Zničený tank po bojích na Ukrajině FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Velitel praporu Vostok v takzvané Doněcké lidové republice Oleksandr Chodakovskij je přímo na frontové linii a na vlastní oči vidí, co se děje na frontách. Ve svých příspěvcích na sociální síti Telegram dává najevo odhodlání bojovat proti Ukrajině, ale z jeho psaní je patrné, jaké slabiny ruská armáda má.
Dne 19. července popisuje, že se situace na bojišti zřejmě mění: „Nepřítel (tedy ukrajinská armáda, pozn. red.) se aktivizuje – snaží se vyzkoušet naši sílu. Jeho plánem je zvýšit své úsilí a postoupit v řadě oblastí, kde jeho potenciál umožňuje taktický úspěch. Neexistuje žádná hranice, která by rozdělovala porážky na citelné a neškodné – každá porážka má negativní důsledky, ať už jde o ztracené město nebo pevnost v otevřeném poli. Jakákoli situace, kdy jste dostali kopanec do zubů, má negativní dopad a jsou jen dvě možnosti: vytřít podlahu a pohřbít to, co se stalo, nebo se naštvat a nahradit ztráty… pokud je kým.“
Tou poslední větou naráží na fakt, že na tom není ruská armáda ohledně možnosti doplňovat ztráty kvalifikovanými vojáky dobře. Pak popisuje, že pouhá čísla ještě nic nevypovídají o tom, jaká kvalita se za nimi skrývá:
„Ještě jednou zopakuji matematiku frontové linie: z bojové skupiny je jen asi třicet procent (vojáků) schopno útočné akce. To není spekulace, to je z praxe. A nemluvíme o mobilizovaných – mluvíme pouze o kádrových vojácích. A to platí pro všechny – pro nepřítele i pro nás. To znamená, že na každých sto tisíc příslušníků našeho kontingentu může být v ofenzivě pouze třicet tisíc. Udržet se v obraně je schopno asi sedmdesát procent, takže u Azovstalu připadalo asi osm set útočníků na tisíc šest set obránců. Nyní si vezměte počet ruských vojáků zapojených do operace – přibližná čísla jsou k dispozici na internetu – a pak jasně pochopíte, proč je pro nás tak obtížné překonat odpor nepřítele, jehož počet převyšuje náš a který bojuje převážně v defenzivě (tj. používá asi sedmdesát procent sil proti našim třiceti).“
Chodakovskij si tedy klade otázku, jak by bylo možné, aby Rusko pokračovalo v ofenzivě, a říká: „Jedině soustředěním našich sil na útočném úseku na úkor vykrvácení všech ostatních úseků konvenční obrany. V ofenzivě však trpíme zvýšenými ztrátami, takže těchto třicet procent celku se postupně ztenčuje a útočný (!) potenciál je třeba doplnit. Kým?“
Zjišťuje, že je to problém, protože není žádný jednoduchý recept, jak by ruská armáda mohla sehnat další lidi do bojových akcí: „Zde musím říct pár slov o mobilizovaných. Všechny tyto údaje, které uvádím, se týkají pravidelných jednotek… Nuceně mobilizovaní jsou sotva schopni zvládnout obranu a v útoku se na ně nemůžeme spoléhat. Jako člověk z praxe proto říkám, že je naivní si myslet, že mobilizace výrazně urychlí proces postupu.“
Jeho závěr zní skoro fatalisticky: „Co tedy dělat? Bojovat. Nábor na základě smlouvy, nábor dobrovolníků a vytváření normálních jednotek, jejich postupné uvádění do práce, zvykat si, že situace je nadlouho, měnit metody tam, kde je to nutné, a hlavně – nepropadat hysterii a nerozkolísávat situaci: hrát vabank.“
