Andrej Babiš (ANO) ve Vodňanech FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
Se zaujetím a radostí sleduji občanské nasazení mých přátel, kteří protestují proti bývalému premiérovi této země, jenž se vydal po krajích České republiky přesvědčovat občany, že „za něj bylo dobře“ a že s ním „zase bude líp“. Surreální, na první pohled neuvěřitelné fotky a záznamy z těchto prazvláštních táborů lidu budou jednou připomínány jako důkaz, jak mohou praktiky podomního prodeje uspět v politické sféře u části našich nekriticky smýšlejících spoluobčanů.
S úsměvem vyvolávače v cirkusu jsou lidem předávány jednoduché informace, které jdou – asi tak jako cukr u vyčerpaného sportovce – rovnou do krve a jsou návykové. U vědomí toho, jak různí jsou ve svých povoláních moji přátelé a jaké zoufalství je k těmto protestům vede, přemýšlím o tom, že nese-li někdo část duchovního dědictví této země, jsou to právě oni.
Připomínám si své přátele, kteří nedávno protestovali spolu s ostatními v Kopřivnici proti bývalému premiérovi. Měli s sebou své dvě malé děti, protože tak jako já věří, že právě pro své děti musí dělat to, co dělají.
Kdyby to tak nebylo, už dávno by následovali stopy mých milých, kteří před lety opustili tuto zem, protože nemohli snést, s jakou lehkostí lze prodávat politické pseudomyšlenky, které nemají hodnotu ani pouťového štěstíčka za deset korun. Obdivuji každého, kdo se v místě, které pokládá za svůj domov, snaží přispět svému společenství, a tím pomoci uzdravit společenství širší, tuto zemi, která uzdravení potřebuje jako máloco jiného.
Všímám si, že kritéria, která tito odvážní a občansky aktivní lidé mají vůči svým voleným zástupcům, mají zároveň i vůči církvím a náboženským společnostem, v nichž žijí a hledají útěchu, pomoc a alespoň některé odpovědi na své otázky. Jde jim, na obou stranách, o ozdravění struktury společnosti i církve, které stále ještě žijí modely 19. století s typickou představou o tom, že centralizaci moci do rukou několika málo lidí, kteří vydávají rozkazy jako na vojně, Bůh nejenže toleruje, ale přímo požaduje.
To na výklad velmi náročné biblické rčení „Podřiďte se každému lidskému zřízení“ (1. Petrův list) bývá stále ještě chápáno jako neměnný zákon, v němž téměř všechny své lidské tužby a přání je třeba odevzdat do rukou moudrého vládce, jenž přece ví – s podporou náboženské obce, v níž zrovna žije – co člověk vlastně potřebuje a chce. Gerontokracie ve společnosti i církvi (výhradně staří muži jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi, talenty a duchovním rozlišováním) se postupně proměnila ve vládu těch, kteří jsou schopni za pomoci odborníků na psychologii, sociologii a svět sociálních sítí prodat občanům téměř jakoukoliv ideu, které však chybí to podstatné – obsah a přesah.
A přesně obsah a přesah je to, co moji přátelé hledají ve svých životech, pro sebe samé, pro své partnery, pro své rodiny, pro své děti, pro své přátele z domova i zahraničí. Hodnotné vzdělání, cestování, tvůrčí práce, setkávání, dialog a duchovní život převážně křesťanské orientace jsou tím, co jim dává energii a odvahu vystoupit proti politickým hochštaplerům a zároveň nabídnout alternativu.
Svým způsobem dělají to, co dělali jejich rodiče a prarodiče ve vztahu ke komunistům. Člověka, který vyznává a žije dnes často tak diskutované křesťanské hodnoty a pro kterého není Kristův vykupitelský příběh a vše, co z něj vyplývá, jen výtahem k dalšímu stupni moci nebo každonedělním folklorem, nelze opít primitivními sliby o tom, „že bylo“ a „zase bude líp“.
Tenhle vyprázdněný svět bez Boha, bez idejí, bez krásy, bez práce, která dává smysl, bez odpovědnosti v intelektuální, vědecké, podnikatelské a řemeslné oblasti nemůže být atraktivní pro nikoho, kdo si vedle mnoha jiných možností vybral tuhle zemi za svůj domov a chce tu prožít život, který nebude zbytečný.
Lidé jakéhokoliv věku, životního příběhu a osobních preferencí, kteří proti tomuto druhu politického divadla protestují na českých náměstích, spojuje naděje, že duchovní dědictví, které jsme zdědili po předcích k opatrování a rozmnožování, bylo vykoupeno obětmi, které mají nesouměřitelně větší cenu než milion koblih a sliby o tom, „že bude líp“.
Modlím se za ty, kteří jsou za svoji odvahu ostrakizováni, vláčeni po sociálních sítích, kterým je vyhrožováno, a jsem vděčný těm dobrým médiím, která vědí, že bez svobody je hra na svobodu tím nejtrapnějším divadlem.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
