Historička Muriel Blaive se zabývá naší novodobou historií a přemýšlí o tom, proč Češi a Slováci s komunistickým režimem prý vyjednávali, či dokonce i kolaborovali, proč bývalý režim i přes desítky tisíc politických vězňů a jinak perzekvovaných v 50. letech nebyl vlastně ani tak zlý. Na to má samozřejmě právo. Pouze by měla své výzkumy raději provádět mimo Ústav pro studium totalitních režimů, přímo v terénu, píše ve své glose server Hlídacípes.org.
Časopis Týden (38/2017) přinesl rozhovor s francouzskou historičkou Muriel Blaive, která se specializuje na poválečné dějiny střední Evropy s důrazem na naši republiku. Historička ve zmíněném rozhovoru mimo jiné říká, že většina lidí ve snaze přežít s režimem prostě tak či onak kolaborovala.
A ve stejném odstavci pak za fascinující téma označuje to, že lidé u nás tak dlouho přežívali v kolektivní lži, a když se nakonec odhodlali, byl z toho listopad 1989.
V jiné části rozhovoru se Muriel Blaive zamýšlí nad faktem, že ze tří stovek zastřelených osob na československé hranici celou třetinu tvořili cizinci a jen menšina se snažila utéct „kvůli politickým motivům“.
Připomíná, že mezi zastřelenými byl i zubař, který chtěl utéct od manželky se svou těhotnou milenkou, zloděj prchající před policií nebo dva chlapci se špatným vysvědčením.
Opravdu objevné zjištění francouzské badatelky, která také dochází k „překvapivému“ závěru, že komunistický režim neměřil všem stejně. Zmiňuje přitom dva mladíky, kteří byli vyslýcháni Státní bezpečností, ale jen jednoho z nich pod nátlakem nutili ke spolupráci, zatímco druhého nechali na pokoji.
Lepší druhá půlka 50. let
Komunistický režim byl opravdu nevypočitatelný a v čase se i měnil. Můj otec byl na jaře 1959 odsouzen za neoznámení trestného činu podvracení republiky. V překladu do češtiny to v tomto konkrétním případě znamenalo, že nešel na příslušná místa oznámit existenci údajné protistátní skupiny řízené zahraničním agentem.
Udělal to za něj jeho kolega z kanceláře, který udal přitom i mého otce, že nic nenahlásil.
Panující komunistický režim byl koncem 50. let přece jen o něco méně represivní než v jejich první polovině. Otce, i když se po opakovaných výsleších na StB nepřiznal, odsoudili nakonec pouze k podmíněnému pětiletému trestu a byl také okamžitě vyhozen z místa technického úředníka.
Až do své rehabilitace v roce 1968 musel pracovat manuálně. Mohl být přitom rád, že ho z Tatry Kopřivnice nevyhodili definitivně.
Advokát, který mu tehdy důrazně opakoval, že se nesmí v žádném případě přiznat, oběma mým rodičům pak říkal, že v první polovině 50. let by za stejný trestný čin vyfasoval minimálně deset let natvrdo a přiznání by z otce vynucovali fyzickým násilím.
Výzkumy pro hospodu
Můj otec zemřel sedm let před vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů. Pokud by žil, o jeho činnost by se určitě zajímal a po přečtení rozhovoru s Muriel Blaive by se pravděpodobně rozčílil a vyzval by ji, ať jde bádat do pařížských kavárniček.
Salónní historičce z krásného města na Seině vadí termín totalita. A právě v tom si hodně protiřečí. Proč se tedy ucházela o místo ředitelky instituce s názvem Ústav pro studium totalitních režimů, kde dodnes působí ve funkci poradkyně ředitele?
Osobně bych byl k paní historičce mnohem tolerantnější než můj otec. Paní Muriel Blaive má samozřejmě plné právo zabývat se naší novodobou historií a přemýšlet o tom, proč Češi a Slováci s komunistickým režimem ve své většině prý vyjednávali, či dokonce i kolaborovali, proč bývalý režim i přes desítky tisíc politických vězňů a jinak perzekvovaných v 50. letech nebyl vlastně, jak říká, ani tak zlý.
Pouze by měla své výzkumy raději provádět mimo Ústav pro studium totalitních režimů, přímo v terénu. Nejlépe v nějaké pražské hospodě.
Tam by se toho totiž o komunistickém režimu dozvěděla nejspíš nejvíce. V českých hospodách se totiž od nepaměti dělala politika, vyjednávalo se, udávalo nebo i občas kolaborovalo. Pro začátek však stačí přečíst si Haškova Švejka.