Šedesát let Jamese Bonda. Část druhá: Ian Fleming a cesta agenta 007 na filmové plátno

Zatímco první část textu napsaného při příležitosti 60. výročí od premiéry prvního snímku s agentem 007 Jamesem Bondem se soustředila primárně na mládí jeho duchovního otce Iana Fleminga a jeho vztah k Jamajce, druhá část retrospektivy představí čtenářům vybrané romány s Jamesem Bondem, na jejichž pozadí se rýsuje příběh posledních zhruba deseti let Flemingova života. (Přetištěno z revue Kontexty.)

Casino Royale a Ian Fleming manželem

„Tady je 007,“ řekl Bond. „Hlásím výjimečný stav. Slyšíte mě? Okamžitě nahlaste, že 3030 byla dvojitá agentka. Dělala pro Rusy. Ano sakra, řekl jsem že ‚byla‘. Ta čubka už je po smrti.“^[1]

Těmito (dnes už slavnými) slovy končí Flemingův první román Casino Royale, napsaný během necelých dvou měsíců v jeho vile Zlaté oko na Jamajce. Třiačtyřicetiletý Ian Fleming si tak splnil slib, který si dal před koncem války během první návštěvy Jamajky, že se zde usadí a bude psát knihy. Jak ovšem uvádí historik Matthew Parker, k rozhodnutí psát přinutila Fleminga celá řada okolností. Když 17. února 1952 poprvé usedl k psacímu stroji, dělil Iana necelý měsíc od svatby s Ann Charterisovou. Jeho nastávající manželka byla těhotná a Fleming dobře věděl, že z jednoho novinářského platu nebude schopen živit ženu, dítě a financovat svůj nákladný životní styl. „Začal jsem psát, protože jsem měl prázdné ruce a jako lék proti hysterickému znepokojení z toho, že se budu ve třiačtyřiceti letech ženit,“^[2] uvádí Fleming v rozhovoru z roku 1958.

S Jamesem Bondem se v knize poprvé setkáváme v malém francouzském městě Royale-les-Eaux, kde se schyluje k velké karetní hře. Hlavním Bondovým protivníkem je Le Chiffre, tajný sponzor komunisty ovládaných odborů na severu Francie. Le Chiffre však o všechny peníze přišel v důsledku špatných investic (nevěstince) a hrozí mu, že pokud svoji finanční kredibilitu rychle nezíská zpět, čeká ho smrt v rukou agentů Směrše (zvláštní jednotka sovětské vojenské kontrarozvědky, jejímž úkolem bylo vraždit kolaboranty). Bond má za úkol Le Chiffra porazit v bakaratovém turnaji, tím způsobit jeho pád a zastavit tok financí směrem ke komunistům.

Jak jsem zmínil v minulé části retrospektivy, téměř každý román obsahuje alespoň jeden odkaz na Flemingův milovaný anglicky mluvící ostrov v Karibiku a Casino Royale není výjimkou. Bond se turnaje účastní v utajení jakožto bohatý podnikatel a majitel plantáží z Port Maria na Jamajce. Postupně se však dozvídáme, že Bondovo krytí je naprosto zbytečné, nepřítel o něm od začátku ví. A za všechno může žena…

Román se dočkal svého publikování 13. dubna 1953. Fleming osobně navrhl přebal první edice, která se v malém nákladu 4 700 výtisků rozprodala během měsíce. Druhé i třetí vydání slavilo podobný úspěch a nakladatelství Jonathan Cape nabídlo Flemingovi smlouvu na další tři romány.^[3] „Ta první kniha byla čistá legrace. […] Věděl jsem něco o hazardních hrách a o tajných službách a napadlo mě, že by bylo zábavné to spojit. Neměl jsem tehdy ani pomyšlení na to, že bych dělal sérii,“^[4] potvrzuje Fleming v rozhovoru z roku 1961.

