Rusové už neprotestují jen kvůli chudobě. Chtějí odchod Putina

Nevím a možná se ani nedozvím, z jakých zvláštních psychologických důvodů věnuje český tisk tak málo prostoru analytice nevídané společenské aktivity těchto dnů v Rusku a Bělorusku, zatímco o zjevně smyšlených úspěších typu údernického vynalezení protikoronavirové očkovací látky píše, až se štěstím zalyká.

Neškolený čtenář nemůže mít z takového zpravodajství jiný dojem, než jaký byl zvyklý mít za pozdního totáče: že země blízko pólu je nadále na hony před zbytkem světa a vizionář Putin, jak bájný král Midas, čeho se dotkne, to se stává zlatem. Že ruský vládce, již dávno samozvanec, dlouhodobě ztrácí podporu obyvatelstva, o tom se u nás píše s nádechem pochybnosti, pokud vůbec. Přitom jediná relativně nezávislá sociologická agentura Levada-Centrum nynější popularitu Putina odhaduje na 23 procent, kdežto provládní průzkumníci už nemají k dispozici žádná použitelná čísla pro vyjádření ke hvězdám stoupající Putinovy obliby u Rusů.

Všichni sociologové, až na kremelský čeledník, se shodovali v tom, že v letošním roce musí Rusko zažít kulminační bod protestních nálad. Veškeré údaje totiž svědčily o rostoucím počtu těch, kdo jsou připraveni vyjít do ulic nebo aspoň obdobné protesty schvalují u jiných. Ta první kategorie odhodlaných na začátku letošního léta dosáhla celé třetiny dotázaných. Ovšem do psychologického obrazu ruské společnosti se vloudila chybička: očekávalo se, že lidový protest bude mít především sociální povahu a bude spojen s neustálým poklesem životní úrovně obyvatelstva, se špatnou ekologií a rostoucí nezaměstnaností. Na rozdíl od situace v Česku značná část Rusů nemá v podstatě nic nasyslováno do foroty a již dnes je celých 30 procent obyvatelstva vysloveně na mizině a bez jakéhokoli výhledu na zlepšení.

Na tento scénář se připravoval také Kreml. Celou svou taktiku zakládal na tom, aby si udržel přízeň zaměstnanců rozpočtové sféry, leč přitom mohl důsledně osekávat zbylá politická práva. Toto je niterní smysl celého „vynulování“ a doprovodných zákonů, zejména toho úplně posledního – o schválení „prodlouženého hlasování“.  Půvab tohoto počinu tkví v tom, že „den voleb“ je nahrazen „volebním týdnem“, samozřejmě na žádost pracujících a v zájmu jejich možností uskutečnit své volební právo. Jediným reálným důvodem této legislativní novinky je však neomezená možnost falsifikace výsledků, neboť volební komise přitom získává právo nahlížet do průběžných výsledků a korigovat je každý následující den, až do uzávěrky, tak aby odpovídaly úřednímu zadání.

Loajalita voličů z rozpočtové sféry (jejich podíl v ruském občanstvu dosahuje zhruba 50 procent) se snadno nakupuje a prodává za levný peníz. Moc přitom vychází z předpokladu, že státní zaměstnanci se na současném pracovním trhu stejně nemají kam vrtnout a hrozba ztráty dobrého bydla je straší víc než cokoli jiného. Neuvěřitelné události na Dálném východě, kde již skoro měsíc pokračují masové protesty nespokojených občanů, přičemž slovo „masové“ znamená desítky tisíc účastníků denně přicházejících k budovám místních municipalit, svědčí o tom, že povaha protestů není spojena pouze se sociálními okolnostmi. Ti u nás, kdo vykreslují události v Chabarovsku, Komsomolsku na Amuru, Vladivostoku a jiných městech jako nesouhlas se zatčením krajského gubernátora, a tudíž jako čistě lokální záležitost, záměrně nabízejí zavádějící vysvětlení. Veskrze nenásilné protesty úžasně statečných lidí již dávno mají celoruskou politickou motivaci. Nejrozšířenějšími hesly na transparentech nad hlavami demonstrantů nejsou požadavky osvobození zatčeného gubernátora Sergeje Furgala anebo stížnosti na chudobu, nýbrž Pryč s Putinem!, Putin je zloděj, Rusko bude svobodné atd. atp.

