ANALÝZA/ Ukrajinský generální štáb hlásí boje na lymanském směru prakticky každý den. Rozsah ukrajinských protiútoků zůstává nejasný, dostupné zprávy ale ukazují, že se v oblasti děje něco podstatnějšího než několik ojedinělých střetů. Ukrajinské síly získávají zpět prostor severně od Lymanu a také ruští vojenští komentátoři začínají přiznávat ústup z předsunutých pozic. Ještě nedávno přitom stejné území představovali jako odrazový můstek pro pokračující postup na Slovjansk. Rozpor mezi hlášeným vítězstvím a skutečnou situací už není jen problémem pro propagandu.

Na první pohled je lákavé sledovat šipky a hledat den, kdy ukrajinská operace začala. Podstatnější je ale podle mě to, co jí předcházelo. Ruské jednotky potřebovaly nejen postupovat, ale také zabezpečit boky a zásobování, propojit obsazená postavení a vytvořit podmínky pro další útok. Proniknutí malé skupiny do obce nic z toho samo nezajišťuje. Události u Lymanu proto nelze vysvětlit jen tím, kdo v posledních dnech postoupil o několik kilometrů. Jsou také výsledkem dlouhodobého boje o to, zda lze dosažené pozice vůbec udržet.

Dále čtěte

Ruský válečný bloger si všímá, že Ukrajinci nemluví o své úspěšné akci. Bojí se, co to znamená

Známého ruského vojenského komentátora zaráží, že ukrajinské vedení nemluví o své úspěšné dílčí protiofenzivě a obává se, co to může…

Právě na tom stojí hlavní otázka. Co se stane s armádou, jejíž hlášení postupně přestanou odpovídat terénu? Dokud slouží především domácímu publiku, mohou zakrývat neúspěch. Jakmile podle nich začnou rozhodovat velitelé, stávají se vojenským rizikem. Nejde přitom o to, že by Rusové kolem Lymanu žádných skutečných zisků nedosáhli. Jde o rozdíl mezi jejich dosažením a schopností využít je k dalšímu postupu. Ve válce se neoceňuje to, kam se podařilo donést vlajku, ale jak na takový postup dokážou navázat ostatní jednotky.

Vlajka v obci ještě neznamená kontrolu

U Lymanu se opakoval známý informační vzorec. Objeví se ruská skupina v obci, někdo vyvěsí vlajku a natočí několik sekund videa. Záběr začne kolovat po sociálních sítích a v některých mapách se okamžitě posune fronta. Další skupina pronikne o kus dál a vznikne dojem, že se ukrajinská obrana hroutí. Taková infiltrace může být nebezpečná a obránce ji nemůže ignorovat. Pořád ale dokládá jen přítomnost vojáků v určitém místě a čase. Neříká, zda tam zůstali, zda za nimi dokázaly přijít další jednotky ani kdo ovládal okolní přístupové cesty.

Kontrola území se pozná spíše podle toho, zda jednotka dokáže pravidelně dostávat zásoby, střídat lidi, přivést posily a evakuovat raněné. Neznamená naprostou bezpečnost ani nepřetržitou přítomnost vojáka v každém domě. Musí ale umožňovat, aby obsazené pozice fungovaly jako součást širší sestavy. Infiltrační skupina může přežívat kilometry za předpokládanou linií dotyku, napadat dopravu a vázat obráncovy síly. Jestliže však její zásobování selhává, sousední jednotky se neposunuly a protivník omezuje pohyb kolem ní, nejde ještě o průlom, který lze rozvinout. Stejné měřítko musíme používat pro obě strany. Izolované ruské postavení není dokladem kontroly celého okolí, ale ani jednotlivá ukrajinská skupina automaticky neznamená osvobozenou obec.

