NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Hádanka: Je možné, aby román poprvé vydaný za nacistické okupace v roce 1942 přežil celou éru socialismu i návrat demokracie po roce 1989, stal se v roce 2009 vítězem ankety České televize Kniha mého srdce a ještě v roce 2018 zůstával v hlasování Magnesie Litery podle široké veřejnosti stále knihou století? Navíc román humoristický, převedený v roce 1994 také do podoby celovečerního filmu a televizního seriálu? Stalo se, a možná právě i díky stejnojmennému ztvárnění románu Zdeňka Jirotky (1911–2003) Saturnin na filmovém plátně a televizních obrazovkách, třebaže režiséru Jiřímu Věrčákovi (* 27. 9. 1947) v první chvíli příliš uznání nevyneslo.

Proč? Protože Saturnina zná snad opravdu každý a každý si ho představuje podle svého, i když v akademických Dějinách české literatury IV z roku 1995 je autorovi věnováno necelých sedm řádek s tím, že „v románu Saturnin se Jirotkovi podařilo rozvinout bohatou škálu groteskních situací a bláznivých scén“ a že v něm „je patrna inspirace anglickou humoristickou literaturou“. Míněn je Jerome Klapka Jerome a zejména P. G. Wodehouse s románovou figurou sluhy Jeevese, jehož dvojníkem je právě Jirotkův Saturnin, sám Jirotka poukazoval ovšem opakovaně jako na svůj literární vzor především na G. K. Chestertona. V tomtéž roce 1995 vyšel román ve třináctém vydání, podle Wikipedie v roce 2014 vyšlo už 24. vydání, a to měl přitom Jirotka skoro po celou dobu normalizace publikační utrum.  

Koblihy a hausbót

Nenápadný a konvence ctící mladý muž Jiří Oulický (Ondřej Havelka) se v kavárně za přítomnosti přítele psychiatra doktora Vlacha (Milan Lasica) překvapen dozvídá od svého týden nového sluhy Saturnina (Oldřich Vízner), že se právě přestěhovali. Zároveň je svědkem jeho poněkud excentrického chování, kvůli němuž skončí koblihy z číšníkova podnosu za výstřihem návštěvnice u vedlejšího stolu. To se líbí Vlachovi, který těsně předtím rozvinul teorii, k čemu všemu by se koblihy daly použít. 

A i stěhování odpovídá Vlachovu přesvědčení o potřebě změny Oulického konzervativismu. Nové bydliště se nachází na hausbótu u pražského mostu Legií, loď je uvnitř dekorována loveckými úlovky a Oulický začíná čelit pověstem, že to on sám je hvězdou lovu dravé zvěře. Saturninovy dezinformace a manipulace mu vynesou noční žádost zřízence ze zoo (Ladislav Gerendáš), aby mu pomohl odchytit uprchlou lvici, ta je však naštěstí polapena na tramvajových kolejích ještě před jeho příjezdem. Pověst dobrodruha je nezkalena, Saturnin se baví.

O vztah filmu ke knižní předloze jde v případě Saturnina patrně ještě víc než v jiných podobných případech. Při dnešním čtení románu bude sice čtenář možná zaskočen určitou vyvanulostí a krotkostí Jirotkova humoru, stále však musíme příběh sluhy a jeho pána počítat ke klasickým dílům české humoristické literatury, obohacující ji právě o rozměr suchého anglického vtipu a slovní komiky. Zrovna v té ale spočívá také největší úskalí pro filmové adaptátory: všechno, co se v románu děje, je vyprávěním „pána“ v první osobě, který už jen proto teprve ve filmu dostal také jméno. 

Jednotlivé dějové epizody nejsou v textu rozehrávány ani dialogizovány, nýbrž rovnou z vypravěčova dobře vychovaného odstupu už komentovány, a v této distanci od děje se teprve rodí jeho vlastní komika. Jirotka tak například nepředvede, jak se do domu, v němž vypravěč noclehuje, dobývá opilec, nýbrž napíše, že „u dveří domku stál muž a měl zasněžený klobouk posazen na hlavě odvážným způsobem, který ve vás vyvolá představu spousty čárek na pivním tácku“. Kromě toho skrývá ovšem Saturnin ještě další úskalí, zejména v podobě dosti slabé dějové linie a také v řadě vložených vyprávění, přísloví či pořekadel a literárních parodií, k nimž mimochodem patří i citovaná epizoda s opilcem.

