KOMENTÁŘ / Spolkový kancléř Olaf Scholz (SPD) v tandemu s ministrem financí Christianem Lindnerem (FDP) zařídili zmrazení německé vojenské pomoci Ukrajině. Napříště se počítá s financováním dodatečné pomoci pouze prostřednictvím půjčky od skupiny G7. Dochází k tomu bohužel v okamžiku, kdy by Berlín vzhledem k nejistým dopadům nadcházejících amerických voleb na zahraniční a bezpečnostní politiku měl hrát klíčovou roli v organizování evropské pomoci Kyjevu, potažmo v obraně kontinentu. 

Bezpečnostní analytik Fabian Hoffmann z Univerzity v Oslu formuloval klíčovou otázku s brutální přímočarostí: Pokud Německo „nedokáže“ najít v v bezmála pětisetmiliardovém rozpočtu tři miliardy eur na vojenskou pomoc Ukrajině bojující o přežití, jak vůbec chce, aby mu Moskva věřila, že bude v případě potřeby ze všech sil bránit smluvní partnery v NATO?

Krátká odpověď zní, že vše uvedené je podprůměrnému lokálnímu politikovi z Hamburku, který dělal ve městě prapodivné kšefty s Rusy a Číňany a božím dopuštěním se pak stal šéfem spolkové vlády, v zásadě jedno. Stará se o své postavení ve straně, které by potenciálně mohl ohrozit úspěšný a aktivní ministr obrany Boris Pistorius, a o šance získat hlasy těch Němců, kteří na evropskou bezpečnost kašlou. 

Objevuje se i spekulace, že při rozhodnutí o zmrazení pomoci sehrála roli kauza údajného ukrajinského útoku na plynovod Nord Stream 2. Tomu ale lze věřit jen v případě, že bychom předpokládali, že ještě neuzavřené vyšetřování jednoho incidentu může mít zásadní dopad na celou bezpečnostní politiku a strategii SRN. A vedle toho takové vysvětlení ignoruje fakt, že Scholz s Lindnerem se chovali jako žáby na prameni dávno předtím, než jim vůbec ve hře „přišla tato karta“. 

Radikálněji naladění němečtí komentátoři už nějaký čas tvrdí, že se Berlín dávno rozhodl vsadit na „normalizaci“ vztahů s Ruskem, bez ohledu na ukrajinské zájmy nebo potřeby evropské obrany – jen to ještě nepřiznal otevřeně, dokud v Bílém domě sedí Joe Biden. Nutno říci, že poslední vývoj tuto hypotézu činí výrazně věrohodnější než cokoliv jiného, co se objevilo v diskusi. 

Zaskočit za Američany? A kdo to udělá?

I když si Kamala Harrisová vůbec nevede v kampani špatně, stále existuje zhruba padesátiprocentní pravděpodobnost, že se do Bílého domu příští rok vrátí Donald Trump. Ten by pomoc Ukrajině buď pozastavil a podmínil jakékoliv její pokračování ústupky ruským imperiálním zájmům, nebo ji úplně zastavil. 

Naši trumpisté sice vykřikují, že co jsem napsal, je prý „liberální propaganda“, nicméně minulé Trumpovy kroky jako vydírání Kyjeva sháněním kompromitujících materiálů na Bidena jsou více než výmluvné. A zrovna tak je fakt, že v probíhající Trumpově kampani zmínka o Ukrajině, stejně jako o Tchaj-wanu, nepadla dosud ani jedinkrát. Bez ohledu na to, co tito „experti“ na americkou zahraniční a bezpečnostní politiku do zblbnutí opakují, by vítězství jejich favorita přineslo posun k neoizolacionismu a výrazné znevěrohodnění, oslabení, nebo dokonce i zničení amerických aliancí. 

Kdo jiný než německý motor evropské ekonomiky by měl v podobné bezprecedentní situaci záplatovat případný výpadek v dlouhodobých amerických závazcích, přinejmenším na příští čtyři roky? 

Ale vidíme už, že nic takového se nestane. Vedoucí politici spolkové republiky na závazky vůči Evropě v době zlomové bezpečnostní krize nehodlají reflektovat. Upřednostní domácí píseček, budou se ohánět „dluhovou brzdou“ a dalšími kdysi snad ctihodnými pravidly do dobrého počasí, které skončilo v únoru 2022. 

Francouzský prezident Emmanuel Macron donedávna jevil ochotu přehodnotit vystrašený politický kurs vůči Moskvě. Po evropských a předčasných parlamentních volbách je z něj však pouhá „chromá kachna“, od níž už nemůžeme očekávat prosazování silné evropské bezpečnostní agendy. 

Teoreticky je (ekonomicky) silným hráčem Itálie. Ta se však za vlády postfašistky Giorgie Meloniové stala doslova rájem ruské propagandy, která ostatně byla v zemi masivně přítomna už od 90. let. Premiérka byla mj. nachytána, jak vyjadřuje neochotu ohledně další podpory Kyjevu, a celkově o jejím „silném“ stanovisku v dané věci existují vážné pochybnosti. Řím rovněž patřil k těm, kdo zablokoval snahy Jense Stoltenberga zakotvit zvýšenou podporu Ukrajině v příštích deseti letech  na úrovni NATO. Ultrapravicoví koaliční partneři Meloniové i část levicové opozice jsou dlouhodobě otevřeně proruští. 

Shrnuto, máme nakročeno k opakování historické zákonitosti, podle níž během vážné válečné krize na kontinentě Itálie zpravidla končí na opačné straně fronty, než na které začala. 

To ovšem znamená, že případný výpadek americké pomoci by musela látat ad hoc „koalice ochotných“, nejspíše v čele s Polskem a Velkou Británií. Snadné by to rozhodně nebylo.

„Rozhodná západní převaha“ jako propagandistický mýtus

Léta jsou v oběhu memy shazující nebezpečí ruského imperiálního programu, zpravidla účelově vybranými ekonomickými statistikami. Typicky bývá ruská ekonomika z hlediska velikosti srovnávána třeba s italskou či na druhé straně Atlantiku s kalifornskou. 

Ve skutečnosti při přepočtu na paritu kupní síly (PPP), který je z hlediska financování domácího zbrojení daleko relevantnější než nominální hrubý domácí produkt, v letošní prognóze Mezinárodního měnového fondu nevypadá postavení Ruska postiženého západními sankcemi zase tak zle. Umístilo se celkově na šesté pozici, sice těsně za Německem, ale před osmou Británií nebo devátou Francií.

Kombinovaný výkon západních ekonomik je samozřejmě stále mnohem větší než u ruské. Ta však byla plně podřízena Kremlu a přizpůsobena potřebám válčení, zatímco na Západě se tomu stále ani zdaleka neblížíme. V rozhodujících centrech Západu absentuje politická vůle ruskou rozpínavost rozhodným způsobem konfrontovat a zatlačit zpět do mezinárodně platných hranic Ruské federace. Pouze část západních zemí, a nikoliv ty ekonomicky nejsilnější, prosazuje racionálnější přístup k ruské expanzi. 

Za těchto okolností to má být Británie těžce postižená katastrofou brexitu a dekádami tlaků na omezování ozbrojených sil, plus Polsko, které samo horečně spěchá vybudovat dostatečný odstrašující potenciál, kdo rozhodnou o podobě nahrazení případného amerického výpadku. 

Řekněme stručně, že optimálním scénářem pro Evropu by byla situace, kdy volby vyhraje Harrisová a americký odchod z kontinentu bude pozastaven, nebo se alespoň maximálně zpomalí. Protože v opačném případě nás čekají příslovečné „zajímavé časy“.