Nejvýmluvnější příklad poskytl Svjatohirsk. Vladimir Putin 1. září veřejně oznámil jeho dobytí. O šest dní později velitel ukrajinského 3. armádního sboru Andrij Bileckyj zveřejnil video z centra města a označil je za týlový prostor držený 60. mechanizovanou brigádou. Rozpor uznal také ruský vojenský komentátor napojený na Kreml. Důležité je neudělat při jeho výkladu opačnou chybu. Video nebylo oznámením právě dokončeného osvobození města. Vyvracelo tvrzení, že jej Rusko vůbec ovládlo. Mezi těmito dvěma vhledy je zásadní rozdíl. Jeden popisuje změnu na bojišti, druhý pak opravu nepravdivého obrazu války.

Ruský postup se změnil v operační past

Lyman není izolovaná bitva. Činnost ruské 20., 25. a 3. vševojskové armády je potřeba hodnotit v souvislosti se širším tlakem na Slovjansk a Kramatorsk. Ze severu měly vzniknout podmínky pro ohrožení této aglomerace a jejích zásobovacích cest. K tomu nestačily jednotlivé průniky. Rusové potřebovali zabezpečit také pás mezi obcemi Drobyševe a Jarova a rozšířit prostor, o který by se jejich další postup opíral. Ukrajinská obrana v okolí řeky Netrius a u Kopanek jim tento záměr komplikovala. Tlak se přesouval směrem přes Ivanivku a Oleksandrivku, aniž by se podařilo odpovídajícím způsobem zajistit boky. Výběžek rostoucí do hloubky, ale nikoli do šířky, vytváří další nároky na zásobování a ochranu přístupových cest. Předsunutá postavení se pak mohou stát přítěží místo výchozího prostoru pro útok.

Dále čtěte

Rusové utrpěli drtivou porážku na severu Doněcké oblasti. Ztratili rozsáhlá území a stahují se

Ukrajinské protiútoky u důležitého města Lyman v Doněcké oblasti působí ruským silám velké potíže. To už připouštějí i ruští vojenští…

Ukrajinská obrana nemusela tento záměr zmařit jediným velkým protiútokem. Podstatné bylo bránit propojení a rozšíření ruských zisků. Na lymanském směru působily mimo jiné 63. mechanizovaná brigáda a další jednotky proti 25. vševojskové armádě, zatímco 60. mechanizovaná brigáda se sousedními útvary držela jinou část severního křídla. Jednotky 3. armádního sboru tak mohly využívat nezajištěné boky ruské sestavy. Z toho ovšem neplyne, že Ukrajinci od začátku připravovali jednu velkou léčku. Přesnější je mluvit o slabině, která vznikala během bojů a které obránci dokázali využít. Také ruský postup u Zaričného bylo nutné posuzovat podle toho, zda umožnil pokračování celé operace. Úspěch jedné formace jižněji nemohl nahradit nedosažené cíle jejího souseda, i když při pohledu na souhrnnou mapu mohl tento rozdíl zakrývat.

Právě zde se nevýhodné postavení může spojit s neochotou přiznat, že původní plán nefunguje. Hlášený úspěch ospravedlní přidělení dalších prostředků, ty zvýší očekávání a velitel pak čelí tlaku hlásit další postup. Čím déle taková operace pokračuje, tím obtížnější je přiznat její skutečný stav. To je podle mě podstata operační pasti u Lymanu, nikoli jistota, že všechny ruské jednotky už byly obklíčeny nebo zničeny. Praktické důsledky nepravdivých hlášení přitom popisují i ruští komentátoři. Upozorňují, že jednotky obtížně žádají o palbu do prostoru, který už nadřízeným popsaly jako vlastní, a sousední útvary mohou plánovat podle neexistujícího zajištění boků. Nemáme k dispozici konkrétní interní rozkazy, abychom každý takový případ doložili. Popsané riziko je ale velmi pravděpodobné. Armáda si sama zhoršuje schopnost reagovat, pokud oprava mapy vyžaduje nejprve přiznání lži.

