Ursula von der Leyen ve městě Buča, kde ruská armáda masakrovala civilisty FOTO: Lâm Duc Hiên / se svolením autora
FOTO: Lâm Duc Hiên / se svolením autora
O současném režimu, který ovládá Rusko, se někdy mluví jako o fašistickém, nacistickém, nebo připomínajícím některé rysy stalinismu. Každý ten pojem má nějaký historický význam a navíc se ty totalitní vlády od sebe v něčem lišily, byť výsledek býval pro ovládané dost podobný. Sociolog a novinář Igor Jakovenko na svém blogu popisuje jednu vlastnost putinovského režimu, která je výrazná, a tou je sadismus.
Ve svém příspěvku z 24. června nejdřív popisuje, jak se od sebe lišily německý nacismus a stalinismus: „Charakteristickým rysem osobnosti všech stalinských katů byl sadismus. Sadismus nebyl jen osobním fenoménem – byl vlastní celému stalinskému systému. Tím se stalinismus lišil od německého fašismu, který byl spíše bezduchou vyhlazovací mašinérií. K pochopení této skutečnosti stačí srovnat například Eichmanna, jednoho z hlavních organizátorů holocaustu, který sám sebe považoval za pouhého úředníka, kolečko v ministerstvu pro likvidaci židovského národa, s některým ze stalinských vrahů, kteří se sadisticky vyžívali v mučení a ponižování svých obětí. Mezi německými nacisty nepochybně byli sadisté, ale Říše jako celek byla přesný stroj, bezduchá a mechanická, zbavená veškeré lidskosti, včetně takových zvráceností, jako je sadismus.“
Jakovenko soudí, že putinismus, při vší podobnosti s německým fašismem (ponecháváme autorovo označení „fašismus“, ač u nás spíše rozlišujeme nacismus od fašismu panujícího v jiných zemích, pozn. red.), zdědil systémový sadismus po stalinismu. Uvádí jeden příklad z poslední doby:
„Ukrajinský fotograf Maxim Levin a ukrajinský voják, který ho doprovázel, Alexej Černyšov, jejichž těla byla nalezena v dubnu v Kyjevské oblasti, byli zabiti ruskou armádou po výsleších a mučení. K tomuto závěru dospěla mezinárodní nevládní organizace Reportéři bez hranic… Na základě nezvratných faktů bylo prokázáno, že ruská armáda zastavila Levinovo a Černyšovovo auto, odvezla je k výslechu do lesa, mučila je a poté je zabila a důkazy spálila. Zabití novináře Levina je samo o sobě z racionálního hlediska pochopitelné. Novinář je ve válce hlavním svědkem válečných zločinů. Zabít novináře je z pohledu válečných zločinců naprosto racionální čin. Ale proč mučit novináře? K čemu? Aby je mohl zasvětit do tajů svých novinářských schopností? Čistý sadismus.“
Pak Jakovenko uvádí ještě další příklady a nakonec ukazuje, jak se se známkami sadismu člověk potká i tehdy, když si jen pustí ruskou televizi:
„Ruské televizi dominuje sadismus. Když (moderátor) Solovjov křičí s pokřiveným obličejem o Němcích, kteří by si měli vzpomenout na ruskou botu z 18. století, je vidět, že si s potěšením představuje, jak svou botou rozšlapává Němcům obličeje… Abychom pochopili zvláštnosti ruského nacionálního sadismu nikoli jako individuální vlastnosti jednotlivého charakteru, ale jako vlastnosti systému, stačí se podívat na radostně rozjitřené tváře účastníků nenávistných talk show, kteří si malují imaginární obrazy masového zničení USA v příslovečném snu o ‚Stalinově průlivu‘ nebo o tom, jak pár Sarmatů zničí Anglii.“
Zde je třeba poznámka, co se myslí „Stalinovým průlivem“, který Jakovenko zmiňuje. Igor Korotčenko, ředitel Centra pro analýzu světového obchodu se zbraněmi, kdysi v rozhovoru pro NEWS.ru naznačil, že pokud by Spojené státy americké někdy dovolily útok na Rusko, jako kontinent by jednoduše zmizely. Pokud USA zaútočí na Rusko, místo USA bude mezi Tichým a Atlantským oceánem průliv „pojmenovaný po soudruhu Stalinovi“. „Jednoduše zmizí z politické mapy světa. Mohou si psát komentáře a články, jaké chtějí, ale nic tím neovlivní. Naše strategické jaderné síly byly plně připraveny a vybaveny. Američané to dobře vědí, a proto prodloužili smlouvu START-3. A v tomto ohledu nemá nikdo šanci.“
„V čele Ruska stojí hlavní sadista, který probudil sadismus, jenž byl v ruské společnosti vždy hojný, vytáhl ho na vrchol a učinil z něj základ ruské vnitřní i zahraniční politiky,“ píše Jakovenko. „Sadistická rétorika, celé to ‚spláchnutí do záchodu‘ (Putinův výrok, jak naloží s teroristy, pozn. red.), tam nejde jen o zabíjení, ale o zabíjení na záchodě – tedy o posmrtné ponížení, ‚uříznout to, aby už nic nerostlo‘ (Putinova narážka na islámskou obřízku v roce 2002, když mluvil o islamistech v Čečensku, pozn. red.) a další verbální projevy vášně pro násilí, které Putin pronáší se zjevným potěšením, ho prozrazují jako sadistu. Sadismus je patrný téměř z každého Putinova kroku a činu, dokonce i z těch zdánlivě neškodných. Putin dobře ví, že se Merkelová bojí psů, a tak během setkání s německou kancléřkou pustí do kanceláře svého psa. Žádná jiná hlava státu nebyla Putinem představena svému domácímu mazlíčkovi, pouze Merkelová, která se bojí psů.“
Sociolog také připomíná, že si Putin obzvláště libuje v zesměšňování Alexeje Navalného a vynáší nad ním další a další rozsudky. V současné době je Navalnyj převezen do speciálního zařízení, kde jsou drženi vrazi. To vězení je pověstné tím, že režim je tam šílený a nesnesitelný.
Nakonec konstatuje, že nejde jen o záležitost vládnoucí vrstvy: „Sadismus ‚vyšších tříd‘ není možný bez masochismu ‚nižších tříd‘. Velká část Rusů miluje sadistické diktátory. Mnozí by rádi vrátili Stalina. Mnozí podporují Putina. Mnozí kritizují Putina za to, že je ‚málo Stalin‘, tedy nedostatečný sadista… Sadismus v populaci nelze zcela vyléčit. Ale je možné odstranit hlavního sadistu od moci, zastavit propagandu sadismu v televizi, to znamená zahnat sadismus do společenského sklepa a tam ho bezpečně zamknout, jak se to dělá v normálních zemích. Nejdříve je však třeba zničit sadistický režim. Dnes k tomu vytváří předpoklady ukrajinská armáda, která pomalu, ale jistě drtí Putinova vojska.“