Rychlost a spontánnost, s jakou Fleming první román napsal, se promítla i na stránky knihy. Žádný z jeho dalších románů nemá tak klaustrofobní atmosféru, žádná další bondovka tak bezprostředně nereaguje na aktuální problémy doby (zrádci v tajných službách, rozpad britského impéria, vztahy s USA) a postava Bonda už nikdy poté neventiluje svoje názory a pochybnosti tak jako v Casinu Royale. Když vezmeme v potaz Flemingovu melancholickou povahu a situaci, ve které román psal, kdy mu nevyhnutelně hrozilo, že s příchodem manželství přijde o svoji „oblíbenou“ samotu, není překvapující, že kniha obsahuje celou řadu kontroverzních komentářů a monologů, ze kterých se leckterému čtenáři ježily vlasy na hlavě už v roce 1953:

Bond si povzdechl. Ženy jsou pro chvíle oddechu. Při práci jen překážejí a rozptylují člověka sexem a zraňují jeho city a vůbec s sebou neustále vlečou tu emocionální zátěž. Člověk aby na ně pořád dohlížel a staral se o ně. […] Stalo se přesně to, čeho se bál. Poslali užvaněnou ženskou, která si myslí, že může zastat chlapskou práci. Proč tyhle slepice nemůžou zůstat doma a starat se o své hrnce a pánve a kochat se svými šaty a věnovat se pomluvám a nechat chlapskou práci chlapům?^[5]

Ano, čtenář hádá správně. Manželství Iana a Ann Flemingových nebylo příliš šťastné.

Fleming se poprvé setkal s tehdy ještě Ann O’Neillovou v roce 1935 na dovolené ve Francii. S manželem lordem Shanem O’Neillem měla dvě děti, narozené v letech 1933 a 1936. Ian se s lordem O’Neillem znal z golfu. Manžel Ann byl ovšem na začátku druhé světové války povolán do vojenské služby v Africe. Ann zůstala sama a zanedlouho o ni začala projevovat zájem řada nápadníků, mezi kterými byl i Ian. Když lord O’Neill v roce 1944 padl na Sicílii, okolí vdovy předpokládalo, že ji Ian požádá o ruku. Nestalo se tak. Ann tedy přijala nabídku od svého dalšího milence, syna zakladatele deníku Daily Mail a jeho tehdejšího majitele Esmonda Harmswortha. Navzdory novému manželovi však její milenecký vztah s Ianem pokračoval až do chvíle, kdy s Flemingem otěhotněla. Tehdy se Ian rozhodl, že je načase požádat Ann o ruku. Svatba proběhla na Jamajce 24. března 1952 a jejich syn Caspar se narodil 12. srpna téhož roku.

Ann, která udržovala poměr s Flemingem během svým prvních dvou manželství, ovšem ve stejném duchu pokračovala i během manželství s Ianem. A autor bondovek taky neměl o další milenky nouzi. I když spolu přes disfunkční vztah vydrželi až do Flemingovy smrti, podle dobových korespondencí a výpovědí přátel střídala jedna hádka druhou.

 Moonraker a první pokusy o filmovou adaptaci

Dnes víme, že se Fleming snažil o filmové (případně televizní) zpracování bondovek od samého začátku. Podle jeho biografa Andrewa Lycetta se Fleming už během dokončování druhého románu Žít a nechat zemřít snažil zajistit práva na filmovou adaptaci, a to prostřednictvím slavného maďarsko-britského producenta Alexandra Kordy. V roce 1954 si s ním dopisoval a Korda pochválil ukázku jeho druhého románu Žít a nechat zemřít. Fleming mu napsal o svém třetím románu, kterým měl být Moonraker. Uvedl, že jde o „rozšíření filmového příběhu, který jsem měl v hlavě už od války“. Šlo o „přímočarý thriller se zvláště anglickou, ale i obecnou působivostí, umožňující nádherné filmové prostředí“. Poté odjel na Jamajku, aby napsal knihu, která vyšla na jaře následujícího roku. Podstatné je, že Fleming vždy koncipoval Moonrakera jako filmový příběh.^[6]

Zjištění, že byl Flemingův třetí román Moonraker (1955) od začátku koncipován jako film, není překvapivé. Zatímco adaptace s Rogerem Moorem z roku 1979 (režie Lewis Gilbert) v reakci na úspěšné tažení Hvězdných válek (režie George Lucas, 1977) vyslala Bonda do vesmíru, děj románu je kompletně zasazen do Kentu, poblíž slavných bílých útesů u Doveru (což by v případě filmové produkce pomohlo výrazně snížit náklady). Hugo Drax, válečný veterán a úspěšný obchodník s kolumbitem nabídne britské vládě, že z vlastní dobré vůle sestaví jadernou raketu Moonraker na obranu země. Když je ale pouhých sedm dní před testovacím letem zavražděn major Tallon, pracovník ministerstva zásobování, který má na celý projekt dohlížet, na jeho místo je tajnou službou dosazen James Bond, aby zjistil, co se děje a zda je Moonraker v ohrožení.

