Americký prezident Donald Trump FOTO: Bílý dům / se souhlasem
FOTO: Bílý dům / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Když Donald Trump vystoupil ve floridském West Palm Beach, málokdo čekal, že se mezinárodní politika změní v jakési bizarní menu z rychlého občerstvení. Americký prezident se totiž nechal slyšet, že by americké námořnictvo mohlo „téměř okamžitě“ převzít Kubu, a to tak nějak mimochodem „cestou z Íránu“. Tento výrok, byť podaný jako vtip, dokonale ilustruje současné rozpoložení Bílého domu: směsici strategické bezradnosti a snahy zakrýt vnitřní i zahraniční problémy siláckými gesty.
Trumpova rétorika o Kubě přichází v momentě, kdy jeho administrativa oznámila novou sadu sankcí cílených na energetiku a finanční sektor ostrova. Zatímco OSN varuje před rozvíjející se humanitární krizí na Kubě v důsledku ropného embarga, Trump před svými příznivci s lehkostí mluvil o tom, že stačí, když letadlová loď USS Abraham Lincoln zastaví sto metrů od pobřeží a kubánské vedení okamžitě kapituluje. Je to obraz mdlého ducha, který složité geopolitické otázky redukuje na scénář z akčního filmu z osmdesátých let.
Realita je ovšem mnohem méně „zábavná“. Trump zároveň přiznal, že „není spokojen“ s novým mírovým návrhem z Teheránu. Válka s Íránem, kterou USA a Izrael zahájily koncem února, se sice nachází ve stavu příměří, ale jednání jsou zmrazená. Ceny ropy jsou o 50 % vyšší než před válkou a Trump čelí domácímu tlaku kvůli blížícím se volbám i právním sporům o to, zda nepřekročil lhůtu pro schválení válečných pravomocí Kongresem.
Namísto toho, aby americký prezident upevňoval spojenectví v rámci NATO, raději se pouští do sporů s klíčovými partnery. Poté, co německý kancléř Friedrich Merz kritizoval nedostatek strategie v íránském konfliktu, Trump reagoval po svém: oznámil stažení pěti tisíc amerických vojáků z Německa. Je to politika založená na emocích a momentální náladě, jak trefně poznamenal demokratický senátor Jack Reed.
Trumpův postoj ke Kubě, kterou obviňuje z ochrany drogových operací Nicoláse Madura, tak působí spíše jako snaha o odpoutání pozornosti od neúspěchů jinde. Mezinárodní politika v jeho podání připomíná spíše než promyšlený šachový zápas improvizovanou estrádu, kde se vážné hrozby mísí s lacinými vtipy o invazích. Otázkou zůstává, jak dlouho si svět může dovolit tohoto mdlého ducha v čele nejmocnější země, než se jeho „vtipy“ stanou tragickou realitou.