Zákon by měl v budoucnu stanovit, že NÚKIB je oprávněn vyhledávat zranitelná místa ve veřejně přístupné části kyberprostoru. FOTO: www.maxpixels.net
FOTO: www.maxpixels.net
Píše se rok 1610 a ve venkovském kostele jeden z bohatších sedláků během kázání náhle vykřikne: „Lidi neposlouchejte, co nám církev káže, tak to v bibli není. Já se před rokem naučil číst a je to všechno úplně jinak!“ Takhle nějak si představuji první epistemický zvrat čili krizi v oblasti poznávání a sdílení reality, která způsobila rozdělení populace na samostatné percepční vesmíry.
Je po vynálezu knihtisku a bibli v Evropě náhle může a chce interpretovat každý, kdo ovládá písmena. Autoritu, znalost a kontext nikdo nepožaduje. Každý si může koupit svou bibli a vykládat ji po svém. Kdo by poslouchal učence v talárech, co ji studovali stovky let. Moje pravda! Ne jejich, ale naše pravda! Od vydání první tištěné bible neuplyne ani 150 let a Evropou se prožene ničivá náboženská válka.
Zlatá devadesátá
Je první třetina jednadvacátého století. Od doby, kdy se první nadšenci internetu začínali dorozumívat v chatech napříč planetou a rychlost přenosu dat byla tak nízká, že museli čekat, než se písmenka objevila někde za oceánem, uplynula celá věčnost. Radost prvních radioamatérů, vědců a technologických nadšenců neznala mezí, když se internet stal civilním projektem a umožnil start komunikační revoluce, o jejíchž převratných účincích nikdo nepochyboval.
Nestýská se vám trochu? Mně ano. Média se tehdy jmenovala „masová“ a honila se za „masovou sledovaností“, aby našla co největší skupinu, která se bude dívat na jejich pořady prošpikované reklamou. Pak, na základě průzkumu sledovanosti, zvyšovala podíl toho, co se lidem líbí. A byla to zábava, nikoli informace, co mělo největší úspěch. Zpravodajství se tak stávalo – stejně jako ostatní televizní a rozhlasové pořady – jen vlakem do stanice Reklama. Musel to být zábavný Mikulášský vlak s čerty na oknech (hrůza!) a čerstvě narozeným hrošíkem v ZOO na konci, aby se na ty informace o našem světě vůbec někdo díval. Šimrání emocemi a zábavou byl nutný stimul ke každé konzumaci informací, jinak bychom si snad ani nepřáli být informováni. Výsledkem byl společně sdílený informační vesmír, kde všichni dostávali tytéž zprávy v tomtéž obalu a v podobném hierarchickém řazení, a tedy i stejný narativ, stejnou výpověď o světě kolem nás. Byli jsme jedno tělo, jeden informační ekosystém.
Kdo chtěl do vytváření tohoto informačního vesmíru vstoupit a formovat veřejné mínění, musel přimět všechny televizní a rozhlasové stanice upřít pozornost stejným směrem, ať už za eticky sporné asistence masivní inzerce nebo za využití metod starého dobrého public relations.
Jenže pak se průtočnost našich datových sítí začala zvyšovat. Neuvěřitelná kapacita skladování dat, která všichni denně produkujeme na síti, umožnila rozsáhlé analýzy a vhled do složitých obchodních a sociálních vztahů planety. Joan Donovan, jedna z nejlepších světových expertek na problémy komunikace a epistemické krize, která působí na Harvard Kennedy School, často žertem připomíná, že svobodný internet zemřel v okamžiku, kdy někdo vymyslel, jak na síti zaplatit za pizzu.
Najednou se stal každý sám sobě novinářem díky Google! Wikipedia nahradila knihovny, a to ještě v tom lepším případě. V tom horším se na místo vědců a knihoven vyšvihly celebrity. Ve světě, kde si každý může být sám sobě informační autoritou, novinářem i expertem, nám náhle vede v posuzování situace koronaviru zpěvačka Csáková, v posuzování amerických voleb zpěvačka Blechová. Je jen logické, že ve světě poznávaném skrze celebrity jakožto informační autority řídí stát nepříliš vzdělaný podnikatel v uzenkách, protože vyhrál zápas o naši pozornost.
