Ilustrační foto FOTO: ČTK / Petr Švancara
FOTO: ČTK / Petr Švancara
NÁZOR / „Socialistický důchodce“ není jediným typem seniora, který v České republice žije. Většina důchodců jsou vcelku normální lidé – stejní, jako byli předtím, než do důchodu odešli. Bez obvyklého fňukání seniorů ale musím konstatovat, že se odstrčenou a nikoho nezajímající skupinou cítívají poměrně oprávněně. A že dnešní finanční krize je šancí, jak část z nich „vrátit do hry“ a začít ve společnosti budovat něco, čemu se říká mezigenerační solidarita.
„Hubnoucí kúra v rozpočtu 2024: platy klesnou všem lidem placeným státem. Prostředky na platy poklesnou plošně o 16 miliard, tedy o čtyři, maximálně o pět procent,“ psal Seznam Zprávy minulý týden.
Já a moje sociální bublina to víme – a volili jsme dnešní vládu proto, aby nám utáhla opasky všem včetně nás samých. I když utahování opasku kolem vlastního břicha je poměrně nepříjemná záležitost. Babiš a shoda nebabišovských krizí – klimatická, pandemická, energetická a konečně válečná – však dostaly státní finance hlouběji než do pekla. A občané se zachovanými zbytky racionality to vědí. A vědí, že budou muset šetřit i oni sami. Populističtí politici však opakovaně útočí na nejnižší pudy a vykřikují o zasloužených penzích a nárocích důchodců na trvalý a stále rychlejší růst penzí. Což je ovšem proti pudu sebezáchovy.
Publikace Státní rozpočet 2023 v kostce – kapesní příručka Ministerstva financí ČR nemilosrdně říká: „Podle druhového členění představují největší výdaje státního rozpočtu 2023 sociální výdaje a výdaje na služby zaměstnanosti, tvořící 38,6 % celkových výdajů státního rozpočtu, v celkovém objemu 858,1 mld. Kč tj. meziroční navýšení oproti rozpočtu roku 2022 o 83,0 mld. Kč.“
Celých (skoro) čtyřicet procent státních výdajů sežerou penze. Důchody starobní, důchody invalidní… Tedy příjmy lidí, kteří jsou také nějak navázáni na stát a jeho hospodaření. Ty penze jim stát nevyplácí ze své dobrosrdečnosti, ale protože si je odpracovali v sociálním pojištění, které platili, když byli ekonomicky činní. A které – jako například autor tohoto textu – platí, i když už je sám invalidní důchodce, který si přivydělává psaním komentářů. Ale ty penze systémem průběžných plateb v České republice prostě na stát navázány jsou, a nemůžeme s tím nic dělat. Přesto dle Seznam Zpráv (které čerpaly data z ministerstva financí) vypadají čísla takto: Celkové výdaje státního rozpočtu podle kapitol na rok 2024, ministerstvo práce a sociálních věcí: V roce 2023: 899 423 653 905 Kč, v roce 2024: 921 775 608 691 Kč.
Zatímco na státní zaměstnance včetně vojáků dopadne snížení platů, na důchody se má vyplatit více. A to je z hlediska mezigenerační solidarity, ale zároveň i z hlediska inkluze důchodců do živé aktivní společnosti strašně špatně.
Socialistický důchodce se mýlí
Na řadě dezolátských demonstrací jsem viděl skupinky čilých, dobře oblečených a zjevně nestrádajících seniorních demonstrantů. Zvlášť když se jich novináři ptali na pozdější odchod do důchodu, byli jasně PROTI – stejně jako byli PROTI snížení valorizace důchodů, ke kterému se vláda odhodlala. A standardní otázkou novinářů bývalo „proč, vždyť vás se pozdější odchod do důchodu netýká“. A oni novinářem vytěžovaní důchodci stereotypně odpovídali: „My tady demonstrujeme za naše děti.“
Demonstrovat za dluhy vlastních dětí je perverze. Ano, u některých seniorských výroků je třeba přihlédnout k číslům o výskytu demence ve vyšších věkových kategoriích. Ale většina těch lidí dementní nebyla. Byli jen naštvaní, jako bývala celá populace na**aná za socialismu. Proto tomuto typu seniorů říkám „naštvaný socialistický důchodce“.
Za tu naštvanost ale nemusí moci jen jejich individuální negativismus. Může za tím být – a bývá, kterak slýchávám na místech pro invalidy v hromadné dopravě, kde s nimi sedávám – pocit zbytečnosti. Tito senioři se cítí odstrčení, zapomenutí, nedůležití – a popravdě často právem. Cítí se, jako by se s nimi už nepočítalo – a chtějí proto nesmysly. Asi ani jeden z nich by nebyl ochoten demonstrovat s transparentem „zadlužte mého vnuka, abych se já měl líp“. Ale když to není řečeno tak natvrdo a demonstruje se jen za plnou valorizaci důchodů, na kterou by se musely prachy půjčit, tak se nechají strhnout, a takový transparent nesou rádi.
Když vláda zlepší komunikaci…
Vzhledem ke stavu komunikace naší vlády je to asi sci-fi. Ale kdyby se tam náhodou našel někdo, kdo by měl dost rozhodnosti tuto myšlenku adekvátně a srozumitelně odprezentovat, tak by možná třetina, možná polovina dnešních důchodců na ty demonstrace asystému nechodila, a smířila by se s tím, že „v tom jedeme všichni“. S čtyřprocentními či pětiprocentními úsporami na platech státních zaměstnanců by mělo přijít stejné snížení státem vyplácených důchodů. A vedle toho – jako samozřejmá podmínka – intenzivní vládní informační kampaň, která by seniorům říkala: „Jedeme v tom všichni, my i vy. Nejste zapomenutí ani přehlížení, vám jediným dosud stát přidával. Ale my teď musíme šetřit na všech – šetříme na vlastních zaměstnancích, i na policistech či vojácích, kteří v práci nasazují život. Vy, kteří jste již v důchodu – pokud chcete do naší společnosti naplno, jako zamlada, patřit, tak s námi – s mladými – musíte jet i v tom uskrovňování.“
A pokud by byla taková informační kampaň dobře udělaná, tak by podle mne mohla snížit výskyt „na**aného socialistického důchodce“ na polovinu. Ti, které ještě neskosila demence, a ti, kteří nebyli komunisty už zamlada, by pochopili – a snížení důchodů přijali. A pokud chce vláda šetřit opravdu, pokud to myslí vážně, měla by to udělat co nejrychleji. Protože při nápravě škod všech těch krizí budeme muset držet pohromadě. A tímto požadavkem, dobře odprezentovaným seniorům, můžeme nejen ušetřit, ale také začít budovat to, co nyní schází: mezigenerační solidaritu.
