Sedm statečných: Osvobodí se Republikánská strana od trumpovského břemene?

Je oněch sedm statečných senátorů nadějí pro Republikánskou stranu? (FB)

Je oněch sedm statečných senátorů nadějí pro Republikánskou stranu? | FOTO: FB

„Není absolutně žádných pochyb,“ řekl významný republikánský senátor Mitch McConnell o krvavých bitkách v americkém Kapitolu, „že prezident Trump je prakticky a morálně odpovědný za to, že události toho dne vyprovokoval. O tom není pochyb. Lidé, kteří na Kongres zaútočili, věřili, že jednají podle přání a pokynů svého prezidenta.“ McConnell zároveň odmítl názor, že kdo kritizuje Trumpa, uráží jeho voliče: „Do Kapitolu nevtrhlo 74 milionů Američanů. Bylo to pár set výtržníků.“ Trumpovi voliči, zdůraznil McConnell, nezahájili „kampaň dezinformací a vzteku“, které útok na Kongres vyvolaly. „Způsobil to jeden člověk. Jen jeden.“ Nikdo nepochyboval, koho měl senátor z Kentucky na mysli.

Trumpem rozpálený dav do Kapitolu 6. ledna 2021 vtrhl, aby podle Trumpova přání přerušil ústavně nezbytnou proceduru, při které Senát bere na vědomí a potvrzuje výsledky hlasování ve sboru volitelů. I těch pár set mužů a žen, které zmínil McConnell, dokázalo světu představit kvalitu Trumpovy základny. Dav táhl do bitvy pod hesly „Připravte se bojovat!“ a „Do boje za Trumpa“. Běžné byly jižanské vlajky s rasistickým podtextem, šokující bylo vidět tričko s nápisy „Camp Auschwitz“ a „Arbeit macht frei“. Smutně pomatený byl slogan „Ježíš je můj spasitel, Trump je můj prezident“.

Když se osudný den blížil ke konci, chodby amerického Kongresu byly plné rozbitého skla a nábytku; byly tam i kaluže krve. Teprve později lidem došlo, proč Trump demonstraci před Bílým domem naplánoval právě na ten den. A proč její začátek na poslední chvíli posunul. Potřeboval totiž zkoordinovat dvě události: Příchod jím rozvášněných bojůvek ke Kapitolu a začátek procedury v Senátu, která měla Trumpovu porážku v listopadových volbách nezvratně zpečetit. McConnell shrnul situaci přesně, když řekl, že „odcházející prezident byl rozhodnut buď zvrátit výsledek hlasování, nebo cestou ven naše instituce v plamenech zničit“.

Kdo ho zná, potvrdí, ze pan senátor je typem člověka, o kterém se může říct, že je studený jako psí čumák. O to ohnivěji zněla právě citovaná věta. Zaskočila i samotného Trumpa, protože do té doby – například během prvního pokusu o prezidentův impeachment – se McConnell vůči prezidentovi choval patolízalsky. Trump si dal pár dní na rozmyšlenou, načež odpověděl v tom smyslu, že senátor, hlavní republikánský stratég v zemi, je jen bezvýznamným politickým poskokem. „Pokud s ním republikánští senátoři budou dál spolupracovat, nikdy v budoucnu nevyhrají,“ předpověděl bývalý prezident ze svého sídla na Floridě.

Banner Nová Orientace Skleněná klec s Alexejem Navalným v soudní síni (2021) (twitter)

Mnozí z účastníků Trumpova povstání byli ozbrojeni. Někteří přišli v helmách, jiní měli plynové masky. Jeden fanoušek si s sebou přinesl alespoň tucet pout, další přišel s šibenicí a oprátkou – prý pro viceprezidenta Mikea Pence, s nímž se Trump těsně před koncem svého funkčního období v Bílém domě ošklivě rozešel. Když dav prolomil jen řídce obsazené policejní řady před Kongresem, skandoval: „Poslal nás sem náš prezident!“ nebo „Rozkazy bereme od našeho prezidenta“.

Tohle všechno McConnell dobře věděl, protože se to odehrálo před jeho očima. I když byl dosud k prezidentovi zcela loajální, musel v duchu šílet, protože povstání ještě ani neskončilo, a Trump už svým úderníkům z Bílého domu vzkazoval: „We love you.“ Na závěr jim ještě stačil dát úkol: „Dnešní den si zapamatujte navždy!“ Toto přání se především těm nejaktivnějším účastníkům skoro jistě splní. Úřady totiž mnohé z nich rychle identifikovaly a za útok na symbol americké demokracie je nyní čeká soud.

Projev republikánského senátora McConnella byl výborný. Chování prezidenta Trumpa zachytil přesně a po zásluze ho odsoudil. Jeho pravdivá slova působila hojivě, skoro jako balzám na zjitřenou duši. Ale pozor! Věc měla háček. Senátor ho totiž pronesl potom, co hlasoval, že Trump je nevinen. McConnell nebyl sám. Z padesáti republikánských senátorů jich 43 nenašlo odvahu shledat obžalovaného vinným. V době, kdy měli podle Ústavy hlasováním potvrdit výsledek voleb, se místo toho krčili v kancelářích a bojůvky v maskáčích jim bušily na zabarikádované dveře. Některé jejich kolegy povstalci dokonce po chodbách Kapitolu honili jako divokou zvěř. A přesto velká většina republikánů, včetně senátora McConnella, nenašla kuráž Trumpa odsoudit, i když ho někteří zkritizovali slovně.