Aliterární století
Spolu se spoléháním na vědu a vzdělanější informační autority jsme ustoupili i od významné funkce našeho mozku – čtení. Po roce 2000 začala nová audiovizuální a memetická média vytlačovat tisk, zejména ten kvalitní, na jehož žurnalistickou práci je třeba vynakládat velké peníze. Mladá generace vyrostla s převažující formou interaktivní audiovizuální komunikace v kolébce a my starší jen bezmocně přihlížíme, jak si videa na Youtube podmaňují naše méně literární sousedy, kteří už zásadně nečtou nic, co není velkými písmeny, a už vůbec nic, co není v titulku. Staré „funkce obrany a přežití“ našeho mozku se probudily k mimořádné aktivitě a šedá kůra mozková, po staletí rozvíjená směrem ke čtení, kritickému myšlení a důkazu, je ve světě algoritmických kampaní za objednanou změnu chování nevítaným hostem. Překáží, mrcha… Zdržuje, dožaduje se důkazů, odkazů, faktů a jiného harampádí, které naše civilizace začala pohřbívat v momentě, kdy ji okouzlili první autoři New Age.
Svět zaprášených karteziánských pouček vyšel prostě z módy. Nikdo, ani ti nejvzdělanější lidé, dnes na síti neověřuje informace. Nemáme na to čas. Namísto zdlouhavé cesty prokazování a vyvracení hypotéz, která dostala naši západní civilizaci na technologický i demokratický vrchol této planety, jsme se vrhli do králičí nory „předtuch“ a pudových heuristik.
Facebook – největší mainstreamové médium světa
V době, kdy píšu tyto řádky, je ve světě dominantním a mainstreamovým distributorem informací právě Facebook. Jeho byznysový model postupně konvergoval od propojování lidí mezi sebou přes propojování lidí s tvůrci obsahu až k propojování tvůrců obsahu s dolováním a analýzou obrovských objemů personálních a psychologických dat. Toto posledně jmenované spojení, tedy služba, kterou Facebook prodává, představuje nejvýnosnější byznys světa. Právě díky tomu se staly Facebook a Alphabet (společnost vlastnící Google a Youtube) světovým oligopolem distribuce informací. Zhltly veškerý reklamní trh a zničily tisíce malých novin, regionálních rozhlasových a televizních stanic, internetových žurnálů a tištěných časopisů. Tato média, když chtěla na ztenčujícím se území reklamního trhu přežít, se často stala kořistí politických predátorů – oligarchů, kteří na nich prodělávají, ale udržují si je kvůli politickému vlivu.
V těchto médiích pracovali žurnalisté, kteří museli 4 roky poctivě studovat orientaci v informačním bludišti, ověřování faktů, oddělování zrna od plev, pochopení světového kontextu událostí atd. Nic z toho ovšem na Facebooku nepotřebujete. Algoritmus Vám umožní vidět jen to, co se Vám nejvíc líbí. A komu by se líbili nudní vědci a ekonomové, když to Jordanka Jirásková tak hezky srozumitelně vysvětlí, a ještě u toho zatřese vnadami. Sociální sítě nás proměnily ze zákazníků ve zboží. Prodává se naše pozornost, naše lajky, kliky, slova, psychologické slabiny. To už nám přesvědčivě ukázala Cambridge Analytica, po jejímž pádu se vyrojily desítky následovníků.
