HISTORIE / Nad rakví se zesnulým císařem Karlem IV. promlouvá na konci roku 1378 i slavný mistr pařížský Vojtěch Raňkův z Ježova. Varuje před „nebezpečnými bouřemi, jež rodné království ohrožují jako bezbrannou loď zbavenou zkušeného kapitána“. Má pravdu. V těžkých dobách celoevropské krize duchovní, společenské i ekonomické přebírá žezlo Karlův milovaný syn, Václav IV. A se svým břemenem si vůbec neumí poradit.

„S potěšením vás činíme trvalými účastníky naší radosti oznamujíce vám, že jsme dostali od naší nejdražší manželky syna, zrozeného ve znamení šťastné hvězdy. Radujte se tedy!“ dočetli se panovníci v listech, které nechal rozeslat císař Karel IV. poté, co mu třetí manželka Anna Svídnická porodila roku 1361 syna.

Rozmazlený dvouletý král

Chlapec vyrůstal v přepychu, zahrnovaný poctami, jeho přání bývala vyslyšena ještě dříve, než si je sám stihl uvědomit. „Nekritický obdiv, umocněný ještě přesvědčením o božské přízni, o předurčenosti dynastie uskutečňovat vůli nebes, mrzačil přirozený vývoj malého Václava,“ píše český spisovatel Petr Hořejš ve svém historickém cyklu Toulky českou minulostí. 

V pouhých dvou letech byl korunován českým králem, byl zasnubován, v devíti letech oženěn se čtrnáctiletou Johanou Bavorskou, v patnácti letech se stal římským králem. Vše za něj rozhodovali jiní, on břímě volby nést nemusel. Když se od něj později rozhodnutí očekávala, nebyl jich schopen a raději před zodpovědností a tíhou obou korun utíkal. Jak dodává Hořejš: „Mohl odkoukat leda vnější rituály, lesklé, avšak falešné kontury problematiky. Nikdo se ještě nenaučil umění politiky a diplomacie tím, že vysedával jako pasivní divák u jednacích stolů a konverzoval při hodovních tabulích. Od Václava se to však očekávalo.“

Bylo mu sedmnáct let, když jeho otec, věrný ochránce, zemřel a on převzal vládu nad Českým královstvím i nad Svatou říší římskou. Brzy zjistil, jak je vysoká politika složitým a nepřehledným mechanismem, kolik diplomacie a umu vyžaduje, a s hrůzou si postupně uvědomoval, že ač by chtěl hrdě nést odkaz svého otce, není toho schopen. Každý neúspěch ho odrazoval od dalších pokusů, každé zaškobrtnutí jej odvádělo zpět k tomu, co měl nejraději – k ženám, k pití, k hostinám, věrným kumpánům a společným lovům zvěře v lesích.

Budoucí papež Pius II. o něm jednou prohlásil: „Václav byl totiž svému otci úplně nepodobný, oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého.“ Hořejš na jeho adresu uvádí: „Zůstal v nitru rozmazleným dítětem, vzteklým, hystericky reagujícím na obtíže a nezdary, dítětem utíkajícím před povinnostmi.“

Raději lovil, než panoval

Českému království vládl Václav IV. jednačtyřicet let, do té doby nejdéle ze všech českých panovníků. Během těch dlouhých let se však stále více stranil rozhodování, řešení palčivých problémů a konfliktů, propadal se do pocitů osamocení, malátnosti, bezradnosti. Mohutná lucemburská moc, kterou jeho otec v rukách pevně svíral, se pod těmi Václavovými začala drolit.

Rozpory s nespokojenou říšskou i českou šlechtou, církví i s bratrem Zikmundem se stále prohlubovaly, vyústily až v jeho několikeré uvěznění a sesazení z postu římského krále v roce 1400 s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného, nečinného a nedbalého“. Později mu sice byla římská koruna oficiálně vrácena, ovšem faktickou moc již ztratil. V českém prostředí zase spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna vyvrcholil roku 1393 umučením Jana z Pomuku, později svatořečeného Jana Nepomuckého, a Jenštejnovou rezignací.