Zatímco Žít a nechat zemřít (1954) bylo předobrazem osvědčené šablony bondovek, tak jak ji známe z většiny filmů – exotické lokace, od začátku jasně definovaní antagonisté, krásná žena v Bondově náruči, Fleming už se nebál tuto šablonu v Moonrakerovi nabourat. Kromě absence exotických lokací se kniha liší v tom, že se z hlediska žánru jedná o přímočarou detektivku (většinu románu netušíme, kdo je skutečný padouch), kde vyšetřování vraždy vede k odhalení mnohem větší konspirace. Je to také jediná bondovka, v níž Bonda odmítne žena. Gala Brandová pracuje pro Scotland Yard a Bond se s ní poprvé setkává na základně, kde je v utajení jakožto Draxova osobní sekretářka. Nejenomže je to právě Gala, kdo rozluští celou záhadu kolem Moonrakera, ale na konci románu navíc odmítne s Bondem odjet na dovolenou a dozvídáme se o jejím nedávném zasnoubení:

A co teď? uvažoval Bond. Pokrčil rameny, aby setřásl bolest prohry, která je o tolik větší než potěšení z úspěchu. Konec hry. Musí ustoupit z cesty těm dvěma mladým lidem a přesunout se jinam. Ničeho nesmí litovat. Žádný falešný sentiment. Musí setrvat v roli, v níž ho vidí ona. Drsný světák. Tajný agent. Chlap, který je pouhou siluetou.^[7]

Jimmy Bond a souboj o filmová práva

Ve stejném roce, kdy Fleming vyjednával s Alexandrem Kordou, se mu podařilo propůjčit filmová práva na Casino Royale americké televizní stanici CBS, která knihu adaptovala do hodinového pořadu v rámci série Climax! ^[8] Herec Barry Nelson hrál amerického agenta jménem Jimmy Bond. O rok později se Flemingovi definitivně podařilo prodat filmová práva na Casino Royale producentovi Gregorymu Ratoffovi. Fleming tehdy nemohl tušit, že tím spouští řetězec právních komplikací pro budoucí filmové producenty bondovek, které trvaly až do roku 2005.

Ratoff v roce 1960 zemřel a práva převzal Charles K. Feldman, který se rozhodl Casino Royale zfilmovat jako parodii, jež se dočkala premiéry v roce 1967. V hlavních rolích se objevili slavní herci jako například David Niven, Peter Sellers, Orson Welles, Woody Allen, ale i první filmová bond girl Ursula Andressová. Na filmu pracovalo celkem šest režisérů, a film díky tomu působí spíš jako série náhodných skečů než dobře vypointovaná komedie.

Případní filmoví producenti bondovek Albert R. Cubby Broccoli a Harry Saltzman se marně snažili získat filmová práva zpět od studia Columbia Pictures, které je drželo ve svém vlastnictví až do roku 1999. Teprve tehdy se po velmi komplikovaných sloučeních, akvizicích a výměnách různých studií a jejich portfolií podařilo dostat filmová práva do rukou studia MGM, které dodnes bondovky spolufinancuje.^[9] To otevřelo cestu současným producentům bondovek, Barbaře Broccoliové a Michaelu G. Wilsonovi, aby román nakonec adaptovali v roce 2006 s Danielem Craigem v hlavní roli (režie Martin Campbell).

Souboj o filmová práva k románu Casino Royale ovšem nebyl zdaleka jediným a ani nejdramatičtějším sporem v historii bondovek.

