalizaci nezastavilo. A kde je teď Islámský stát, kde je teď Al-Káida, kde je teď Usáma bin Ládin? Nejsou. Totéž se stane s Putinem. Je to, abych tak řekl, velice působivá, ale absolutně nesmyslná sebevražda.

Když jste dopisoval Návrat ruského Leviathana, přednášel jste na prestižní moskevské Vysoké škole ekonomické. Co se od té doby ve vašem životě změnilo? Do Prahy jste přiletěl z Helsinek. Kdy jste se rozhodl opustit Rusko?

Na to je jednoduchá odpověď: ráno 24. února 2022. Můj vztah s Ruskem nebyl lineární. Žil jsem dlouho v zahraničí. Rok studií jsem strávil v Praze a počátkem devadesátých let mě začali zvát na Západ, nakonec jsem dostal nabídku tam pracovat a vlastně celá devadesátá léta, až do začátku milénia, jsem žil na Západě. Nejdřív v Itálii, v Římě, pak jsem žil nějakou dobu kousek od Mnichova, tam sídlí Fond pro vědu a politiku.^[7] Pak jsem nečekaně dostal pozvání pracovat ve Finsku. Téměř čtyři roky jsem strávil v Helsinkách, ve Finském institutu pro mezinárodní vztahy. Tu zemi jsem si zamiloval. A pak jsem zase odjel do Německa, do lázeňského města Garmisch-Partenkirchen, kde je mezinárodní vysoká škola Marshall Center.^[8] Tam jsem pracoval pět let a mohl jsem tam zůstat. Vzdal jsem se nabízené dobré pracovní smlouvy, profesury. V roce 2003^[9] jsem se rozhodl vrátit do Moskvy a v roce 2004 jsem se skutečně přestěhoval. Protože v tu chvíli jsem uvěřil v Rusko, v tu chvíli jsem se rozhodl, že Rusko se skutečně stalo normální zemí a začal nový život. A jako všichni, pocítil jsem jakousi identitu: tohle je moje země, tohle je moje město, Moskva. Asi bych měl říct, že jsem se nevracel do Ruska, ale vracel jsem se do Moskvy. To je velký rozdíl. Jsem Moskvan. V mé rodině patřím už ke čtvrté generaci, která v Moskvě žije. Historie tohoto města je pro mě důležitá. Tradice mé rodiny, naše místa. Vědomě jsem se vrátil do Ruska, abych tam budoval nový život – nový život svůj a nový život Ruska.

Začal jsem pracovat na Vysoké škole ekonomické, což byla v té době opravdu vyspělá světová univerzita, která přitahovala profesory z celého světa a v platech byla konkurenceschopná. Pracovali u nás nositelé Nobelových cen. Taky měl u nás laboratoř třeba Ronald Inglehart.^[10] Právě sociálně-ekonomické obory tam byly velmi silné. Začal jsem tam učit politickou teorii, teorii tranzitu demokracie, přednášel jsem různé postmodernistické teorie. Měl jsem možnost pracovat velice zajímavým způsobem se studenty. Vytvořil jsem si vlastní systém letních a zimních škol, třicetkrát jsem studenty vzal do různých částí světa. Do Laponska, do daleké tundry, kde jsme měli letní školy, zimní školy jsme pořádali v Alpách. Byli jsme v Katalánsku, na selském statku u Barcelony, kde jsme pracovali. Vzal jsem je do estonských lesů, kde Jurij Lotman^[11] pořádal své sémiotické školy. Byla to úžasná doba, doba objevů, doba příležitostí. Trvalo to skoro dvacet let. V Rusku jsem byl od roku 2004 do roku 2022. Ale zhruba od roku 2011, možná i dřív – chytří lidé všechno pochopili dřív, když Rusko napadlo Gruzii nebo když v roce 2007 Putin pronesl svoji mnichovskou řeč^[12] – se realita začala pomalu měnit, což se naplno ukázalo v letech 2012 a 2013, po událostech na Bolotném náměstí.^[13] V roce 2013 jsem měl, dá se říci, osobní konflikt s Putinem.

To bylo kvůli Arktidě – poté, co jste navrhl, aby Arktida v zájmu zachování svého přírodního bohatství spadala pod mezinárodní jurisdikci s úplným zákazem ekonomických a vojenských aktivit.