Válka, kde se nestřílí
Ti, o kterých mnoho nevíme: vojenští stratégové ve službách soukromých firem. Bylo by bláhové nevyužít situace, když můžete zcela beztrestně měnit chování a rozhodování cílové populace na cizím území za využití algoritmu vyhledávačů a sociálních sítí. Ta šance se prostě nabízela na stříbrném podnose. Alexander Nix z Cambridge Analytica řekl na své prezentaci, že jsou schopni najít skryté lidské démony. A opravdu to tak myslel. (Právě tahle věta mne inspirovala k napsání knihy Krmit démony.) Umělá inteligence, která se přehrabuje v miliardách datových bodů, umí najít překvapivé podobnosti a analyzovat je s takovou přesností, že se až tají dech. Umí rozpoznat věci, které byste neprozradili ani vlastní polovičce. A na ně cílit komunikaci, kterou si někdo objedná. V uzavřeném informačním vesmíru, kde se nemáte s kým poradit, protože odborníci sídlí v bublinách, které Vám algoritmus neukazuje. Namísto toho Vám ukáže, co si o mezinárodní krizi v Jihočínském moři myslí Pepa Novák. Algoritmus si totiž myslí, že právě jeho názor potřebujete a chcete ze všeho nejvíc. A tak Vám ho zařadí do newsfeedu.
Paradoxní na tom je, že díky novému byznysovému modelu sociálních sítí a vyhledávačů si jakýkoli tvůrce obsahu může objednat analytickou databázi cílových skupin vytříděnou podle libovolných kategorií a zacílit komunikaci na jejich lidské slabosti. A hádejte, kdo je dnes pro informační válečníky, ať už to jsou Rusové, Číňané nebo nějaký warlord, nejzajímavější skupinou? Ano, jsou to vyznavači magického myšlení. Právě ten typ lidí holdujících „tušení souvislostí“ bez důkazů, což umožnuje zadavatelům informačních kampaní největší viralitu, největší sdílení, nejpudovější reakce opřené o staré části našeho mozku. Descartes je mrtev, ať žije guru Jára, Jolanda a Jordan Peterson. Vždycky jsme věděli, že na tom, co říkají, něco přece musí být! Prostě tyhle staré pravdy mají sílu!
A tak na uprázdněné místo vědy a žurnalistů nejprve nastoupily věštkyně, celebrity z Kafíčka pro Tebe a influenceři všeho druhu. Konstrukce a byznys model sociálních sítí přímo požadují, aby se každý uzavřel do toho informačního vesmíru, kde se mu nejvíc líbí a zabředával do něj stále hlouběji. Na světě dnes nenajdete dva lidi, kteří by konzumovali tytéž zprávy.
Takto konfigurované, rozdělené a spontánně radikalizované informační prostředí je velmi prostupné pro vojenské informační akce. Což nám ostatně dokazují i analýzy české firmy Semantic Visions, která se zabývá datovou analýzou dezinformačního prostoru. V koronavirové krizi se logicky otevřel prostor zvyšující šance na zmatení populace, aby neposlouchala už beztak nepopulární vlády, popřela všechna rizika a eskalovala zdravotní krizi spojenou s růstem počtu mrtvých. Žádné boty ani střelivo pro vojáky na to nepotřebujete. Potřebujete data, behaviorální psychologii a trochu hybridních operací v politickém zákulisí. Cílová populace vykoná práci za vás a podminuje své zdraví a ekonomiku sama.
V roce 2016 řekl poradce prezidenta Putina pro kybernetiku Andrej Kruckich větu, kterou David Ignatius z Washington Post náhodou zachytil na odborné konferenci. Ta věta zněla: „Varuji Vás. Jsme opět v roce 1949. Jsme na prahu získání něčeho, jako byla atomová bomba, ale v informační oblasti. Ta věc nám (Rusům) umožní, aby s námi Američané jednali jako rovný s rovným.“
Technologie, které jsme stvořili na Západě díky exaktnímu myšlení a technologické dominanci, dnes ovládají distribuci informací po celé planetě. A jsou na prodej. Jak řekl Lenin: Kapitalisté nám prodají i ten provaz, na kterém je oběsíme…
Alexandra Alvarová je publicistka a autorka knih o informační válce Průmysl lži (2017) a Krmit démony (2020), věnuje se komunikaci, mediální teorii a zkoumání propagandy, trvale žije v kanadském Vancouveru