Teta Kateřina a Milouš

Na tenise je Oulický vybídnut ztepilou slečnou Barborou Terebovou (Lucie Zedníčková), zda by jí nenahradil chybějícího partnera do hry, skončí však poražen a naprosto vysílen. Nepomůže mu ani tréninková stěna, kterou mu vybuduje u hausbótu Saturnin, a dává přednost kulečníku s Vlachem, i když ten ho zase straší lodními katastrofami a osudem strýce Františka (Ota Jirák), chemika zahynulého za výbuchu při výrobě mýdla z podřadných surovin. 

Vdova po něm, teta Kateřina (Jana Synková), se se svým ledva dospěvším synem Miloušem (Petr Vacek) zatím drze stěhuje na Oulického loď, prý aby se Milouš na čerstvém vzduchu vyzdravěl. Kateřinina rozpínavost a Miloušova postpubertální zhýčkanost jsou ovšem nesnesitelné, sotva nastalá idyla pána a sluhy je narušena. Saturnin si však ví rady a vypudí nevítané návštěvníky varováním, že na lodi se vyskytují krysy. Z radosti pak s hausbótem odrazí od břehu, kotva však zafunguje po bouřlivém sjezdu jezu až u Karlova mostu. 

Přestože je Zdeněk Jirotka autorem ještě dalších tří knih a znám je také jako jeden z proslulých rozhlasových a pak i televizních Sedmilhářů (knižně jejich vyprávění vyšla v roce 1969), bývá spojován prakticky jen se Saturninem. Přitom ani on sám ho nepovažoval za své nejlepší dílo, jak řekl Blesk magazínu 15. 4. 1994, tedy den po premiéře filmové verze: „Musím se s tím smířit, i když mám dojem, že jsem napsal lepší věci.“ Pokusů o jeho zfilmování proběhlo prý v minulosti hned několik, všechny však skončily ve stadiu scénáře, takže Jirotkova představa Saturnina zosobněného Oldřichem Novým s jeho „zdrženlivým humorem a noblesním vystupováním“ se nenaplnila.

Příčina obliby knihy tkví ale právě nejspíše ve vytvoření titulní postavy: rafinovaně ztřeštěného a přitom oddaného sluhy, o němž vypravěčův dědeček například soudí, že „jeho fantazie a podivuhodné myšlenkové přemety dovedou udělat detektivku z jízdního řádu a člověk cítí, že nemusil tak zestárnout, kdyby si byl nezapomněl hrát“. Hra prolamující společenské konvence a demaskující faleš a přetvářku je právě tím, co ze vcelku banálních dějových epizodek prázdninového pobytu, který po pražské úvodní třetině vyplňuje většinu rozsahu i filmu, činí příjemnou a zábavnou podívanou.

Elektrizace bez elektřiny

Oulického dědeček (Lubomír Lipský) je celou svou bývalou profesí i letorou spojen s elektřinou, což vnuk obdivoval už jako dítě. Teď je však sám elektrizován tím, že vzápětí po něm a Saturninovi doráží do dědečkova venkovského domu i teta Kateřina s Miloušem. Semetrika Kateřina opět naráží na nekompromisního Saturnina, ten se naopak sbližuje s dědečkem výukou  jiu-jitsu. Společnost doplní ještě doktor Vlach a k Oulického překvapení také slečna Barbora, která se ukáže být dcerou dědečkova kolegy.

Po dědečkově chvatu jiu-jitsu utrpí Oulický zhmoždění kotníku, je vezen do nemocnice a tam narazí se Saturninem na byrokratické bariéry, ze kterých je za nastalé průtrže mračen vysvobodí vlastním vozem právě až Barbora. Rozvodněná řeka poté odnese most spojující dědečkův dům s nedalekým městečkem a jeho obyvatelé se ocitají odtrženi od civilizace, navíc bez dodávky proudu. Slečnu Barboru „má v merku“ i Milouš, jeho sebevědomé záměry eliminuje však ve prospěch svého pána nekompromisně Saturnin. Barbora vaří na venkovním ohni, teta prudí, nervozita stoupá. Náladu zlepšuje Oulického vyprávění o Saturninově předchozí zaměstnavatelce (Jitka Molavcová) a jejích móresech, které je variantou části vůbec první Jirotkovy saturninovské povídky (Můj sluha Saturnin, Lidové noviny 24. 8. 1940), napsané na popud Jana Drdy.

Když povodeň začíná, přejede ještě Barbora svým autem zatopený most a vypravěč knihy se přitom cítí dotčeně, že most se za nimi nezřítil: „To se přece patří, bývá to ve všech filmech.“ Ve filmovém Saturninovi vysloví Oulický své přání nahlas: „Kdyby to bylo ve filmu, tak v tuto chvíli se most zřítí do vln a blesk rozčísne staletou lípu na břehu.“ Pro diváka to ve filmu je, a přesto most odnese jako v románu voda až později. Autoři totiž ctí předlohu a vědomě v jejím duchu nabídli snímek bez spektakulárních a akčních ambicí, komorního ducha i mravů.