Kvůli Arktidě mě veřejně nazval blbcem. Vrhl se na mě tisk, točili o mně filmy. Tenkrát jsem kromě Vysoké školy ekonomické pracoval ještě ve státní televizi, na kulturním kanálu. Тam se se mnou rozloučili, ale na škole jsem zůstal. Jinými slovy, pořád si mě vážili a já pracoval dál. Byla to taková nika, kterou jsem si vytvořil, iluze normálnosti, v níž bylo všechno globalizované. Měl jsem globální studenty, plynule jsme přecházeli z ruštiny do angličtiny, z angličtiny do němčiny. Jezdili jsme na Západ a lidé ze Západu přijížděli k nám. Jezdili jsme, kam jsme chtěli. Měli jsme mezinárodní pasy, ale zároveň jsme žili v Moskvě, žili jsme na Vysoké škole ekonomické. A realita… rea­lita kolem nás se nenávratně měnila. Začal ten fašistický obrat. Když o tom mluvím, cítím něco jako výčitky. Jak to popsat – já jsem nezavíral oči. Byl jsem na všech protestních mítincích, riskoval, že mě zavřou, vyhazovali mě z práce… V roce 2018 mě chtěli zavřít, na několik měsíců jsem odjel ze země, protože proti mně chtěli zahájit trestní řízení. Posluchači mých veřejných přednášek na mě psali udání. Přesto jsem pořád v té vytvořené bublině žil. To, co se dělo, jsem nepovažoval za normální, uvědomoval jsem si, že všechno je špatně. Ale byla to taková dohoda s Ruskem, kterou jsem uzavřel, když jsem se vrátil. Změnil jsem svůj život, vrátil jsem se do Ruska a musel jsem tu cestu dojít do konce. Chápal jsem, že se realita rozpadá, ale plnil jsem svůj úkol, plnil jsem svou povinnost. A 24. února jsem pochopil, že kontrakt skončil.

Takže jste se hned rozhodl, že odjíždíte?

Ano. Rusko nesplnilo svou část dohody, kterou jsem s ním uzavřel. Okamžitě jsem pochopil, že odcházím. To znamená, že jsem na to byl zřejmě vnitřně připraven. Už jsem byl odevšad vyhozen, ze všech zaměstnání. Na Vysoké škole ekonomické se se mnou rozloučili v roce 2020, protože jsem nepřestal kritizovat režim. Chtěli, abych přestal psát alespoň na Facebook. Dali mi vysoký plat, dali mi vlastní oddělení podřízených, jen aby mě umlčeli. Tyto podmínky jsem nepřijal. Dál jsem říkal, co jsem chtěl, dál jsem psal na Facebook. Jak se ukázalo, v prezidentské kanceláři čtou velice pozorně. Pozvali si rektora a vmetli mu do tváře výtisky mých příspěvků na Facebooku. Tak to nemohlo dlouho trvat. Vyhodili mě z ekonomky, stejně jako ze všech ostatních pracovních míst. Pracoval jsem na televizním kanálu Dožď, a vidíte, co se s ním stalo… Pracoval jsem pro Rádio Svoboda, to v Rusku také skončilo. Ještě když jsem natáčel své pořady, vtrhli do našeho studia exekutoři, protože Rádio Svoboda bylo trestně stíháno. Prostě jsem viděl, jak všechno kolem mě vybuchuje.

Vzal jste si tedy „čemodan“ a odjel?

Vzal jsem si víc kufrů, dvě auta, mámino a moje, mámu, psa, lyže, kolo, počítač… A odjeli jsme na Západ. Jako všichni Rusové – do Litvy. Vždycky, už od dob Ivana Hrozného, se hodně utíkalo do Litvy. Takže i já jsem odjel do Litvy. A od té doby jsem v Pobaltí. Dali nám tam humanitární víza. Pak jsem se přestěhoval do Rigy, mám na rok smlouvu v Helsinkách a teď se stěhuji do Prahy. Budu přednášet na Karlově univerzitě studentům magisterského programu rusistiky, který organizuje Žanna Němcovová.^[14] Zároveň pracuji tady, v Rádiu Svoboda, kde mám své pořady.

Jak dlouho se podílíte na vysílání Rádia Svoboda?

Od roku 2015.

Znám vaše vysílání. Proč se pořad, v němž se věnujete otázkám veskrze současným, zvete do něj hosty od filozofů po významné osobnosti ruského kulturního života, jmenuje Archeologie?

To je Michel Foucault, jeden z mých inspirátorů, který rozvíjí myšlenku archeologie vědění. Tahle myšlenka, na níž je pořad založen, se mnou putuje od roku 2009, kdy jsem byl moderátorem na rozhlasové stanici Finam FM. A v moskevském vysílání tam byl takový týdenní intelektuál­ní pořad nazvaný Archeologie. Je to čtrnáct let starý pořad, brzy mu bude patnáct. Volali do něj lidé z celého města. Myšlenka pořadu byla stejná – archeologie znamená kopat, jít do hloubky. Není o minulosti, je to archeologie budoucnosti, archeologie každodenního života, archeologie člověka. Jde o to, abychom jen neklouzali po povrchu, jak to dělá většina médií. Jde o jakýsi rozhovor do hloubky. No a symbolem kopání je lopata. Takže proto je to Archeologie. Je to inspirace Foucaultovou archeologií poznání.