Fleming vs. McClory a přízrak

Po mimořádném úspěchu pátého románu Srdečné pozdravy z Ruska (1957), ve kterém Fleming podrobně popisuje fungování sovětských tajných služeb, a ve své době velmi kritizovaném románu Dr. No (1958) se Fleming opět pokusil dostat postavu agenta 007 na filmové plátno. Tentokrát spojil síly s filmovým producentem Kevinem McClorym a scenáristou Jackem Whittinghamem. S oběma pány jej seznámil jeho již dříve zmíněný dobrý přítel Ivar Bryce. Všichni společně pracovali na scénáři k zbrusu novému dobrodružství Jamese Bonda.^[10] Když se však ani tento film nepodařilo zrealizovat, Fleming se rozhodl zužitkovat materiál pro jeden ze svých nadcházejících románů Thunderball (1961).

Devátá románová bondovka vůbec poprvé představuje organizaci SPECTRE (Special Executive for Counter-intelligence, Terrorism, Revenge, and Extortion) a jejího vůdce a Bondova největšího nepřítele Ernsta Stavro Blofelda. S výjimkou knihy Diamanty jsou věčné (kde jsou padouchy američtí mafiáni) je Blofeld prvním protivníkem, který nepracuje pro komunistické režimy Ruska nebo Číny, ale jedná ve vlastním zájmu.^[11]

Fleming ovšem při psaní románu udělal osudovou chybu. Nezmínil spoluautory původního scénáře, podle kterého knihu napsal. V roce 1961 se tak rozjel dlouhý a medializovaný soudní proces. Nejenom že Fleming soudní spor prohrál, ale navíc už před začátkem procesu kvůli velkému stresu výrazně zvýšil konzumaci alkoholu, což nepřímo vedlo k jeho prvnímu vážnému infarktu 12. dubna 1961, v pouhých dvaapadesáti letech. Fleming poprvé spatřil „přízrak“ smrti.

Zatímco se Fleming vzpamatovával z infarktu, kanadský producent Harry Saltzman a americký producent Albert R. Broccoli chystali předprodukci první filmové bondovky, adaptace Flemingova románu Dr. No (režie Terence Young, 1962), s dosud neznámým Seanem Connerym v titulní roli.

Saltzman, který od Fleminga koupil filmová práva v roce 1960, neměl sám dost financí, aby film natočil. Naděje mu svitla teprve po schůzce s Broccolim. Dodnes se z hlediska filmové historie jedná o bezprecedentní moment – dva producenti spojili síly a společně založili dvě společnosti: Danjaq, která vlastní práva na bondovky, a produkční společnost EON (Everything or Nothing – Všechno nebo nic), v rámci které filmy produkovali. Jejich partnerství nebylo postaveno na společných sympatiích, ale na společné lásce k Flemingovým románům. K získání potřebných financí jim dopomohl i fakt, že prezident Kennedy zařadil Srdečné pozdravy z Ruska na seznam svých nejoblíbenějších knih, což vedlo k nečekanému zvýšení prodeje románů v USA.^[12]

Kevin McClory zůstal majitelem práv k románu Thunderball. Když se v roce 1965 Broccoli se Saltzmanem dostali k adaptaci tohoto románu (režie Terence Young), dohodli se s McClorym, že bude hlavním producentem filmu a oni pro jednou ustoupí do role výkonných producentů. McClory vlastnil práva na román a všechno s ním spojené až do své smrti v roce 2006. Během té doby producentům znemožňoval používat postavu Blofelda a organizace SPECTRE a vlastnictví práv využil k vyprodukování neoficiální bondovky Nikdy neříkej nikdy (Never Say Never Again, režie Irvin Kershner, 1983), opět se Seanem Connerym v hlavní roli. V podstatě se jedná o „moderní“ předělávku Thunderballu. Práva na Thunderball se podařilo získat producentům Barbaře Broccoliové a Michaelu G. Wilsonovi teprve v roce 2013 a postava Bondova nepřítele Blofelda se tak mohla znovu objevit ve snímku Spectre (režie Sam Mendes, 2015).

