RECENZE / Jedinečná kniha „Sbohem, východní Evropo. Intimní dějiny země, která nebyla“, již napsal americký novinář Jacob Mikanowski, evokuje zaniklou atmosféru východní Evropy lyricky i humorně, hluboce a zároveň čtivě, v širokém záběru, ale s úctou k pozoruhodným detailům, které dohromady tvoří velké dějiny.

Krvavé země. Tak nazval historik Timothy Snyder onu část Evropy, v níž v minulém století násilně zemřelo na čtrnáct milionů lidí. S tímto regionem si mnozí spojují nejen etnické sváry, ale i chudobu a zločinnost. Má prý dokonce pověst šedivých končin, kde se nikdo nikdy nesměje. Vzhledem k podobným negativním konotacím není divu, že s ní málokdo chce mít cokoli společného: Česko a sousedé se raději hlásí ke střední Evropě, Pobaltí k „nordické“ zóně a země po obou stranách Balkánského poloostrova se podle své polohy označují jako jadranské nebo černomořské.

Útočiště odpadlíků a kacířů

Podle amerického novináře s polskými kořeny Jacoba Mikanowskiho (nar. 1982) a jeho vynikající knihy Sbohem, východní Evropo: Intimní dějiny země, která nebyla by ovšem takové vnímání bylo reduktivní. Zvláště vzhledem k minulosti regionu, v němž dlouho přežívaly prvky předkřesťanské magie, odkud se pak v transformované podobě šířily i do západní popkultury (víra v existenci upírů). A kde hlavně docházelo k překrývání a vzájemnému ovlivňování různých náboženství, takže tam bylo obtížné prosadit dogma jedné konkrétní víry. Východní Evropa se i proto stala útočištěm různých náboženských odpadlíků, kacířů a podivínů.

Sekty a minoritní náboženské skupiny jako Karaimové, bogomilové, husiti, frankisté nebo alevité zanechaly hlubokou stopu v místní kultuře, stejně jako celé zástupy mágů, alchymistů a okultistů, díky nimž se východní Evropa stala „špičkovým školicím centrem černé magie“. Jedna z nejdelších pasáží, která se v knize týká českých reálií, je věnována Rudolfu II. a od něj se odvíjejícímu mýtu magické Prahy. Ale zmíněni jsou i další více méně výstřední aristokraté, kteří „uvěznění na rozlehlých panstvích uprostřed hlubokých lesů, odříznutí od širších evropských proudů a neomezovaní povinnostmi ani zálibami, celé dny naslouchali hře na spinet, hráli si na vojáky a postupně přicházeli o rozum“.

Stačilo deset minut

Pokud oblast východní Evropy podle autora něco charakterizovalo, byla to právě úžasná kulturní a náboženská pestrost. I v té nejmenší vesničce dříve někdy stačilo deset minut chůze, aby člověk narazil na svatostánky zasvěcené třem různým náboženstvím, jejichž kněží mluvili každý jiným jazykem.

Kupříkladu náboženský myslitel, duchovní vůdce a zakladatel chasidismu Ba’al Šem Tov se narodil kolem roku 1700 v městečku Okopy Świętej Trójcy (Hradby Svaté Trojice) na dnešní Ukrajině. V té době se jednalo o pevnost na hranici mezi Polskem, Litvou a Osmanskou říší. Jak je podle Mikanowskiho pro východní Evropu příznačné, „tento židovský mystik prožíval dětství v polské katolické pevnosti mezi pravoslavnými Ukrajinci a na dohled od tureckých minaretů“.

Autor v návaznosti na to dokonce píše o náznacích náboženského synkretismu, který může připomenout třeba japonskou praxi navštěvovat šintoistické svatyně pro oslavy narození a svateb, buddhistické pro pohřby a uctívání předků a křesťanské pro „západní“ styl svateb.

Dále čtěte

Štvou vás reklamy na webu FORUM 24? Tak pojďte číst bez nich!

Milí čtenáři, jak víte, deník FORUM 24 je nezávislý web, který si na sebe musí vydělat, protože jej nesponzoruje žádný…

V případě naléhavé duchovní potřeby se prý totiž i Mikanowského Východoevropané dokázali chovat překvapivě nadkonfesijně. Zmíněný Ba’al Šem Tov ve svých dopisech přiznával, že několikrát žádal potulné Romy o vyléčení; křesťané zase často navštěvovali rabíny a další židovské léčitele. Pili z pramenů posvěcených Ba’al Šem Tovem a radili se s divotvornými rabíny při potížích s neplodností nebo ohledně budoucnosti.