Podle jakého klíče si osobnosti do svého pořadu Archeologie vybíráte?

Jsou to lidé, kteří mě zajímají. Nacházím se v jakémsi intelektuálním kontextu doby, pohybuju se v určitém intelektuálním proudu, čtu zajímavé texty, které vycházejí v ruštině. Zajímá mě hlavně to, proč jsou věci kolem nás uspořádané právě takovým způsobem, jak to souvisí s ruskou tradicí, s ruskou filozofií, s mechanismy moci, s uspořádáním společnosti, ne aktuální komentáře ke každodennímu životu. Zajímá mě, jak strukturální prvky – sociokulturní, sociologické, politicko-ekonomické – fungují. Je to pokus akademicky pochopit, co se děje s Ruskem. To je celé. V této sféře se pohybuji dlouho, pár desetiletí, a znám spoustu lidí. Měl jsem tam Epštejna,^[15] Jampolského,^[16] s Alexandrem Etkindem^[17] jsme dlouhá léta kolegové… A těm, které osobně neznám, jednoduše napíšu. Teď jsem začal cyklus velmi zajímavých rozhovorů se současnými ukrajinskými filozofy, jako jsou třeba Andrii Baumeister, Sergii Daciuk, Mykhailo Minakov. Nikoho z nich jsem neznal a nyní jsem se s nimi díky Archeologii seznámil – to je pro mě hodně důležité.

Vaše debaty jsou velice zajímavé, ale úroveň abstrakce, na které se pohybujete, je opravdu vysoká. Myslíte si, že vám posluchači rozumějí?

Je strašně důležité, abyste mohli řekněme i průměrnému posluchači naservírovat poměrně vysoce intelektuální rozhovor. Mám totiž pocit, že jednou ze záhad a jednou z nejsilnějších věcí na vysílání je to, že lidé poslouchají jakýkoli souvislý inteligentní hovor. Když sem do studia posadíte vědce astrofyzika a necháte ho v „prime timu“ mluvit o vzniku vesmíru, lidé ho budou poslouchat. Když si sem zavoláte chemika nebo biologa, který bude mluvit o kódu DNA, lidé ho budou poslouchat. Dmitrij Dibrov, velmi populární moderátor, měl v Moskvě pořad – nejmenoval se Archeologie, ale Antropologie. Byl to velice zajímavý formát, vysílal se o půlnoci. Takže půlnoc, bílé studio, dvě židle. A on si tam zval ctihodné vědce. Stačilo zapnout kameru a ten člověk mluvil. Nic víc. Ani nemusíte rozumět tématu, tak velké je kouzlo chytré, inteligentní řeči. Posadíte akademika, zapnete nahrávání a je to. Posluchači budou poslouchat, i když nemusejí. To je přesně ono. Nepotřebují žádné show, přehlídky senzace­chtivosti, chtějí to kouzlo, zázrak, chtějí chytré řeči. A to jsem si také uvědomil. Tak se prostě snažím volat chytrým lidem a zapojuju je, kladu jim otázky a oni začnou mluvit. A vím, že existuje dostatečně významné jádro publika, které to poslouchá.

Na závěr mi dovolte ještě jednu otázku. Jste triatlonista, běháte maratony a několikasetkilometrové extrémní závody na lyžích. Jak to všechno – fyzicky náročný sport a intelektuální profesi – dokážete skloubit?

Je to důležitá část mé identity. Napsal jsem o tom i knihu, jmenuje se Člověk běžící, Homo currens.^[18] Před dvěma lety vyšla v Rusku, brzy vyjde taky v angličtině. Je to vlastně můj životní příběh, viděný skrze mé maratony. Je o newyorském maratonu, o lyžařském maratonu. Je tam hodně o mých psech, Olliem a Brunovi, o Moskvě. Ale zároveň je o historii, o tom, jak člověk v minulosti objevoval své tělo, o renesanci a nové době. O historii sportu, o historii cyklistiky, historii běhu na lyžích. Je to taková autofikce, autonarativ, který nakladatel nazval románem, ale jsou to spíš avantýry mého těla, od mého dětství až doteď. Rozhodně to není standardní beletrie.

Doufám, že pro čtenáře Kontextů brzy přeložím některý z dílů vašeho programu Archeologie, který vznikne už tady v Praze.

Budu se těšit.