 

Všudypřítomná smrt

Kromě střelby dokázala Bonda probrat k životu jediná věc: když ho předjela hezká dívka.^[13]

Přesuňme se nyní k Flemingovu desátému románu V tajné službě Jejího Veličenstva z roku 1963, který se dá svým způsobem považovat za první část velkolepého finále celé knižní série. James Bond je na cestě do Royale-les-Eaux (městečko z románu Casino Royale) a přemýšlí, jak zformulovat svůj rezignační dopis pro „M“. Dozvídáme se, že strávil několik let neúspěšným pátráním po Blofeldovi a „rutinní detektivní práce“ má plné zuby. Jeho myšlenkové pochody narušuje seznámení s mladou ženou jménem Tracy, kterou následně zachrání před sebevraždou. Ukazuje se, že Tracy je dcerou Marca-Ange Draca, šéfa korsické mafie Union Corse. Bond a Draco k sobě mají respekt a agent 007 využije své známosti s Tracy, aby z Draca dostal informaci, kde se nachází Blofeld. Aniž by to však Bond plánoval, do Tracy se zamiluje.

Filmová adaptace z roku 1969 (On Her Majesty‘s Secret Service, režie Peter Hunt) byla celou řadu let považována za jednu z nejhorších bondovek – jak mezi kritiky, tak u diváků. Vše se změnilo až s nástupem Daniela Craiga do role Bonda v roce 2006. Jeho pojetí role pomohlo znovu popularizovat romány, a tedy i serióznější pojetí postavy. I když se filmová adaptace V tajné službě Jejího Veličenstva drží románové předlohy více než kterákoliv bondovka před nebo po ní a navzdory vynikající režii Petera Hunta, nemá stejný emotivní dopad na diváka, jako má předloha na čtenáře.

Ve filmu sledujeme v roli Jamese Bonda novou tvář, mladého Australana George Lazenbyho, který se herecky stále hledá. Na jednu stranu napodobuje Seana Conneryho, na stranu druhou se snaží pracovat s mnohem serióznějším a dospělejším materiálem, než kdy měl Connery k dispozici. Výsledek je tedy minimálně po herecké stránce značně nevyvážený.

S románem je to jiné. Na začátku knihy se dozvídáme, že se Bond vrací do Royale-les-Eaux, aby jako každý rok navštívil hrob Vesper Lyndové. Ze zmínek v předchozích románech víme, že ho smrt Vesper zasáhla. Chtěl ji ostatně požádat o ruku. Z knihy Srdečné pozdravy z Ruska také víme, že se snažil několik měsíců udržet vztah s Tiffany Caseovou, hlavní ženskou postavou z příběhu Diamanty jsou věčné (1956). V průběhu série se dozvídáme, že Bond udržuje kontakt s Honey Riderovou z Dr. No, která se přestěhovala z Jamajky do New Yorku, kde se vdala a má dvě děti. Bond také v románech několikrát zmiňuje, že by se v budoucnu nebránil rodině a dětem.

Bond už měl dost všech těch nahodilých vztahů, z nichž měl jenom špatné svědomí. Nevadilo by mu mít děti. Neměl žádné společenské zázemí, kam by mohla zapadnout či nezapadnout. Oni dva se k sobě skutečně hodí, tak proč z toho neudělat trvalý vztah?^[14]

Čtenář románů vidí úplně jiného Bonda než filmový divák. Filmový Bond vykonává svoji práci sebevědomě, bez větších pochybností a užívá si nezávazný sex s mnoha ženami. Fleming naopak v románech zdůrazňuje jeden aspekt Bondovy osobnosti, který až na několik výjimek bývá ve filmech ignorován, tedy že Bond musí kvůli své práci přinést velkou oběť, vzdát se toho, po čem ve skutečnosti velmi touží – šance mít ženu a založit rodinu. A v desátém románu V tajné službě Jejího Veličenstva má tohle všechno konečně na dosah. Ovšem jen na velmi krátkou chvíli…

Byla to právě vzpomínka na tento román a jeho filmovou adaptaci, jíž jsem se utěšoval při sledování zatím poslední bondovky Není čas zemřít (No Time To Die, režie Cary Joji Fukunaga, 2021), ve které Bond na konci filmu umírá. Byť je konec šokující a smutný, svým způsobem se dá interpretovat i pozitivně. Ano, Bond umírá, ale umírá s úsměvem na tváří i s vědomím, že jeho partnerka Madeleine i dcera Matilda budou v bezpečí. V tomto ohledu jsou romány mnohem depresivnější, protože Bond se navzdory svým tužbám rodiny nikdy nedočká. Tracy je zastřelena Blofeldem a jeho spolupracovnicí Irmou Buntovou jen chvíli po svatbě.