Rady si král nevěděl ani s rostoucím náboženským napětím. Katolickou církev ochromovalo papežské schizma, v českých zemích začalo bujet husitství. Učení Jana Husa, hlasitě kritizující poměry v církvi, zpočátku Václav IV. podporoval. Časem se mu ovšem znelíbilo, když Hus začal kázat proti odpustkům, zdroji peněz i pro královskou pokladnu. Důrazně zasáhnout proti „sílícímu kacířství“, jak jej vyzýval kostnický koncil i Zikmund, však nedokázal.

Zařval jako lev

Raději své výčitky z neúspěšného panování i mizející sebeúcty utápěl v pohárech s vínem a stáhnul se do ústraní na Nový hrad u Kunratic. Byl na konci svých sil. Zde jej v létě roku 1419 zastihla znepokojující zpráva, že protihusitští novoměstští konšelé byli 30. července pobiti a vyházeni z oken pražské Novoměstské radnice. 

„Ze shození konšelů král Václav náramně se rozhněval. Ve středu po Nanebevzetí Panny Marie král Václav v hodinu nešporní poražen jsa šlakem, s velikým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven na Novém hradě blízko Prahy,“ vypráví Husitská kronika Vavřince z Březové. Smrt nastala po tříhodinové agónii kolem čtvrté hodiny odpolední 16. srpna roku 1419. 

Mrtvice, infarkt, nebo epilepsie?

Přesná příčina není s jistotou známá dodnes. Historik František Palacký se domníval, že šlo o mozkovou mrtvici, profesor Josef Thomayer zase vinil infarkt srdečního svalu. 

„Je tu jedna okolnost, která mluví proti: k incidentu u Novoměstské radnice došlo 30. července, a král zemřel až 16. srpna. Při tehdejších léčebných možnostech se zdá být nepravděpodobné, aby někdo s infarktem myokardu přežíval skoro tři týdny. A když už přežil, bylo by to na delší dobu. Jinými slovy: uzdravil by se, kdyby infarkt nebyl těžký,“ upozoňoval neurolog profesor Ivan Lesný. „To, co je k dispozici, budí podezření, že spíše než na infarkt myokardu zemřel Václav IV. v epileptickém statu.“ Epileptickými záchvaty mohou totiž trpět i alkoholici, a král byl svým nadměrným pitím alkoholu znám.

Ať už za jeho skonem stálo cokoliv, zprávy o něm se šířily po Praze a celém království a rozbouřily davy. Lidé si mezi sebou vzrušeně vyprávěli, že vize proroků se naplňují: „Již nemá nižádný král na zemi volen býti, neb sám Kristus kralovati bude!“ Hned druhého dne se houfy městské chudiny a drobného řemeslnictva vrhaly do pražských kostelů a klášterů a ničily všechny ty nenáviděné symboly „falešné víry“. 

Na slavnostní pohřeb krále nebyl prostor ani čas. Teprve na počátku října toho roku, zásluhou Václavovy druhé manželky Žofie, spočinuly ostatky krále v kryptě zbraslavského kláštera. Ani zde však podle vyprávění některých kronikářů nenašel pokoje. 

Jedli, pili a rozbíjeli

Necelý rok po jeho smrti, 10. srpna roku 1420, přitáhly ke Zbraslavi táborské a pražské ozbrojené davy pod vedením táborských kněží v čele s radiálním knězem Václavem Korandou. Nehlídaný klášter vzaly houfy husitů útokem. Ze sklepů vyvalili boží bojovníci sudy s pivem a vínem, pili a hodovali, a značně posilněni rozbíjeli a ničili vše, co jim přišlo pod ruku. 