Muslimové líbali křesťanské ikony

Obecně se prý křesťané i muslimové uchylovali k lidovému léčitelství bez ohledu na to, z jakých tradic vycházelo: „Muslimové líbali křesťanské ikony a nechávali své děti pokřtít; nemocní křesťané si zvali k lůžku muslimské derviše nebo příslušníky muslimských duchovních bratrstev, aby jim předčítali Korán. V Polsku a Litvě se věřilo, že muslimští Tataři umí nejlépe vyléčit epilepsii a duševní choroby. Před druhou světovou válkou bylo běžné, aby křesťané a židé z měst posílali své duševně nemocné příbuzné do muslimských rodin na venkově“.

Specifická situace existovala zvláště v horských oblastech Albánie, kde jediný rodinný klan mohl mít tři větve: jednu muslimskou, druhou katolickou a třetí sice také katolickou, ale odmítající jíst vepřové. (Nejstarší bratr v rodové linii klanu konvertoval, prostřední ne a nejmladší z úcty k nejstaršímu sourozenci dodržoval halál.) Italského mnicha, který v roce 1638 navštívil albánskou vesnici v Kosovu, přivítali v muslimském obydlí slovy: „Vstupte, otče: v našem příbytku vyznáváme katolictví, islám i pravoslavnou víru.“

Role loupeživých baronů a jejich říše

Relativně vstřícně se autor vyjadřuje o habsburském Rakousku (Rakousko-Uhersku), i když nikoli bez ironie a jemného vtipu, který prostupuje celou knihou. O samotném vládnoucím rodu s nadsázkou podotýká, že většina dynastií převezme vládu nad státem, a to ji pak začne formovat, zatímco Habsburkové se nejdříve prohlásili za dynastii a teprve potom „hledali vhodný stát“. Dodnes podle něj zůstává záhadou, jak tato „rodina německých loupeživých baronů, která se v rodném Švýcarsku stala terčem opovržení“, došla k přesvědčení, že je předurčena sehrát světodějnou historickou roli. „Fakt, že to nakonec skutečně dokázala, je názorným důkazem, jakou sílu má neochvějná sebedůvěra“.

Ovšem i v dobách své největší slávy habsburská monarchie připomínala spíše než státní útvar „pečlivě propracovanou právní fikci“. Její armádní důstojníky pak autor líčí jako muže, kteří měli mít co nejméně společného s místní identitou nebo civilní morálkou. A aby se jejich odlišnost od okolí ještě zvýraznila, římský (později rakouský) císař a jeho generálové je oblékli do nepřehlédnutelných kostýmů: „Oficíři připomínali ptactvo s bizarním a skvostným peřím“.

Dále čtěte

Trump leží v obleku na lopatkách. Důvěra v USA je ztracena, Američané si ji budou muset znovu zasloužit

KOMENTÁŘ / Ani já jsem si to nemohla nechat uniknout. Určitě jste také viděli show v Oválné pracovně Bílého domu.

Mikanowski je ovšem opatrný a přiznává, jak snadné by bylo upadnout při líčení tohoto zaniklého světa do idealizace. Kupříkladu Osmanská říše může vypadat jako nesmírně pestrá a úchvatná země. Kdyby v ní ovšem autor žil na některém z podrobených území, možná by spíše psal o „tureckém jařmu“ a „staletích temna“. Podobně se multikulturní Ruské impérium mohlo zpovzdálí jevit jako státní útvar vstřícný k minoritám, zevnitř už ale mnohem méně.

Posmrtné tresty

V každém případě bylo toto soužití založeno na udržování striktních hranic mezi třídami a náboženstvími. Příslušníci různých společenských tříd platili v obou zmíněných říších různé daně a byli souzeni u různých soudů. V závislosti na národnosti a víře se na člověka vztahovaly různé výhody i postihy. Přičemž kdo patří mezi zvýhodněné a kdo mezi diskriminované se území od území lišilo.