Je ale potřeba dodat, že i když si Fleming několikrát pohrával s myšlenkou Bondovy smrti, nikdy se tak nestalo. Román Srdečné pozdravy z Ruska sice končí Bondovou možnou smrtí poté, co ho Rosa Klebbová úspěšně škrábne jehlicí napuštěnou smrtícím jedem, Fleming si však nechává dveře otevřené pro případné pokračování (Dr. No), kde se dozvídáme, že Bond incident přežil. Podobná situace se opakuje ve finále jedenáctého románu Žiješ jenom dvakrát (1964), kde v předposlední kapitole čteme nekrolog Jamese Bonda, abychom se v následující (závěrečné) kapitole dozvěděli, že Bond pád z útesu přežil, byť se ztrátou paměti.

Poslední roky, měsíce, dny…

Zatímco filmová série nabírala začátkem šedesátých let obrátky, Flemingův život se chýlil ke konci. Jeho manželství s Ann procházelo jednou krizí za druhou, oba měli další známosti, což se nepochybně negativně podepsalo i na jejich tehdy devítiletém synovi Casparovi, o kterého se podle výpovědí přátel téměř nestarali. Fleming navíc i po srdeční příhodě v roce 1961 neustále odmítal doporučení doktorů, aby snížil konzumaci alkoholu a kouření.

I přesto však dokázal na konci roku 1962 podniknout cestu do Japonska, na jejímž základě vznikl výše zmíněný jedenáctý román Žiješ jenom dvakrát, publikovaný na jaře 1964. Koncem předchozího roku se však Flemingovo zdraví opět zhoršilo po znovuotevření soudního sporu s Kevinem McClorym:

Bylo to vyčerpávající a bolesti na hrudi a vysoký tlak se zhoršovaly. Po několika týdnech se Ivar Bryce s McClorym mimosoudně vyrovnal, protože viděl, že případ ještě více zhoršuje přítelův zdravotní stav.^[15]

Flemingův alkoholismus a s tím spojené zdravotní komplikace byly v tak pokročilém stadiu, že mu nepomohl ani pobyt na Jamajce v prvních měsících roku 1964, během nichž napsal velmi hrubou verzi svého posledního románu Muž se zlatou zbraní.

Po návratu do Anglie na jaře roku 1964 si přátelé Fleminga pamatují jako zachmuřenou, křehkou postavu, jak se prochází u jezera v Sevenhamptonu se sklenkou whisky v ruce. O Velikonocích byl po golfové hře v dešti hospitalizován s krevními sraženinami v plicích. Bolesti na hrudi se mu navzdory silným lékům zhoršovaly.^[16]

Dne 24. července 1964 umírá Flemingova matka Eve. Fleming zkolaboval o několik týdnů později během večeře s Ann a v časných ranních hodinách 12. srpna umírá na vnitřní krvácení ve věku padesáti šesti let. V ten samý den oslavil dvanácté narozeniny jeho syn Casper, který se o jedenáct let později předávkoval drogami. Ian Fleming tak nemá žádné přímé potomky. Jeho manželka Ann umírá o necelých šest let později, 12  července 1981, ve věku šedesáti osmi let.

Epilog

Román Muž se zlatou zbraní se dočkal posmrtného vydání v roce 1965, ale vzhledem k tomu, že Fleming neměl čas na jeho dokončení nebo korekce (o které se částečně postaral Kingsley Amis), není dodnes považovaný za příliš povedený, navzdory několika skvělým pasážím. Bond se v románu vrací do tajné služby poté, co byl několik let nezvěstný. Když se ale zničehonic pokusí o atentát na „M“, dozvídáme se, že strávil několik let v zajetí Rusů, kteří mu úspěšně vymyli mozek. Aby znovu prokázal svoji loajalitu Británii, musí Bond cestovat na Jamajku a zabít neblaze proslulého pistolníka Scaramangu, který se Sovětským svazem úzce spolupracuje.

