Ilustrační foto FOTO: Pixabay
FOTO: Pixabay
Němci se úzkostně připravují na zimu bez ruského plynu. Podobná atmosféra strachu panuje v celé západní Evropě. Sílí extremistické tendence. Proč si nepřiznat, že jde o výsledek desítky let trvající manipulace SSSR a Ruska? Rusku se podařilo vytvořit tak silnou energetickou závislost Evropy na ruských energiích, že nyní dokázalo kohoutkem plynovodu rozkolísat celou Evropu. Můžeme si za to – již třicet let – my sami. Politici, které jsme si od rozpadu SSSR v Evropě volili, skutečně efektivní a dostatečné zdroje energie přestali stavět.
Elementární zákony nabídky a poptávky říkají, že když je malá nabídka a velká poptávka, rostou ceny. Přesně to se nám nyní stalo s energiemi. A my neumíme rychle zajistit dlouhodobé řešení – výrazně posílit výrobu elektřiny v EU, což by její ceny natrvalo srazilo dolů. Již třicet let v EU kromě Francie téměř nestavíme jaderné elektrárny. A to i přesto, že o hrozbě, která na nás nyní udeřila, víme čtyřicet let. Současná situace je výsledkem dobré práce sovětské a později ruské vlivové agentury, následkem jejíhož působení se Evropa dostala do energetické krize.
Tu hrozbu politici celé Evropy léta ignorovali, i když měli z vysoce kompetentních zdrojů už od roku 1977 písemně, že Rusko bude používat své energetické zdroje jako zbraň proti Západu. Nyní se to stalo, a my se divíme. Mnohem divnější je, kolik jsme v Evropě od pádu východního bloku nepostavili energetických zdrojů. Zdrojů, se kterými by dnešní krize vůbec nemohla nastat. Rusko připravovalo dlouhá desetiletí akci, která by rozložila EU a fragmentovala Evropu. A už se mu to vcelku daří.
Jaderná energetika a svoboda Západu
V roce 1977 napsal otec ruské Car-bomby a později protisovětský disident Andrej Sacharov: „Političtí činitelé se vždy domnívají, a ne bezdůvodně, že jedním z mnoha faktorů určujících politickou nezávislost určité země, její vojenskou a diplomatickou sílu a její mezinárodní vliv je úroveň ekonomického rozvoje země a její ekonomická nezávislost. Tato domněnka platí dvojnásob v případě dvou proti sobě stojících světových systémů. Úroveň ekonomiky určité země je ovšem určována její energetikou: tj. využíváním ropy, plynu, uhlí dnes a uranu a thoria v blízké budoucnosti. Proto tvrdím, že rozvoj jaderné energetiky je jednou z nezbytných podmínek pro uchování ekonomické a politické nezávislosti každé země – nejen těch, které již dosáhly vysokého stupně rozvoje, ale i těch, které se teprve rozvíjejí. Zvláště velký je význam jaderné energetiky pro země západní Evropy a Japonska. Pokud bude ekonomika těchto zemí nadále do významné míry závislá na dodávkách chemických paliv ze SSSR nebo ze zemí pod jeho vlivem, bude Západ neustále čelit hrozbě odříznutí těchto kanálů. Důsledkem toho bude potupná politická závislost. V politice jeden ústupek vždy vede k dalšímu a je obtížné předpovědět, kde tyto ústupky nakonec skončí.“
Rusové v Evropě prokazatelně škodí
Center for Strategic and International Studies (CSIS) píše: „Německo bylo ústředním bodem ruských a sovětských informačních operací již od studené války. Aktivní opatření KGB v 50. letech v západním Německu zahrnovala snahy zdůraznit hrozbu nacistické obnovy s cílem povzbudit podporu prosovětských stran. V reakci na hrozící rozmístění amerických raket středního doletu v západním Německu zorganizovala Moskva to, co vláda kancléře Helmuta Kohla nazvala „masivní propagandistickou kampaní zasahování do západoněmeckých záležitostí“, aby si vynutila jeho svržení ve volbách v březnu 1983 v zemi. Německo je také cílem klasických ruských dezinformačních kampaní, ačkoli účinky byly poněkud utlumeny povahou německého mediálního prostředí a zákonů o financování stran.“
Další zdroj říká – nyní už konkrétně, o německých Zelených: „Strana zelených se vždy považovala za levicovou (s více levicovým (Fundis nebo fundamentalisté) a méně levým (Realos nebo realisté) křídlem). Franz-Josef Strauß, dlouholetý ministerský předseda Bavorska, na akci Politické popeleční středy CSU v roce 1985 řekl o Zelených a SPD: „Jejich záměrem je svrhnout tento stát, nastolit jinou společenskou a ekonomickou strukturu.“ To se blíží konstatování, že Zelení byli v podstatě komunisté, což by zase znamenalo, že byli komunistickými (tj. ruskými/sovětskými) agenty. Pravděpodobně nebyl jedinou konzervativní silou, která si to myslela, ale pravděpodobně by byl nejhlasitější.“