Možná i proto zazní hned v úvodní písni na hudbu Josefa Spitzera text Zdeňka Borovce a v podání Jiřího Korna slova: „Pevně věřím, že se nepotážu se zlou, malý koktejl když nabídnu vám…“ Pokud jimi chtěli režisér Věrčák se spoluscenáristkou Magdalenou Wagnerovou (* 1960) požádat diváka o shovívavé posouzení jejich až troufalého pokusu o filmový přepis Jirotkova bestselleru, mohli snad právem předpokládat, že nebudou rovnou oslyšeni a výsledek neurazí ani nejzarytější saturninovce. A zejména ty čtenáře a diváky, kteří jsou si vědomi rozdílností mezi literárním jazykem a filmovou řečí.

Já vás viděl!

Zásoby v odříznutém domě docházejí, společnost se vydává na houby, Barbora sama intrikuje, aby mohla jít s Oulickým. Hystericky mutující Milouš propadá ponorkové nemoci, Vlach navrhuje výpravu za potravou do městečka okolo pramenů řeky, se zastávkou ve svém srubu na půli cesty. Než trosečníci druhý den vyrazí, vzpomene si Oulický, že elektřina nejde proto, že ji Saturnin za bouře vypnul, zvonění zvonku, který sirkou zaaretovala Barbora, vzbudí celý dům a způsobí chaos, ráno se zjistí, že teta s Miloušem vyjedli potajmu zbytky zásob na cestu.

Za cesty pustým lesem se Oulický dále sbližuje s Barborou, teta hýří poučnými příslovími, výprava vystoupá k Vlachovu srubu, který měl půjčený jeho kolega. Vlach mu jako vtip nechal klíč k němu na stromě, on mu ho na oplátku deponoval v přilehlé tůni. Nechtě do ní spadne Oulický a klíč vyloví. Druhý den si zas dědeček při pádu pohmoždí záda a poutníci musí přespat pod širým nebem. Ukáže se, že Saturnin je i na tuto eventualitu vybaven dekami, všichni usínají, jen Oulický s Barborou se za dohledu okolního zvířectva políbí při ohýnku a Milouš závistivě zapláče: „Já vás viděl!“

Kromě dějové redukce a rozvedení jednotlivých příhod do přímé akce a odpovídajících dialogů vyžadovalo filmové zpracování Saturnina také mimořádně pečlivý výběr ústřední šestice herců. Saturnina, jemuž se ve filmu dostalo reálně víc místa než v knize, měl původně hrát Oldřich Kaiser, ten byl ale v září 1993, kdy se točilo, vytížen jiným závazkem. 

Nakonec jej ztělesnil Oldřich Vízner a jeho kreace nemá chybu. Toto je Saturnin se vším všudy, mimikou a držením těla počínaje a skeptickou úslužností konče. Černým humorem mu dobře sekunduje Milan Lasica, až vtíravě je stylizováno pokrytectví tety Kateřiny Jany Synkové, rozsahem malou roli Milouše intenzivně využil Petr Vacek. Dobře posazené jsou role Barbory Lucie Zedníčkové i Oulického Ondřeje Havelky. S ním je navíc jaksi samozřejmě, přes jeho účinkování s Originálním pražským synkopickým orchestrem, spojeno i zvolené retroladění filmu.

Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru

Po ranním probuzení se ukáže, že Saturnin vybavil na další cestu zmožené cestovatele i alkoholem z Vlachova srubu, ani to je ale neochrání před zklamáním, když dojdou z druhé strany k řece a objeví, že most byl zatím obnoven. Jen dědeček je nadšen, může se kurýrovat v posteli, vystaven ovšem Kateřininu vydírání, aby jí odkázal svůj majetek a vdovu po svém synovi tak zajistil. Dědeček proto začne předstírat choromyslnost a posléze odkáže celé své jmění na dobročinné účely.

To je důvod k okamžitému Kateřininu odjezdu, odjíždí ale i Oulický s Barborou, jen Saturnin zůstává, vyžádal si jej na čas dědeček ke spolupráci v „kanceláři pro uvádění románových příběhů na pravou míru“. Jeden takový je pak i předmětem Saturninova dopisu Oulickému a vložená parodie na společenský román o továrníku Dubském (Jiří Bruder) a nápadníkovi jeho dcery účetním Slámovi (Jaromír Dulava) je konkrétní ukázkou, čím se excentrický sluha zabývá teď.

