ilustrační foto FOTO: Evropský parlament / EU
FOTO: Evropský parlament / EU
Chce-li hrát multilaterální organizace významnou roli za svými hranicemi, musí k tomu užít nástrojů k projekci síly, jež má k dispozici. Relevantní otázkou je, jak Evropská unie v době války Ruska proti Ukrajině užila sílu své ekonomiky a Severoatlantická aliance sílu svých vojsk. Neméně důležitá je reflexe toho, co válka napověděla o stavu západní společnosti jakémukoliv potenciálnímu nepříteli. Následující text se věnuje prvnímu z těchto tří témat.
Evropská unie přijala v reakci na ruskou agresivitu vůči Ukrajině několik sankčních balíčků. Jeden z nich byl přijat před zahájením ruského útoku, další pak v jeho průběhu. Jak to, že unijní sankce neodradily Kreml od jeho konání? Je třeba přihlédnout k faktu, že náběh efektu sankcí je vždy pozvolný. Dvojnásob to platí, jsou-li sankce směřovány vůči tak velké zemi, jakou je Rusko.
Ratingové agentury předpovídají, že zhruba od září zabředne ruská ekonomika do natolik závažných problémů, že to masivně pocítí ruské obyvatelstvo. Ruský finanční trh je napjatý a pád rublu je nevyhnutelný. Obchodní výměna Ruska se západními zeměmi se propadla o polovinu. Očekává se až třetinový pokles HDP. Kromě sankčních opatření bude důležitou roli hrát i plánované odstřižení se Evropské unie od dodávek ruských fosilních paliv.
Problematickým se ale ukázal koncepční přístup k sankcím. Sankční politika není obrannou politikou, ale ani souborem trestajících opatření. Sankce jsou prvkem „donucovací politiky“ (coercive policy). Měřítkem její úspěšnosti je změna v chování oponenta (adversary). K tomu, aby oponent své chování změnil, musí dostat jasný vzkaz, jak se jeho postup odrazí ve zpřísňování, anebo naopak v uvolňování sankcí vůči němu uplatněných. V tomto ohledu Evropská unie selhala. Unijní sankce byly přijaty velmi pozdě. Rusko začalo nasouvat svá vojska na hranice Ukrajiny již zhruba rok před zahájením útoku. Již v tu chvíli měla Evropská rada zaúkolovat Evropskou komisi k vypracování seznamu konkrétních sankčních opatření, která vstoupí v platnost v případě ruského útoku.
Další chybou bylo, že druhý sankční balíček, připravovaný v předvečer války a obsahující již skutečně účinné sektorové, bankovní i technologické sankční nástroje, nebyl zveřejněn. Byl držen pod pokličkou Evropské komise (práce řídilo Generální ředitelství pro finanční stabilitu, finanční služby a unii kapitálových trhů). Ta dala najevo, že jeho obsah nebude v první fázi sdílet dokonce ani s členskými státy EU. Nic se tak o něm před 24. únorem nedozvěděla ani evropská veřejnost, ani oponent. To je flagrantní popření smyslu donucovací politiky.
S celkovým hodnocením účinku sankcí na Rusko budeme muset nějakou dobu počkat. Každopádně v momentě, kdy v kombinaci s embargem na fosilní paliva začnou sankce opravdu citelně zasahovat ruské obyvatelstvo, měla by již Evropská unie mít připravenou nabídku jejich odvolání. Musí být doprovozena naprosto striktní podmínkou (sine qua non). Tou je stažení všech vojáků ze sousedních zemí – nejen Ukrajiny, ale i z Gruzie a Moldavska. Vypadá to nerealisticky, ale v momentě, kdy se bude běžný ruský obyvatel nořit do čím dál větší chudoby a mizérie, může taková nabídka zvýšit veřejný tlak na politické vedení. Ať již v té době bude v Kremlu Putin, nebo někdo jiný.
Chce-li hrát EU do budoucna důležitou roli na mezinárodní globální scéně, musí se systém přípravy, zavádění i odvolávání unijních sankcí stát daleko flexibilnějším. Političtí lídři Evropské unie se nesmí bát zadat vypracování sankcí okamžitě, jakmile zjistí, že je třeba ovlivnit jednání oponenta. A musí být připraveni je opět rychle odvolat, změní-li oponent svůj postoj.
Američané tohle umí. Říkají tomu „peace through strenght“. Když letěl viceprezident Mike Pence v roce 2019 do Ankary na jednání s tvrdohlavým Erdoğanem útočícím bez milosti na sousední Sýrii, vezl si už v kapse cílené americké sankce na tři turecké ministry a produkci turecké oceli. Turecko útok zastavilo a sankce nemusely vstoupit v platnost. Evropa za tu dobu nestihla v reakci na tureckou bleskovou invazi učinit téměř nic.
Z dosavadního průběhu rusko-ukrajinské války lze ovšem vyvodit ještě jeden závěr. Jedná-li se o válečný konflikt, kdy je potřeba co nejrychleji pomoci napadené zemi a zastavit vraždění, které páchá tak velký stát, jakým je Rusko, je nutné se vzdát iluze, že toho lze dosáhnout sankcemi. V předvečer války se všechna světová média bez výjimky upínala k naději, že to za nás sankce vyřeší. Nejenže sankce Rusko od útoku neodradily, ani konání jeho vraždících hord do této chvíle nijak neovlivnily. Tím nechci říct, že jsou sankce zbytečné. Je evidentní, že bez vojenské či alespoň zbraňové pomoci se napadená země neobejde.
Je proto důležité, aby ještě dlouho pokračovala unijní finanční pomoc na nákup zbraní pro Ukrajinu. V osvobozovací fázi operace, jejíž zahájení lze čekat ve druhé polovině léta, bude totiž Ukrajina o obrovské množství zbraní přicházet. České předsednictví v Radě EU může zařadit na agendu Evropské rady jednání o nějaké další finanční podpoře z Evropského mírového nástroje (European peace facility poskytl doposud 450 milionů eur pro obranné účely a 50 milionů eur pro poskytnutí nesmrtících zásob, přičemž byly přislíbeny další finance až do výše 1,5 miliardy eur).
Ještě účinnější by byla přímá intervence Západu. Ale o tom až v příštím článku hodnotícím výkon NATO a stav západní společnosti.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
