Ruský senátor za anektovaný Krym Sergej Cekov si stěhování Koněva v Praze nenechá líbit FOTO: Screenshot Vjéstnik Kavkáza, YT
FOTO: Screenshot Vjéstnik Kavkáza, YT
KOMENTÁŘ / Senátor a člen výboru pro mezinárodní vztahy Sergej Cekov požaduje, aby Ruská federace přerušila veškeré vztahy s Českou republikou. Důvod? Ukrajinský útok v Belgorodské oblasti měl údajně proběhnout s použitím českých salvových raketometů RM-70 Vampire.
Cekovova výzva se týká výhradně České republiky. Dotyčný netvrdí, že by Moskva měla přerušit vztahy s Německem, neboť v Kurské oblasti útočí německé tanky, s Británií, protože se tam objevily tanky britské, nebo s USA, když se tam vydala americká bojová vozidla pěchoty Bradley. A také nepožaduje přerušení vztahů s Paříží, pokud cíle v Rusku zasahují letecké střely s plochou dráhou letu SCALP-EG.
Důvod? V ruském imperiálním světonázoru neexistuje nic jako rovnost členů mezinárodního společenství, ať už v jakémkoliv kontextu. Moskva vždy dělí státní útvary na silné a slabé, velmoci a kolonie. Německo, Británie, USA nebo Francie jsou tedy pro Rusy velmocemi, byť systematicky označovanými za „úpadkové“. Těm se může přiznat jistá forma srovnatelnosti s matičkou Rusí. Ale Česko? To je něco jako Ukrajina, „ve skutečnosti ani neexistuje“. Co si to Švejci vůbec dovolují?
Cekov zuří na Prahu právě proto, že nás ve shodě s ostatními ruskými imperialisty považuje za kolonii na výletě, která nemá nejmenší právo jakkoliv nesouhlasit s Moskvou, natož se jí postavit na poli zahraniční a bezpečnostní politiky. Co je dovoleno Britovi, není dovoleno Čechovi. Ten má znát své místo – a když mluví Rus, smí Čech maximálně šoupat nohama pod stolem.
Avšak zdaleka nejde jen o zmíněné nakoukání do podstaty ruské imperiální kultůry. Ti, kdo sní o tom, jak visegrádské Česko „bude krotit Brusel“ a začne hrát v mezinárodních záležitostech úplně jinou roli než dosud, zapomínají, kterým směrem nás posouvají pokusy učinit z národního sobectví hlavní princip fungování systému mezinárodních vztahů.
Že je to onen nádherný stav, v němž se řeší výhradně otázka, kolik mají Češi vlastně divizí.
Jsme ve válce?
Rozvázání diplomatických vztahů, jak je navrhuje Cekov, patří ke klasickým atributům válečného stavu mezi státy podle logiky 19. století, která dominuje uvažování ruské diplomatické školy. V moderní historii proběhla řada válek, během nichž k přerušení diplomatických vztahů mezi válčícími stranami ani nedošlo. Jde tedy o výmluvný signál zacházející ještě daleko za rámec připsání ČR na seznam nepřátelských států v květnu 2021.
Otázka, zda by Česko mohlo s imperiálním Ruskem dvoustranně jednat a dohodnout se, abychom vzájemné vztahy „napravili“, patří do optiky „návratu k normálu“. Ta ignoruje, že Moskva ještě před plnou invazí na Ukrajinu vyhlásila konec evropského uspořádání ustaveného na konci studené války – a neuznává už žádný z rámců, k nimž se dříve formálně hlásila.
Už tedy neexistuje žádná jiná cesta „nápravy vztahů“ než plnit imperiální Moskvě všechna její přání, nebo být zavržen. A to znamená – jako v případě Maďarska, Slovenska a do značné míry také Srbska – nezbytnost stát se opět kolonií hájící ruské zájmy, třebaže v roli trojského koně uvnitř západních struktur.
To je reálným obsahem Orbánova „konzervativního suverenismu“ vydávaného za vzor trumpistických republikánů, u nás pak vyzdvihovaného ANO i „euroskeptickou“ částí ODS – ale současně vychvalovaného také „internacionalistickými“ komunisty Kateřiny Konečné.
„Osvobození od Bruselu“ v nějaké formě „měkkého czexitu“ by směřovalo k vyvedení Česka do prostoru mezinárodních vztahů, v němž by bylo nuceno se svými deseti miliony obyvatel a omezenými zdroji samo čelit plné váze zemí jako Rusko nebo Čína. Zatím ještě nejsme tak „suverénní“, abychom v ulicích potkávali čínské policisty, takové změny ale mohou proběhnout velice rychle.
„‚Konzervativní‘ útoky proti smyšlenému nepříteli (progresivismus, dál volně doplňte) směřují proti liberálním demokraciím. Jde o moderní, maskovanou a nejnebezpečnější větev rusácké propagandy. Zasahuje i část společnosti, která byla proti tradičním lžím z Kremlu imunní,“ napsal na sociální síti X pozorný komentátor.
Český „boj proti cenzuře“ působí nanejvýš komicky
Bezpečnostní konzultantka Meg Tapia upozorňuje, že Austrálie provozuje ne méně než 24 institucí určených k boji s dezinformacemi. Agenda se navzájem překrývá a fungování jednotlivých instancí probíhá „nestrategicky“. Pokud má ale australská demokracie, konfrontovaná s čínskou dezinformační kampaní, uchránit integritu volebního procesu v roce 2025, píše Tapia, je nezbytné uplatnit integrovaný a koordinovaný přístup.
„Spoléhat se na izolovaná regulační opatření, izolované kapacity a nesourodé pracovní skupiny nestačí,“ uvádí expertka, která řídí bezpečnostní firmu Novexus s tradicí od roku 1999.
Srovnejme si to: V Česku najdeme při ministerstvu vnitra maličké Centrum proti hybridním hrozbám a proti dezinformacím se vymezuje i vládní koordinátor pro strategickou komunikaci Otakar Foltýn. To, že Foltýnova pozice vůbec vznikla a koordinátor je aktivní v médiích, se stalo terčem masivního odporu, odsuzování a pomluv ze strany obvyklých podezřelých.
Zatímco Tapia vysvětluje, že Austrálii nestačí dva tucty institucí bojujících s dezinformacemi, aby obhájila demokracii před útoky vnějších aktérů, u nás se vede spor, zda je vůbec přípustné mít dva hráče s takovým úkolem.
Ovšem že ti, kdo se vidí v Orbánovi a jeho „národně konzervativní“ formě proruské ideologie, si nepřejí, aby existovalo cokoliv, co by poukazovalo na spojitost jejich idolu s imperiální politikou Moskvy. Podobná jsou i přání levicových extrémistů navazujících na komunistickou tradici kolaborace s ruským impériem. Jenže zatímco ultralevice se dávno netěší žádné významnější společenské podpoře, gulášových „národních konzervativců“ má Česko až hanba.
Hledáte-li skutečný důvod, proč se v boji proti ruské destabilizační kampani stále nedělá takřka nic, nejprve si spočítejte, kolik politiků s obdivem hovoří o Putinově a Siově místodržícím v Maďarsku.