V samotném románu není čas děje nijak přesně určen. V příhodě s opilcem se sice mluví o zatemnění, což by odkazovalo na dobu okupační, kdy Jirotka Saturnina psal, podle svých slov právě kvůli zatemnění v koupelně, která neměla okno (Lidové noviny 30. 9. 2000). Jinak se však text všemi reáliemi hlásí do období předválečného, ovšem bez jakýchkoli konkrétních historických souvislostí. 

To umožnilo režisérovi spolu s kameramanem Josefem Špeldou vtisknout snímku obecný rámec jakýchsi idylických starých zlatých časů, o nichž ostatně v samotném románu vypravěč uvažuje, že „spadají do doby, kdy byl mlád ten, kdo o nich hovoří. To znamená, že naše generace prožívá staré zlaté časy právě nyní. Podivuhodné.“ S tím je v souladu i Spitzerova hudba, užívající dobových skladeb, a návrhy architekta Michala Kršky i kostymérky Ivany Brádkové, jakkoli zjevně těží z prvorepublikových odkazů.

Romantika hry

Podobných paradoxních úvah jako o starých zlatých časech se na plátno podařilo přenést pouhý zlomek, spíše však ku prospěchu věci. Důležité je, že se ve Věrčákově pojetí nevytratila atmosféra knihy, která se vedle parodie a černého humoru nevyhýbá ve vztahu vypravěče a Barbory ani sentimentu. Ten jinak sama zesměšňuje, film však jako by už konkrétně realizoval to, co si v závěru románu kladou za cíl dědeček se Saturninem: nejdřív překládat špatné romány do střízlivé skutečnosti a pak napsat knihu o tom, jak je skutečnost romantická.

Je to však právě romantika možného, romantika hry, kterou je v Saturninovi i celá ta strastiplná výprava za potravinami z povodní odříznutého domu, jež tvoří vyvrcholení děje. A také samotná pointa filmu, kdy má divák pocit, že se ocitl na svatbě nastávajících manželů Oulických, ale Barbora a Jiří jsou jen svědky nových, zato konečně bohatých vdavků tety Kateřiny. A ministrantem s kamennou tváří není při církevním obřadu nikdo jiný než – Saturnin…

Vlastní natáčení Saturnina v produkci Jupiter Filmu Jana Miliče pro skupinu České televize Čapek–Borovan se vešlo do celkem 43 natáčecích dnů v létě 1993 a vznikl přitom materiál jednak pro celovečerní film o délce 101 minut, jednak pro čtyřdílný televizní seriál po 40 minutách. Podle svědectví Jiřího Věrčáka (Český deník 25. 11. 1993) byl seriál hotov už koncem roku 1993, film se měl začít stříhat až v lednu 1994. Jan Rychetský se tehdy režiséra ptal, není-li to „tak trochu podvod na diváka“, protože praxe souběžného vzniku filmového i televizního tvaru u nás teprve začínala. Natáčelo se zejména po Praze (kavárna Slavia, Vltava u Dětského ostrova, Thomayerova nemocnice, Valdštejnská zahrada aj.), v Hýskově a u Bubovických vodopádů na Berounsku, v jevanských lesích.

Film měl premiéru 14. 4. 1994 a do konce roku 1995 dosáhl návštěvnosti 262 044 diváků, na vstupenkách se utržilo přes 6 milionů korun. Jak se dalo čekat, u kritiky příliš chvály nesklidil, například Andrej Halada jej v Mladém světě 22. 4. 1994 pod titulkem Saturnine, kde tvé kouzlo jest? doslova strhal. Jistého uznání se zpracování Jirotkova románu dostalo až po vysílání seriálu na rozhraní roku 1994 a 1995, i sám autor předlohy zůstával však rezervovaný. Možná by se na takovou situaci dal aplikovat dědečkův razantní výrok adresovaný tetě Kateřině: „Máš-li námitky, můžeš změnit lokál.“

V nedávné době pokračoval v saturninovské látce čtyřmi knižními replikami Miroslav Macek (1944–2024), bezprostřední rodinnou návaznost představuje Jirotkův syn, spisovatel, novinář a bývalý policista Antonín Jirotka (* 1946), publikující též pod jménem Antonín Karous. Jeho povídky se staly předlohou právě vysílaného seriálu České televize Zločin na dobré cestě (Jaroslav Fuit, Petr Zahrádka, 2025) a ani v nich se saturninovský spár nezapře.