ROZHOVOR / Letos v říjnu je to osmdesát let, kdy byl terezínský orchestr pod vedením Karla Ančerla poslán do Osvětimi na smrt. Ku připomínce této tragické události se prvního listopadu rozezní Dvořákova síň pražského Rudolfina, včetně autorské tvorby Karla Ančerla, a to skladbou pro smyčcový orchestr v čtvrttónech, jež bude mít světovou premiéru. Koncert je uspořádán díky natáčení celovečerního dokumentu o Ančerlovi s názvem Skrytý čtvrttón, jehož produkci má na starosti Saša Dlouhý. „Dnešní situace ukazuje, že ani holocaust nebyl ponaučením. Válka na Ukrajině, loňské napadení Izraele se svojí brutalitou, situace v Gaze jsou toho příkladem,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 filmař.

Co vás vedlo k natočení dokumentu o Karlu Ančerlovi?

Před několika lety se na mě s námětem obrátil Ivan Bierhanzl, se kterým jsme se zběžně znali, ale především jsme měli řadu společných přátel. Například nedávno zesnulého Pavla Zajíčka. Dlouhou dobu jsem ale se svým souhlasem váhal. Věděl jsem, že dokument o Ančerlovi už chtěli natočit jiní.

Dále čtěte

Jiří Mádl: Jediný problém této země jsou dezinformace, které dokážou rozleptat jakoukoli pozitivní sílu

Do kin právě vstoupil snímek Vlny, který se setkal s nadšeným přijetím už na karlovarském festivalu. Dalo by se říci,…

Jaké nové informace nebo perspektivy jste o Ančerlovi při natáčení objevili?

Právě nové informace změnily můj názor a já začal o osobě Karla Ančerla uvažovat jinak. Už jsem ho nebral jako jednoho z nejvýznamnějších nebo možná nejvýznamnějšího dirigenta minulého století, ale začal jsem ho vnímat jako člověka s hlubokým příběhem, do kterého se propsaly všechny dějinné události, jimiž procházel. Vůbec jsem netušil, že Ančerl sám hudbu skládal. S tím však skončil záhy po svých studiích na konzervatoři těsně před holocaustem. Ivanovi Bierhanzlovi se podařilo v pozůstalosti Ančerla najít dosud skryté partitury Ančerlovy vlastní hudby. To je opravdu mimořádná věc, svým významem přesahující Českou republiku. V průběhu natáčení jsem se také seznámil vnučkou Karla Ančerla Maximiliánou. Po rozhovorech s ní jsem zjistil, jak má život ovlivněný nešťastným osudem své rodiny. Nejen svého dědy, ale i otce, který tragicky zahynul, když byla malá.

Můžete přiblížit, jakým způsobem jste se snažili zpracovat téma holocaustu a jeho dopad na Ančerlovu rodinu v rámci filmu?

Téma teprve zpracováváme. Film je sice roztočen, ale dokončíme ho na konci příštího roku a uvedeme na jaře 2026. Ještě nás čekají cesty do Kanady, Polska nebo Izraele, natáčení s pamětníky i prozkoumávání archivů. Holocaust byla tak strašná a stěží představitelná věc, že by měla být trvalým mementem.  Dnešní situace ale ukazuje, že ani holocaust nebyl ponaučením. Válka na Ukrajině, loňské napadení Izraele se svojí brutalitou, situace v Gaze jsou toho příkladem. Zajímá mě nejen ta lidská nepoučitelnost, ale i traumata, která jsou těmito událostmi způsobena a přenášejí se z generace na generaci. To je i jedna z hlavních linek našeho dokumentu Skrytý čtvrttón.

Máte pro Skrytý čtvrttón nějakou vizi? Co byste chtěl, aby si z něj diváci odnesli?

Chtěl bych ukázat, co všechno je pod povrchem obecně známých informací o Ančerlovi. Ví se, že přežil holocaust jako jediný z rodiny. V Osvětimi byla zavražděna jak jeho žena, tak i osmnáctiměsíční syn. Jak se z toho ale dokázal vzpamatovat a mohl dlouhá léta úspěšně vést Českou filharmonii? Věděl o tom, že na něj někteří hudebníci donášeli Státní bezpečnosti, nebo ne? Nikdy nechtěl opustit Československo. Přesto tak po vpádu vojsk Varšavské smlouvy učinil. Co prožíval v poslední etapě svého života, ve které se mu podařilo pozvednout Torontskou filharmonii na světovou úroveň? To zajímá mě i Adama Oľhu, který je mým kolegou a spolurežisérem. Doufám, že to bude zajímavé i pro diváky.

Jakou roli hraje připravovaný koncert v rámci natáčení vašeho dokumentu?

Bez filmu by nebylo koncertu. Vůbec by mě nenapadlo koncert pořádat a komplikovat si život, kdybych se nedostal k informacím, které mám díky dokumentárnímu filmu. Často se nechám unést tím, co mě osloví, a až zpětně řeším následky. Nejsem žádný promotér koncertů vážné hudby. Tak mě ale nakazilo Ivanovo nadšení z možnosti poprvé veřejně prezentovat Ančerlovu čtvrttónovou skladbu a k tomu mít příležitost důstojně si připomenout osmdesáté výročí vyvraždění Ančerlova terezínského orchestru, že jsem se rozhodl uspořádat koncert ve Dvořákově síni Rudolfina. Koncert se odehraje na Dušičky a zároveň na začátku šábesu za účasti těch nejlepších hudebníků včetně sólisty České filharmonie Jiřího Vodičky.

