Kostěj Nesmrtelný české komunistické žurnalistiky Jaroslav Kojzar se pustil do tématu svobody tisku. Škoda, že už nežije prokurátor Urválek. Mohl by něco napsat k tématu občanských svobod.

Kojzar píše 20. 4. v Haló novinách: „Ve dvou datech se slaví Mezinárodní den svobody tisku – dnes, 20. dubna a pak 3. května. Záměr uskutečňovat takový svátek vznikl v roce 1991 z iniciativy sdružení Reportéři bez hranic. Důvodem bylo připomenutí, že jsou stále ještě na světě země, kde novináři mohou za své články, za svá zjištění, být postihováni, propouštěni i vězněni, či dokonce jim hrozí smrt. Je tomu tak třeba Saúdské Arábii, těžké tresty hrozí vydavatelům WikiLeaks či tureckému rozhlasovému zpravodaji Hüsnü Mahallimu a dalším.“

A pokračuje: „Pochybuji ovšem o tom, že organizace Reportéři bez hranic je striktně apolitická a jejím jediným cílem vždy je jen obrana novinářů, kteří ve světě se díky své profesi, zveřejnění určitých informací, dostali do nepříjemností, či dokonce ztratili svobodu. V jejím ‚zorném úhlu‘ je především ‚východní svět‘, svět levicových zřízení, svět, který neuznává jedinečnost Spojených států.“

Proč je zorný úhel v uvozovkách, není jasné. Zorný úhel je zorný úhel, byť by něco nazíral třeba i nevidomý. Ale budiž. Komunisté milovali uvozovky. Jejich svět byl prostě takový. Všechno bylo nějak jinak, bez uvozovek by to nešlo. Stejně jako by se jim těžko žilo bez zkratky tzv. Všechno, co se jim nezdálo, bylo tzv.

Kojzar vyjmenovává oběti nacistického režimu, které přišly o život v nacistických koncentračních táborech: Eduard Urx, Václav Sinkule, Julius Fučík.

„Cesta ke svobodě informací nebyla v minulosti a není ani dnes jednoduchá,“ praví Kojzar.

Tak to jistě někdy nebyla. Zvláště pak byla těžká v dobách, kdy byli nahoře lidé jako Kojzar. Dnes je docela snadná. Kojzar, který kdysi psal v Rudém právu články jako „Kdo je Václav Havel“ a k největším odhalením patřilo, co o sobě Havel napsal sám (měli doma služebné!), si dnes píše, co chce a jak chce. Havel nesměl v době řádění Kojzara napsat ani řádek. Svoboda ano, soudruzi, ale vocaď pocaď! Pokud jde o zmíněného Julia Fučíka, jeho Reportáž psaná na oprátce vyšla v původní verzi až péčí kapitalistického nakladatelství TORST.

Ale k těm žurnalistickým hrdinům. Dlužno rozlišovati, jak říkali jezuité. Mnoho komunistů zemřelo jako oběti nacistického režimu. Mnozí taky, jako sám Fučík, předtím sloužili stalinistickému režimu SSSR, který má na svědomí nejspíš více obětí, než mělo nacistické Německo. Fučík to nejlepší napsal ve chvíli, kdy pochopil, že je konec. „Reportáž“ by klidně mohla zůstat v povinné či doporučení četbě na školách. Je to svědectví lidského osudu a je to dobře napsané.

Kdyby se Fučík dožil počátku padesátých let, možná by stál na straně katů, možná by ho soudruzi popravili. Možná by byl stoupencem Dubčeka a signatářem Charty, možná by byl šéfredaktorem husákovského Rudého práva. To nikdy nezjistíme.

Fučík je mrtvý a Kojzar je živý a dělá to, co dělal vždycky. Lže. Teď k tomu přidal další masku. Je bojovník za svobodu. Bizarní žurnalistická mumie.

Nestál by za zmínku, kdyby tu nebyla pořád jeho strana, která má na své straně tak nějak dvanáct procent zapšklých voličů. Jak se říkalo ve starém vtipu, co dělá komunista v epicentru jaderného výbuchu? To samé. Promění se v radioaktivní prach a škodí dál. Jen ať si s. Kojzar a další dál píší, aspoň vidíme, kam už došli.

Kojzar je zombík, ale svěží jsou ti, kteří do jeho strany vstoupili v době, kdy bylo jasné, o co jde. Jeden z nich by rád rád byl příštím premiérem a splnil tužby lidu. Blbost kvete, třeba se mu to povede.