V Bosně zaměstnávala slovansky hovořící muslimská šlechta pravoslavné křesťany slovanského původu; v někdejším východním Polsku vládli katoličtí Poláci pravoslavným Ukrajincům a Bělorusům, v Sedmihradsku vlastnili maďarští katolíci a kalvinisté půdu, kterou obhospodařovali pravoslavní Rumuni.

Autor konstatuje, že statkáři a rolníci, rozdělení třídou, jazykem a vírou, se mezi sebou mísili jen zřídka. Jako by nesdíleli stejný pozemský svět, ale dokonce ani ten posmrtný: „Když rumunští rolníci v Sedmihradsku malovali na zdi svých dřevěných kostelů Poslední soud, sami sebe znázorňovali v roli spasených. Všichni hříšníci pak vypadali jako jejich uherští statkáři“. Podobně v mnoha pobaltských lidových písních končí německé panstvo za trest v pekelných kotlích s vařící smůlou.

Zázraky versus komunismus

Pomyslné peklo (na zemi) ale regionu přineslo až 20. století v podobě masových etnických čistek a vraždění třídních nepřátel. Víra v zázraky a stále bující zázračno se ale daly jen těžko potlačit. V souvislosti s tzv. Číhošťským zázrakem autor zmiňuje i jeho četné souběžné obdoby v Polsku. K nejslavnějšímu případu došlo v Lublinu, kde 3. července 1949 začala ikona Panny Marie v místní katedrále ronit slzy.

Dále čtěte

Chcete lépe pochopit Izrael? Zajímá vás židovská tematika? Tyhle knihy jsou volba pro vás

Na e-shopu FORUM nabízíme celou škálu zajímavých témat a knih. Jedním z témat, které zajímá opravdu hodně čtenářů, jsou…

Zpráva o zázraku se během pár dní rozšířila po celém Polsku. Ze všech koutů země se začali scházet poutníci, z nichž mnozí tvrdili, že je obraz na místě vyléčil. Brzy se shromáždily takové davy, až je už nebylo možné zvládat. A docházelo k výjevům, které by u nás byly nepředstavitelné: na oltáři se vršily hromádky roztrhaných členských průkazů komunistické strany; „dokonce i příslušníci komunistické policie se před ikonou hluboce klaněli“.

Nově vynalézané tradice

Po pádu komunismu se leckde snaží navazovat na staré tradice, nebo je spíše tvořivě rekonstruovat a vynalézat. Autor s pobavením zmiňuje v roce 2010 instalovanou bratislavskou sochu velkomoravského knížete Svatopluka oslavující jej coby „krále starých Slováků“, i když to zřejmě nebyl ani Slovák, ani král. Bělorusko, které také potřebovalo pomyslného otce zakladatele, si zvolilo knížete Vseslava Čaroděje z Polocku, podle legendy vlkodlaka proslulého svou krutostí. Makedonci si v centru Skopje postavili obrovskou jezdeckou sochu Alexandra Velikého, ale kvůli výhradám Řecka (a dohodám, které podepsali), ji museli posléze přejmenovat, takže dnes nese obecný název Voják na koni.

Maďaři zase pořádají okázalé národní slavnosti, při kterých se hlásí k hunskému náčelníkovi Attilovi. A v ústřední aréně jezdci na koních rekonstruují slavné okamžiky rané maďarské historie, například vyvraždění Bavorů nebo masakr Moravanů. Nad takovými oslavami vraždění nebo nad fantasmagorickým a ahistorickým vyráběním národních hrdinů autor kroutí hlavou. Ale zdůrazňuje, že právě zdejší tradice neokázalého a chaotického společného soužití stojí za připomínání a snad i slavení. 

Ano, nebyla to vždy koexistence mírumilovná, šťastná, a už vůbec ne bez předsudků. Podle autora ale při vší své nedokonalosti představovala jakousi „efemérní utopii“. O tom, že ovšem šlo o utopii uskutečněnou, se můžeme dodnes přesvědčit: ať na tomto obrovském „polokontinentu“ vypravíme kamkoli, pravděpodobně narazíme „na opuštěné chrámy, zpustlé hroby a polorozpadlé pomníky; cizí bohy a mrtvé jiných národů“…

Recenzovaná kniha: Jacob Mikanowski: Sbohem, východní Evropo. Intimní dějiny země, která nebyla, Host 2024.