Jaký význam má pro vás osobně spojení mezi připravovaným koncertem a projektem o Ančerlovi?

Budeme natáčet přípravy na koncert i koncert samotný. Pro dokument je ale zajímavější příprava, respektive to, jak se orchestr popere s Ančerlovou hudbou, kterou kvůli její složitosti zahraje málokdo. Chceme zachytit ten proces.

Můžete mi říct více o vaší společnosti FREESAM a jejím zaměření?

FREESAM je filmová produkční společnost, která vznikla před dvaceti lety za účelem podpory vlastních autorských dokumentárních filmů. To platí i nadále, ale k tomu jako producent zastřešujeme výrobu nezávislé filmové tvorby. Postprodukční studio máme v historickém centru Prahy. To nám dává nejen svobodu u vlastních projektů, ale také pomáhá financovat dokumenty a nekomerční filmy. Další samostatnou aktivitou je umělecká rezidence na Azorách. Občasné kulturní akce, které pořádáme, jsou pro zpestření života.

Dále čtěte

Objednejte si plakát Putinův zlý sen a ukažte všem, jak bude vypadat rozdělené Rusko

Chcete si doma pověsit opravdu vydařený plakát? Chcete mít něco, čím vyjádříte svůj názor? Tak právě pro vás je tu…

Co vás přimělo k přesunu vaší tvorby více k sociálním tématům?

Sociálním tématům se věnuji od začátku. Sám nejsem příliš komunikativní, ale to neznamená, že mě nezajímá okolní dění. Řeším to skrze kameru. Točil jsem nebo točím to, co mě trápí či zaujme, a chci to lépe pochopit. Ať jsou to uprchlíci, vyhnání Němců z poválečného Československa, česká rodina na čínském venkově nebo nyní traumata vycházející z holocaustu.

Jakým způsobem ovlivnily vaše zkušenosti z natáčení pod vodou vaši práci na autorských filmech?

Pod vodou jsem sice točil hodně, ale naposledy před dvaceti lety. Navíc už v té době jsem byl se svými možnostmi pro srandu týmům například z National Geographic nebo Discovery Channel. Proto jsem buď prodával jednotlivé záběry, nebo dělal dokumenty o lidech, jak jedou za přírodou. Zase tedy v podstatě sociální dokument. Teď už ale nemám čas vyrazit na několikaměsíční natáčení. Po velrybách by se mi ale stýskalo. Proto bydlím na Azorách.

Aktuálně pracujete na dalším celovečerním snímku o Josefu Zvěřinovi. Jak se liší tvorba tohoto projektu od natáčení Skrytého čtvrttónu?

Výroba celovečerního filmu o Zvěřinovi je opravdu v plenkách. To ale neznamená, že by se na projektu nepracovalo. Míra Bambušek jako scenárista i režisér je srdcař, který dává do svých projektů všechno. Má už hotový scénář a se stejným tématem uvedl velice úspěšné divadelní přestavení. Film ale není divadlo a my sami rozpočet na výrobu neutáhneme. Musíme najít partnery, fondy, koproducenty. Upřímně, v případě filmu o perzekvovaném teologovi to bude běh na dlouhou trať. Už jsme ale vyběhli.

Budoucí drama Zvěřinec bude ale hraný film. Skrytý čtvrttón o Ančerlovi je dokument. Sice drahý kvůli archivům a zahraničnímu natáčení, ale pořád dokumentární film. To je úplně jiná práce. Pracujete v malém týmu, nemáte všechno nalinkované dopředu a netušíte, co vás při natáčení čeká, kdo vás odmítne nebo co řekne. To mi vyhovuje víc. Je to větší výzva.

Jaké další projekty plánujete v budoucnu a co je vaším cílem jako filmaře?

Projektů mám rozdělaných víc než dost. S manželkou jsme začali točit chudé kmeny v Keni a filipínskou rodinu během přesunu z Filipín do Česka. Naopak bych to všechno potřeboval trochu pročistit. Teď je pro mě zásadní, aby výroční koncert Čvrttón Karla Ančerla proběhl bez sebemenší chyby a s maximální důstojností, kterou tato událost vyžaduje. Mým cílem je udělat filmy tak, aby jejich vypovídající hodnota byla stejná dnes jako za deset či dvacet let.

Dále čtěte

Thea zůstala po autonehodě na vozíku. Lidé mají někdy přehnanou starost, chci procestovat svět, říká

ROZHOVOR / Před dvěma lety zůstala Thea po těžké autonehodě na vozíku. Špatně zapnutý pás při nárazu způsobil mimo jiné…

Jak se díváte na současný stav českého dokumentárního filmu a jaké vidíte příležitosti pro jeho rozvoj?

Zdaleka nemám přehled o všech českých dokumentech. Snažil jsem se nakoukat spíš ty zahraniční i letos ve Varech. Z českých je výborný například KaprKód od Lucky Králové, na kterém se podílel Adam Oľha. O rozvoj dokumentárního filmu a jeho budoucnost se nebojím. V Česku je plno kvalitních dokumentaristů, točit se dá i na mobil. Témata přináší doba. Jen se musí dobře zpracovat a předat dál.