Soudobý spisovatel a historik husitského hnutí Vavřinec z Březové píše: „Táboři s pražany, vedeni Korandou a ostatními některými kněžími, nepřátelsky napadli Zbraslav, kterou nikdo nehájil, a pobravše majetek a zapálivše klášter, vrátili se s hojností obilí jásavě zpívajíce, přičemž kněží se svými zbrojnoši a některými laiky nesli v kápích kusy rozbitých obrazů a tabulí…“

A svatý jim prý nebyl ani klášterní kostel s hrobkou Václava IV. Nabuzeni alkoholem i svým bezuzdným řáděním do ní pozdě v noci vtrhli, začali ničit zdobné oltáře a podle zápisů kronikářů, například Neuberského rukopisu, dokonce vytáhli z hrobu mrtvolu krále. Položili ji na kostelní oltář a na hlavu vložili korunu ze sena. Do úst pak nebožtíkovi lili víno a křičeli: „Však, když jsi byl naživu, rád jsi s námi popíjel!“ Podle některých zahraničních kronikářů husité mrtvému králi uťali hlavu a jeho kosti rozházeli po podlaze. 

Dej si pivo!

Podle jiné verze zase do zsinalých úst vlévali pivo se slovy: „Měl jsi ho rád za života, dej si ho i nyní!“ Historik přelomu 19. a 20. století Josef Pekař vypráví: „Táboři se vlámali i do hrobky královské, a vyňavše tělo krále Václava IV. z rakve, tropili s ním žerty ohavné, aby pozdě na noc, opilí vínem klášterním, s trofejemi rozbitých obrazů a mnišských kápí vraceli se do Prahy…“ Mrtvé tělo údajně i pomočili. 

„A tu jeho nechavše, klášter zapálili,“ líčí dále Neuberský rukopis. Nějaký rybář jménem Moucha (v některých zdrojích pojmenovaný jako Múcha) tělo nešťastného krále z hořícího kláštera vynesl „a tajně ho pochoval pod kamenem opukovým na své vinici, takže o něm žádný nevěděl, a tam ležel asi tři roky“.

„Potom čeští páni pátrali po těle krále Václava a slibovali veliké dary tomu, kdo by jim o něm dal zprávu. A když je nalezli, přenesli tělo krále Václava na Vyšehrad a odtud se slavným procesím a s poctami cechů je slavnostně přenesli na Hrad a tam řádně pochovali.“ Na uložení do hrobky českých králů pod svatovítským chrámem si tak musel český král počkat do roku 1424.

Pravda, nebo jen historka?

Nicméně někteří historikové, například Petr Čornej, zpochybňují, zda k „děsivému mejdanu táboritů s mrtvým monarchou“ skutečně došlo. Ve své rozsáhlé monografii s názvem Jan Žižka podotýká, že „kosterní pozůstatky krále Václava se dodnes dochovaly, sice neúplné, leč neohořelé a bez stop násilí“. Sám kronikář Vavřinec, současník a kritik táboritů, jejich plenění Zbraslavského kláštera popisuje, přitom o hrátkách s mrtvolou mlčí. 

Král dvou tváří

Do českých dějin vešel Václav IV. jako král dvou tváří. Zatímco katoličtí autoři na něm nenechávali nit suchou a líčili jej jako notorického alkoholika, zvráceného vladaře, přítele katů, lazebnic a mučitele kněží, v husitské tradici se stal nepříliš rozhodným, přesto však spravedlivým králem. 

„O Václavově povaze a chování se byly zplozeny nejodpornější úsudky jak již za jeho živobytí, tak i u potomstva. Tím se pak stalo, že když z jedné strany většina spisovatelů líčila ho co podlého ochlastu a zuřivce bezsmyslného, našli se na druhé straně také hlasové, kteří v něm spatřovali člověka rozumně a dobře smýšlejícího, ba mučedníka, jenž podlehl pouze nenávisti zlých lidí,“ líčí historik František Palacký.

Dnes se historikové shodují, že Václav IV. byl jazykově nadaný muž mnoha kulturních zájmů. Ke smůle celého království i jeho samého však nedostal do vínku tolik státnického nadání, kolik by české země v tak vypjatých a vyostřených dobách zoufale potřebovaly. V těžkých časech navíc jeho nerozhodnost, slabost a rozporuplnost byly ještě viditelnější. Na druhou stranu, zvrátit stále se prohlubující krizi by se zřejmě Václavovi nepodařilo, ani kdyby svými státnickými schopnostmi přesáhl formát otce. Historik Petr Čornej ve své knize Husitská revoluce zdůrazňuje: „Složité poměry na jeho místě by nevyřešil ani sebeschopnější vládce.“