Stejné konstatování z dalšího zdroje: „Dalším zdrojem subverze byl soubor organizací podporovaných Kremlem, které předstíraly altruismus, ale podléhaly sovětskému vedení. Moskva tyto organizace využívala k rozdmýchávání neshod a přesměrování hnutí tak, aby sloužila jejím cílům. Sověti například používali tyto organizace k ovlivnění protijaderného hnutí, iniciativy, která nejviditelněji postavila západní vedení do defenzívy. Zprávy západoněmeckého ministerstva vnitra a FBI dospěly k závěru, že organizace napojené na Sověty úspěšně ovlivňovaly iniciativy místního mírového hnutí, aby se přizpůsobily pozicím Moskvy.“
Jak to měla Evropa na háku
Dívám se do Wikipedie – a i takto banální zdroj ukazuje, že západní Evropa energeticky totálně zaspala. Máme v EU spoustu za posledních patnáct let postavených zdrojů obnovitelné energie – která je dotovaná. Bohužel však jen málo evropských zemí má klimatické a geografické podmínky pro jejich skutečně relevantní provoz. Nemáme Saharu, kde (jako v největší fotovoltaické elektrárně planety v Maroku) fotovoltaika funguje. Skandinávské státy a severní Německo můžou využívat jak větrné elektrárny na pobřeží svých moří, tak ještě lépe offshorové elektrárny mimo pevninu. Pokud ale třeba v ČR či Maďarsku využijeme všechny naše pouště a všechna naše oceánská pobřeží ke stavbě obnovitelných zdrojů energie, spláčeme nad výdělkem. Podívejme se na letopočty, kdy naposled byly v Evropě uvedeny do provozu jaderné elektrárny. Jediný skutečně bezemisní zdroj, který dává ve většině evropských zemí nějaký smysl. Kolik bylo od pádu Sovětského svazu spuštěno komerčních reaktorů?
Bělorusko 2021, Bulharsko 1993, Česko celkem 2 – 2002, 2003, Finsko 2022 (bude spuštěn v prosinci), Francie celkem 10 – 1990, 1991 (2 bloky), 1992 (2 bloky), 1994, 2000 (2 bloky), 2002 (2 bloky), Slovensko celkem 2 – 1998, 2000, Ukrajina celkem 3 – 1996, 2005, 2006.
Evropa si naběhla
Protijaderné hnutí v Evropě zvítězilo, a Evropa na to ihned, jak to mezinárodněpolitická situace dovolila, doplácí. Současná krize je primárně výsledkem toho, že Putin použil plyn jako zbraň proti Západu. Jak byla EU v dostatečně silné závislosti na ruském plynu, Rusko energetický útok zrealizovalo. A my – celá EU – máme zásadní problém. Naši českou, téměř stoprocentní závislost na ruském plynu bezprostředně zavinil Andrej Babiš, který odstřihl Česko od norského plynu a svěřil naši zemi do Putinova energetického područí.
Kteří politici sloužili jako Babiš u nás ruským zájmům v západní Evropě, nevím. Ale řada zdrojů – některé cituji výše – se shodují na tom, že evropské protijaderné hnutí živila ruská tajná služba. Ale rozhodně ne všichni evropští politici, kteří „zapomněli“ budovat jaderné elektrárny, sloužili Moskvě. Jen byli líní a nepředvídaví a ustoupili hlasům protijaderných spolků, stran a hnutí, které v jejich vlastní zemi se skrytou podporou Moskvy totálně zmasírovaly veřejné mínění proti jaderné energetice.
Podle doktora Václava Cílka může stavba jaderné elektrárny – když nezapočítáme deset až patnáct let „papírování“ před zahájením stavby – trvat pět let. Vlády EU včetně té naší by měly vyhlásit stav energetické nouze a zkrátit jeden každý administrativní krok schvalování stavby jaderky na jeden týden. Úředník, který lhůtu nedodrží, bude na zbytek své pracovní kariéry přeřazen na Českou poštu ke službě na přepážce. Tímto jednoduchým opatřením by se administrativní fáze výstavby elektrárny vyřídila za tři měsíce a pak by vyjely buldozery. Jiné trvalé řešení Ruskem dlouhá desetiletí budované závislosti EU na ruských energiích nevidím. Je třeba dohnat výpadek stavby nových zdrojů za uplynulých třicet let, kdy jsme si velmi úspěšně a celoevropsky naběhli na ruské vidle.