Je to zásadní odlišnost od tzv. „hladových vzpour“: lidé podstupují riziko zatčení a sociálního vyloučení nikoli kvůli blahobytnému životu, ale kvůli snaze obnovit svou pošlapanou důstojnost. Žádají, aby k jejich zájmům bylo přihlíženo v procesu politického rozhodování. Jinými slovy jim jde o politickou reprezentaci, nikoli o zvýšení platů.

Už se bouří i dělníci

Všimněme si, jak radikálně se změnila demografie neklidu: Putinova propaganda s oblibou tvrdila, že kritika a protest – toť úděl „nažraných“ Moskvanů, zástupců kreativní třídy, kteří roupama nevědí, co dělat, a nemají tuchu, jak žijí prostí lidé na venkově. Proto běžnou metodou za totáče byla doprava tisíců dělníků odněkud z venkova, nejlépe ze strojírenských továren typu slavného Uralvagonzavodu, aby zpovykaným darmožroutům z hlavního města ukázali, zač je toho loket. Dnes však svá politická práva – třeba právo na spravedlivý soud pro gubernátora kraje, který byl zvolen obyvatelstvem navzdory vůli Moskvy – hájí dělníci a zaměstnanci hluboce provinciálního Chabarovsku. To oni nyní vystupují v roli průkopníků nové revoluce, když třímají v rukou hesla Moskvo, probuď se!, Samaro, pojď s námi! a Petrohrade, do ulic!

Kreml nemá Rusům, co nabídnout ani jak odpovědět na rostoucí množství politických požadavků. Putinovo dlouhé mlčení, jeho nekonečný pobyt v bunkru a strach z použití síly, kterou demonstroval po celých dvacet let svého vůdcovství, zasévá v obyvatelstvu podezření, že není tak všemocný, jak se kdysi tvářil. A když něco nesměle podnikne, vrší jednu chybu na druhou, jak to bylo s pokusem vnutit místním Kremlem zaslaného rádoby gubernátora Michaila Degtjareva. Jednoduše ho vypískali, takže raději zmizel veřejnosti z očí.

Při obrovském množství místních rozdílností je zhruba stejná motivace i běloruských protestů. Nejde o sociální požadavky, o lepší platy nebo podmínky bydlení. Nejde ani pouze o osobnost „taťky“ Lukašenka. Jak v Rusku, tak v Bělorusku jde protestujícím o uskutečnění svého nezadatelného práva na spoluúčast v politice. Chtějí zrušit tradici nenahraditelnosti moci a obnovit demokratickou proceduru pravidelné regulérní výměny vlády. Když vypustíme vše nepodstatné, dá se říct, že jim jde o obnovení demokracie.

Zdá se, že poměr mezi miskami vah se nevratně změnil. Dříve bylo být v opozici vůči vládnoucímu systému nebezpečné a vyžadovalo si to velkou osobní odvahu. Dnes je umění najít mezi Moskvany Putinovy stoupence. Projevovat opoziční názory se stalo novou normou chování. Vše, co může Putin postavit proti lidovému hněvu, zavání náhražkou a paliativem: ještě více zneprůhlednit volební proceduru, vykonstruovat nesmyslné trestní kauzy proti opozičníkům (stojí za povšimnutí, že trestních pronásledování je čím dál více, zatímco samotné tresty jsou čím dál měkčí), vyrobit na zakázku pár dalších kapesních stran. Nic z toho nemá valnou šanci na úspěch, úchvatná vize budoucnosti veškerá žádná.

Použití brutální síly je za těchto okolností mimořádně nejisté a může vést ke krvavé řeži, rozpadu země a definitivnímu fiasku oligarchického režimu. To nemůže věštit nic jiného než dramatickou eskalaci politické krize způsobené loňským potlačením moskevských protestů a letošním vynulováním Putinových prezidentských období. Čistě teoreticky může vládnout do roku 2036, čistě prakticky však nejspíš politicky nepřežije jaro příštího roku.