Před pětadvaceti lety, v době, kdy právě začala technologicky vyspělá druhá průmyslová revoluce, se vsadil Kirkpatrick Sale, autor dvanácti knih, ve kterých je značně kritický k vývoji civilizace,  s redaktorem časopisu Wired. Sale tvrdil, že se globální společnost vedená Spojenými státy v roce 2020 zhroutí kvůli souběhu různých příčin. Moderní technologie se podle něj vymykají kontrole. Jak to po 25 letech s touto sázkou dopadlo?

Na webu Counterpunch.org autor píše o své tehdejší předpovědi: „Řekl jsem, že půjde o směs ekologických katastrof včetně přehřátí Země a tání polárního ledu, politického rozkladu včetně krachujících států po celém světě a povstání ve velkých městech a hospodářského chaosu včetně nepřekonatelného dluhu a krachu a deprese na akciových trzích.“ Jeho oponent mu namítal, že k něčemu takovému se nebudeme ani blížit, a vypsal šek na tisíc dolarů. „I když to tehdy byla slušná suma, vyrovnal jsem ji a dohodli jsme se na společném příteli redaktorovi jako arbitrovi, že až přijde čas, zavolá.“

Tohle bylo napsáno před koncem roku 2020 a Sale bilancuje, jak to mezitím se světem dopadlo.

„Pokud jde o ekologickou katastrofu, důkazů je dostatek, i když reakce na ni byla zanedbatelná. Deset nejteplejších let na Zemi bylo mezi lety 2005 a 2020, přičemž rok 2019 byl nejteplejším zaznamenaným rokem a rok 2020 byl velmi blízko. To znamená, že led taje rekordní rychlostí, s výraznými ztrátami na ledovcích po celém světě, v Grónsku a na pólech, s ledem, který v posledních třech letech v Antarktidě roztál třikrát rychleji než před pouhými deseti lety, a v Arktidě se nachází ve stavu, který vědec z Polar Ocean Physics Group na Cambridgeské univerzitě nazval ‚spirálou smrti‘. Klimatický panel OSN, který svaluje vinu za globální oteplování na ‚skleníkové plyny‘, tvrdí, že tyto emise musí do roku 2030 ustat, což je cíl, který není schopna splnit ani jedna velká země.“

Pak píše o rostoucí kyselosti a přehřátí oceánů a ohromné míře rybolovu a „vymírání druhů tempem, které jeden vědecký tým v roce 2017 označil za neutěšený obraz budoucnosti života“. Ekologický kolaps podle autora probíhá „dobře“, pokud ještě není zcela dokončen.

„Pokud jde o politickou dezintegraci, vezměte si nejprve alarmující stav světa, kde je nyní ve válce nejméně 65 zemí a kde prý nyní zuří 638 dalších konfliktů (zahrnujících separatistické milice, ozbrojené drogové bandy, teroristické organizace a podobně). Roční index ‚fragile states‘, který vyšel počátkem letošního roku (2020), zjistil, že 24 zemí je na úrovni ‚vysokého varování‘, 22 na úrovni ‚pohotovosti‘, pět na úrovni ‚vysoké pohotovosti‘ a čtyři na úrovni ‚velmi vysoké‘ – což představuje 30 procent světových vlád, které odpovídají zkrachovalým státům. A to bylo ještě před vypuknutím pandemie, katastrofy, která na tento seznam přidala téměř celý třetí svět a několik rozvinutých zemí.“

Varující je podle něj i stav samotných Spojených států, kde dochází k „politickému kolapsu“. Vidí tam „neschopnost našich politických institucí rok se vypořádat s koronavirem, nyní jeho rekordní rozšíření, a poté neschopnost národa uspořádat volby bez alespoň silného podezření na podvod“. Důvěra ve federální vládu poslední desítky let stále upadá. „Gerald Seib nedávno ve Wall Street Journal poukázal na to, že ‚letošní volby lze považovat za vyvrcholení období dvou desetiletí úpadku víry v základní stavební kameny demokracie‘ – za nekrolog systému, který kdysi rád hlásal své ctnosti po celém světě.“ Podle zjištění Pew Research jen 17 procent Američanů důvěřuje vládě, „že bude dělat správné věci téměř vždy“. Loajalita k nějaké věci, rase nebo ideologii je mnohem větší než loajalita ke státu. „Mnozí komentátoři v těchto dnech naznačují, že nějaká forma odluky, dokonce i občanská válka, jsou nevyhnutelné. Pokud už tu není politický kolaps teď, tak se zdá, že je za rohem.“

„A konečně hluboká deprese, v níž se nacházíme od března – navzdory horečným výkyvům akciového trhu poháněného centrálními bankami – je jen jedním ze znaků toho, že americká ekonomika, stejně jako ekonomika většiny západního světa, upadá. A není divu: napíná se pod tíhou státního dluhu ve výši nejméně 27 bilionů dolarů a národních nefinancovaných závazků ve výši více než 100 bilionů dolarů, přičemž HDP na jeho správu činí pouhých 21 bilionů dolarů.“ Zadlužený je ovšem celý svět, není to jen americká záležitost. Světový dluh činil na počátku pandemie závratných 258 bilionů dolarů, což je zhruba o 320 procent více, než je světový HDP. Sale říká, že žijeme „pipe dream“. (Což znamená něco jako denní snění, vzdušné zámky, chiméry, falešné naděje, bláznivou představu ráje a opak reality.) Pipe je potrubí a nikoho nezneklidňuje, že nemáme na to, abychom zaplatili instalatéra.

Dopadlo to tedy skutečně tak, jak autor předpovídal? Přiznejme si, že svět není v tak dobrém stavu a s takovými perspektivami, jak jsme si mysleli třeba v roce 1991. Dva roky předtím nás zase nenapadlo, že se zhroutí sovětské impérium. Po zániku SSSR jsme si ale mnozí zas nemysleli, že se pod staronovou značkou Ruska znova bude chtít vzchopit. Krize klasické demokracie je patrná. Ve značné části planety není demokracie žádná. Jinde se udržela, ale dost trpí pod náporem různých nových nacionalistů a spasitelů a hlasatelů „demokracie bez přívlastku“ a „tradičních hodnot“. Komunikace se rozvinula ohromným tempem, ale pilně komunikují i ti, co mají nejtemnější úmysly. Chudoba na mnoha místech planety se zmenšuje, na některých není vůbec. Světová pandemie se předvídala a z toho dezinformátoři odvozují (aspoň to předstírají), že byla plánovaná. Objevuje se digitální demence, kdy jsou lidé ochotni uvěřit skoro všemu, jen to nesmí být pravda. Technologie jsou ambivalentní, mohou nás z problémů vytáhnout a vyrobit nové.

V něčem je svět stejný, jako byl vždycky, jak ho známe od Starého zákona a Shakespeara a dalších svědků své doby. Nové je to, jak všechno probíhá rychle a intenzivně. Na co by se tak dalo vsadit ohledně vývoje do roku 2050?