Ruský novinář Oleg Kašin píše v článku na webu Republic.ru o posledních událostech v Moskvě. Začíná mírně ironickým tónem. Mluví se podle něj o tom, že „v Moskvě proběhla nějaká protestní akce nebo dokonce shromáždění, a to je překvapivé“ Nic takového se tam nedělo. „Nebyl žádný průvod, nebyly projevy, nerozvinovaly se vlajky“. Nebyli ani nějací pochodující lidé. Posadili je. Ani v oněch 14 hodin se na zmíněném místě nedělo nic, co by připomínalo „neoprávněné shromáždění“, nebylo tam totiž žádné shromáždění.
„Co to tedy bylo?“ ptá se autor. „Velká policejní operace, široce inzerovaná předem.“ Vyčištění města, trénink na rozehnání Majdanu, demonstrace technických a fyzických schopností, něco takového.“
„A právě na tuto policejní akci, jejímž místem bylo předem prohlášeno celé centrum Moskvy, vyšlo několik tisíc lidí, připravených stát se oběťmi této čistky, dostat ránu obuškem, být odvezen na stanici s vyhlídkou na trestní stíhání a trest odnětí svobody. Dostat se do potíží na pracovišti nebo při studiu.“
Sobotní události ovšem podle Kašina ukázaly reálný protestní potenciál města, protože počet účastníků je třeba vynásobit deseti nebo stem
Pro úřady ovšem, jak Kašin píše, je jediný přijatelný počet účastníků a to je nula. Teď vyšli do ulic ti nejmotivovanější, nejneohroženější a nejnekompromisnější. Pokud vláda vyvinula maximální úsilí, aby počet byl nulový a přišly tisíce, znamená to, že moc nedosáhla svých cílů a jedná se o její selhání. Udělat všechno, aby se nekonalo nějaké shromáždění a pak shromáždění rozehnat, tady se něco logicky nepovedlo.
Hlavní je ale to, co se odehrálo v životě města, jakou zkušenost udělali jeho obyvatelé. Fyzické násilí ze strany policie bez zjevného důvodu, ponížení jako epizoda ve vztahu mezi společností a vládou. „Akt nemotivované krutosti je sám o sobě významnější než jakákoli politická složka.“ Pro bité a zadržené to znamená jen posílení jejich morální integrity.
A co ta loajální část společnosti? Ti, co nikam nešli a nedostali obuškem? Aniž se jich někdo ptal, přidali jim do balíčku občanské loajálnosti i loajalitu s obuškem. Pokud někdo chce být dál této moci věrný, musí si pro to vymyslet nějakou omluvu, nějaké zlo, proti kterému ti s obušky postupují, nějakou výmluvu a modlit se za krále Heroda.
Autor tomu říká „každodenní satanismus“. Lidé mohou dál pomáhat nemocným dětem, pracovat v divadle, navrhovat veřejné prostory, dělat to, co chtějí a cena je za to jen jedna: ospravedlňovat nemotivované násilí a nestydatost. Tady už moc nestála proti nějakým politickým lídrům, ti tam už ani nebyli a být nemohli. Stála proti vlastním občanům.
Tolik ruský novinář. Můžeme jen dodat, že je dobře, že se české ministerstvo zahraničí k porušování lidských Putinovou vládou jasně. Čekat jednoznačné odsouzení kremelského represivního režimu od některých jeho politických loutek u nás, by bylo samozřejmě marné. Ti se sami stali aspoň mentálně obušky a chtít po obušku nějaké hlubší myšlení, to opravdu nemůžeme.