Život Iana Fleminga skončil trpce a neslavně. Bond je oproti tomu na konci dvanáctého románu opět při síle a Fleming tak alespoň zanechal dveře otevřené dalším autorům, jako byli a jsou Kingsley Amis, John Gardner, Raymond Benson, Sebastian Faulks, William Boyd, Anthony Horowitz a mnoho dalších. Bond dodnes žije nejenom na filmovém plátně, ale i na stránkách románů a komiksů.

O to smutnější na celém Flemingově příběhu je, že se nikdy nedožil nebývalého úspěchu filmových adaptací, o které od začátku psaní tak stál. Dr. No a Srdečné pozdravy z Ruska (režie Terence Young, 1963) byly ve své době velmi úspěšné filmy. Byl to ale teprve snímek Goldfinger (From Russia with Love, režie Guy Hamilton, 1964), který odstartoval to, co filmoví historikové označují jako „Bondománii“. Film vydělal zpět všechny investované peníze během pouhých prvních dvou týdnů promítání a některá kina v USA promítala třetí bondovku dvacet čtyři hodin v kuse.^[17] Z bondovek se stal globální fenomén.

Poznámky

^[1]   Fleming, Ian. Casino Royale. Ze stejnojmenného anglického originálu přeložil Ivan Němeček. Nakladatelství XYZ, 2006, s. 205.

^[2]   Oakes, Phillip. Behind Bond. Liliput, říjen 1958. Dostupné z: <https://www.mi6community.com/discussion/21262/interviews-with-ian-fleming>.

^[3]   Parker, Matthew. Goldeneye – Where Bond Was Born: Ian Fleming’s Jamaica. London: Hutchinson, 2014, s. 140.

^[4]   Nolan, William F. A tour with the creator of James Bond, Goldfinger, and the insidious Dr. No as he seeks sin-Chicago-style. Vydáno v Rogue: Designed for Men z února 1961. Dostupné z: <https://www.mi6community.com/discussion/21262/interviews-with-ian-fleming>.

^[5]   Fleming, Ian. Casino Royale, c. d., 2006, s. 35 a 116.

^[6]   Alberge, Dalya. Ian Fleming’s lost James Bond screenplay reveals a very different 007. The Guardian, publikováno 30. dubna 2022. Dostupné z: <https://www.theguardian.com/books/2022/apr/30/ian-fleming-lost-james-bond-screenplay-moonraker-007>.

^[7]   Fleming, Ian. Moonraker. Ze stejnojmenného anglického originálu přeložil Ivan Němeček. Nakladatelství XYZ, 2007, s. 250.

^[8]   Black, Jeremy. The Politics of James Bond – From Fle­ming’s Novels to the Big Screen. Bison Books, 2005, s. 14.

^[9]   Shprintz, Janet. Big Bond-holder. Variety, publikováno 29. března 1999. Dostupné z: <https://variety.com/1999/film/news/big-bond-holder-1117492814/>.

^[10]  Parker, Matthew. Goldeneye – Where Bond Was Born, c. d., s. 256.

^[11]  Dr. No sice také nepracuje pro žádný ze zmíněných režimů, ale je ochotný s nimi obchodovat (pozn. autora).

^[12]  Sellers, Robert. When Harry Met Cubby – The Story of the James Bond Producers. The History Press, 2019, s. 76.

^[13]  Fleming, Ian. V tajné službě Jejího Veličenstva. Z anglického originálu On Her Majesty’s Secret Service přeložil Ivan Němeček. Nakladatelství XYZ, 2009, s. 20.

^[14]  Fleming, Ian. V tajné službě Jejího Veličenstva. Z anglického originálu On Her Majesty’s Secret Service přeložil Ivan Němeček. Nakladatelství XYZ, 2009, s. 204.

^[15]  Parker, Matthew. Goldeneye – Where Bond Was Born, c. d., 2014, s. 297.

^[16]  Tamtéž, s. 306.

^[17]  Sellers, Robert. When Harry Met Cubby, c. d., s. 124.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.