Šipky na mapě ještě neznamenají ofenzívu

Viditelná útočná akce často přichází až po dlouhé přípravě. Drony napadají zásobování, sledují přístupové cesty a omezují spojení mezi postaveními. Malé pěší skupiny pak mohou zaútočit na obranu, kterou předchozí tlak oslabil. Obdobný mechanismus popisují rozbory ukrajinských operací u Novopavlivky. Bezpilotní prostředky přitom neslouží jen k útokům, ale také k zásobování vlastních jednotek. Nejde o kouzelný postup, po němž pěchota přichází pouze převzít hotové vítězství. Izolované postavení může klást tvrdý odpor a výsledek útoku zůstává nejistý. Podstatné je, že jeho podmínky vznikají dříve, než veřejnost uvidí první záběry postupu. Šipka na mapě je záznam nebo výklad událostí, nikoli měřítko rozsahu a úspěchu celé operace.

Užitečným ukazatelem změny situace může být návrat vozidel na dříve obtížně průjezdné komunikace. Opakované úspěšné přesuny a zásobování mohou naznačovat, že ruská schopnost kontrolovat přístupové cesty slábne. Samotný záběr projíždějícího vozidla ale ještě nedokazuje, že je prostor bezpečný nebo obrana protivníka rozvrácená. Rozhoduje, zda se pohyb podaří udržet, nikoli zda jednou vyšel. Stejně opatrně je třeba posuzovat přítomnost zbývajících ruských skupin. Jednotlivá postavení mohou přetrvávat i po narušení soudržnosti širší obrany. Mohou být izolovaná, nebo plnit úkol při krytí ústupu. Bez dalších informací mezi těmito možnostmi nerozlišíme. Ani v jednom případě však pouhá přítomnost vojáků neodpovídá na otázku, kdo dokáže celý prostor dlouhodobě využívat.

Nejistý zůstává i přesný rozsah ukrajinských zisků. Podle dostupných odhadů ze začátku září se ruský výběžek od července zmenšil až o přibližně 200 kilometrů čtverečních. Většina území opuštěného Rusy však měla přejít do šedé zóny, nikoli automaticky pod pevnou ukrajinskou kontrolu. Veřejně dostupné mapy přitom mohou skutečný rozsah ukrajinského postupu podhodnocovat, protože pro zakreslení změn chybí dostatek ověřitelných podkladů. Utajování ukrajinských operací omezuje naše možnosti situaci posoudit, samo však nepotvrzuje příznivější výsledek. Z těchto zpráv proto nelze odvodit ani konec bitvy o Lyman, ani zmizení ruské hrozby proti Slovjansku. Dokládají změnu situace, jejíž plný rozsah se teprve vyjasňuje.

Dále čtěte

Putin by rád oznámil dobytí Donbasu v letošním roce. Armáda požádala o odklad vítězství na později

Dobýt Doněckou oblast do konce roku 2026 se nestihne, oznámila ruskému vedení armáda. Zatímco ruští politici by rádi oznámili obsazení…

Poučení z Lymanu není, že lze ruské infiltrace ignorovat nebo že se každá nevýhodná pozice nakonec zhroutí sama. Je v rozdílu mezi taktickým dosahem a udržitelným výsledkem. Rusko může mít vojáky daleko vpředu a přesto nedokázat jejich přítomnost využít k pokračování útoku. Ukrajina může protivníka vytlačit z části území, aniž by nad ním ihned získala pevnou kontrolu. Když tyto rozdíly smažeme, nevytváříme analýzu, ale její propagandistickou náhražku. A když je smaže vlastní velení, další operace se začnou plánovat podle situace, která neexistuje. Právě za to může Rusko u Lymanu platit. Ne za špatně nakreslenou šipku, ale za rozhodnutí přijatá podle ní.

Jan Tofl je bezpečnostní analytik, ředitel Institutu bezpečnostních studií a zakladatel projektu valka.online. Zaměřuje se na válku na Ukrajině, proměny moderního bojiště, vojenské technologie a dezinformace. Ve své práci propojuje analýzu otevřených zdrojů s poznatky z přímé spolupráce s ukrajinskými institucemi a vojenskými jednotkami. Podílí se také na technické a humanitární pomoci Ukrajině.