Sergej Medveděv (*1966) je ruský politolog, historik, publicista, televizní a rozhlasový moderátor. Vystudoval mezinárodní žurnalistiku v Moskvě a rok byl stipendistou na Kolumbijské univerzitě v New Yorku . V současné době žije v Praze, působí na Univerzitě Karlově a podílí se na ruském vysílání RFE/RL. Byl profesorem na Fakultě sociálních věd Vysoké školy ekonomické v Moskvě, jako vědecký pracovník působil v Rusku, Německu, Itálii a Finsku. Je autorem knih a článků o historii a politické teorii, v roce 2020 získal cenu Puškinova domu za sborník politologických esejů, který v češtině vyšel pod názvem Návrat ruského Leviathana. Působil jako moderátor historických pořadů na televizním kanálu Kultura a moderoval pořady na rozhlasových stanicích Finam FM a ­Stolica FM a na televizním kanálu Dožď. Intenzivně se věnuje sportu, je několikanásobným železným mužem.

---

^[1]    Vasilij Rozanov (1856–1919), ruský filozof, publicista, spisovatel. Do Říjnové revoluce vedli společně s manželkou v Petrohradě salon, kde se scházela řada významných osobností. Po Říjnové revoluci vyjádřil své názory na tyto události v útlém svazku Apokalypsa naší doby.

^[2]    Anatolij Marčenko (1938–1986), většinu života strávil v gulagu. Dne 22. července 1968, ještě před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, jako jediný veřejně vystoupil na obranu svobody našeho státu formou otevřeného dopisu adresovaného sovětským i světovým médiím. Podrobněji viz RYČLOVÁ, I. Zvolili svobodu. Brno: CDK, 2018, s. 167–193.

^[3]    Andrej Sacharov (1921–1989), jaderný fyzik, odmítl se podílet na projektu vývoje sovětské atomové bomby; disident, obránce lidských práv, nositel Nobelovy ceny míru (1975). V roce 1988 byla Evropským parlamentem ustanovena Sacharovova cena za svobodu myšlení.

^[4]    MEDVEDĚV, Sergej. Návrat ruského Leviathana. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2018. Z ruského originálu Park krymskogo perioda přeložil Libor Dvořák.

^[5]    Francis Fukuyama (1950), americký liberální filozof s japonskými kořeny. Ve své vlivné knize Konec dějin a poslední člověk, 2002 (angl. originál vyšel v roce 1992), přichází s teorií, že demokracie zvítězila během studené války proto, že postrádá základní rozpory vlastní komunismu a uspokojuje naši touhu po svobodě a rovnosti.

^[6]    Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu, 2019. Fukuyama zde vysvětluje mnohé z toho, co se dnes ve světové politice děje.

^[7]    Institut Die Stiftung Wissenschaft und Politik založený v roce 1962 je jednou z nejvlivnějších německých výzkumných institucí pro otázky zahraniční a bezpečnostní politiky.

^[8]    Evropské centrum bezpečnostních studií G. C. Marshalla, založené v roce 1993, je společnou iniciativou USA a ­Německa.

^[9]    Jde o druhou polovinu Putinova prvního volebního období (2000–2004).

^[10]   Ronald F. Inglehart (1934–2021), americký politolog specializující se na srovnávací politologii.

^[11]    Jurij Lotman (1922–1993), sovětský sémiotik, literární a kulturní teoretik estonské národnosti a židovského původu.

^[12]   Putinův projev přednesený 10. února 2007 na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově. Putin se ve svém vystoupení nečekaně pustil do ostré kritiky americké zahraniční politiky. Konstatoval, že Washington se snaží vnutit svou vůli celému světu. Neušetřil ani své německé hostitele, které kritizoval mimo jiné za podporu rozšiřování Severoatlantické aliance na východ.

^[13]   V květnu 2012, v den nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta, se v centru Moskvy na Bolotném náměstí konala masová politická demonstrace, kterou brutálně potlačila ruská policie. Stovky lidí byly zatčeny, desítky odsouzeny k trestu odnětí svobody.

^[14]   Žanna Němcovová (1989), nejstarší dcera zavražděného ruského liberálního politika Borise Němcova (2015).

^[15]   Michail Epštejn (1950), ruský filozof, literární vědec a publicista žijící od roku 1990 v USA. Jedno z mnoha interview S. Medveděva s M. Epštejnem: Na zemljach, kuda prichodit Rossija, vocarjajetsja pustota, 3. října 2022. [Cit. 21. 4. 2023.] Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/arnis-ritups-cherez-putina-deystvuet-duh-bolot-/32191157.html

^[16]   Michail Jampolskij (1949), ruský filozof, historik, teoretik umění žijící od roku 1991 v USA. Interview S. Medveděva s M. Jampolským: Chaos zachvatyvajet Rossiju, 30. 1. 2023. [Cit. 27. 4. 2023.] Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/32224755.html

^[17]   Alexander Etkind (1955), ruský historik a kulturolog, mj. vyučoval na univerzitě v Cambridgi. Je profesorem historie a vedoucím katedry rusko-evropských vztahů na Evropském univerzitním institutu ve Florencii.

^[18]   V ruštině vyšla pod názvem Čelověk beguščij, Moskva: Novoje litěraturnoje obozrenije, 2021.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.