Pohled z Kremlu, ohniska ruské moci, na centrum Moskvy (FB)

Výsledné hlasování 57:43 sice potvrdilo, že většina senátorů považuje Trumpa za pučistu, ale žalobci prohráli, protože nedosáhli na dvoutřetinovou většinu. K té bylo třeba o deset hlasů více. Vlastně se jen potvrdilo, co Donald Trump provokativně prohlásil před pěti lety během své prezidentské kampaně ve státě Iowa: „Mohl bych uprostřed Páté Avenue někoho zastřelit, a přesto bych přízeň voličů neztratil.“ Tehdy to znělo jako nevkusný vtip, prázdné žvanění. Teď se ukázalo, že měl pravdu. Když před třinácti měsíci ustál první pokus Kongresu zbavit ho úřadu, mohli jsme si myslet, že Ukrajina, která v aféře hrála roli, je země příliš exotická a vzdálená. Většině Američanů Trumpův telefonát s jeho protějškem v Kyjevě nic neříkal. Argumenty žalobců byly příliš složité. Ale nyní? Nezapomeňme, že McConnell, který se do 6. ledna choval jako Trumpův protektor, útok na Kapitol označil za Trumpův pokus před odchodem z Bílého domu ústavní instituce Spojených států „zničit v plamenech“.

Není od věci připomenout, že Trumpovi žalobci zastupující Sněmovnu k senátorům mluvili celé dva dny. Jeho obhájci měli k dispozici stejných šestnáct hodin, ale využili jen dvě a půl. Sehnat schopné advokáty nebylo pro Trumpa vůbec jednoduché. Ti, kdo ho hájili před třinácti měsíci, dali jasně najevo, že už toho mají dost a tentokrát nejsou k dispozici. Řada jiných známých advokátních kanceláří odmítla. Jednak proto, že nechtěly být na veřejnosti s Trumpem dávány dohromady, a jednak proto, že bývalý prezident je notoricky známý tím, že si najímá jen ten nejdražší personál, ale pak buď nezaplatí vůbec, nebo po nedůstojných tahanicích. Tým obhájců se proto sestával ze tří mužů, kteří spolu předtím na jiném případě nepracovali a snad se ani neznali. Bylo to vidět. Když dokončil své první vystoupení před senátory Bruce L. Castor, Jr., Trump, který vše sledoval v televizi, v záchvatu hněvu do telefonu křičel, ze ho už nikdy nechce vidět. Napětí stoupalo a brzo druhý člen týmu, David I. Schoen, oznámil, že odchází. Pak si to zase rozmyslel, ale s tím, že sice zůstane, ale bude jen pasivně sedět u stolu obhajoby. Teprve opakované telefonáty mezi Schoenem a Trumpem roztržku více méně zacelily. Celkový výkon Trumpových obhájců byl podprůměrný. Z hlediska bývalého prezidenta bylo veliké štěstí, že většině senátorů nešlo o fakta. Rozhodovali se totiž podle stranické příslušnosti a korelace sil v jejich volebních obvodech.

Trumpovi obhájci měli jen jeden argument. Tvrdili, že ústavní článek, který určuje pravidla impeachmentu, se vztahuje pouze na úřední osobu Spojených států, nikoliv na osobu, která již stojí mimo úřad. A protože Trump byl v době senátního procesu mimo prezidentský úřad, celé jednání prý bylo bezpředmětné. Žalobci odpovídali, že taková interpretace nedává smysl: Jakýkoliv jiný budoucí prezident by mohl načasovat protiústavní puč nebo kriminální čin pár týdnů před svým odchodem z Bílého domu, a pak tvrdit, že je vůči pokusům o postih imunní, protože už není v úřadě. Navíc existují precedenty – v americkém právním řádu skoro vždy závazné – které ukazují, že Kongres v minulosti postihl úřední osoby i po jejich odchodu z funkce. A konečně demokraté chtěli zahájit proces s Trumpem skoro hned po událostech 6. ledna, tedy v době, kdy byl ještě v úřadu. Pokrytecky se zachoval právě Mitch McConnell, tehdy ještě vůdce republikánské většiny, který senátní agendu kontroloval a určoval. Byl to on, kdo žádost demokratů o zahájení procesu s Trumpem před inaugurací nového prezidenta odmítl. Prý nebude Senát zbytečně svolávat. Věc může klidně počkat, ujišťoval tehdy všechny na potkání.

Republikánští senátoři – s výjimkou sedmi statečných – smetli argumenty obžaloby ze stolu, aby své rozhodnutí Trumpa osvobodit mohli skrýt za výmluvu, že už není prezidentem, a je proto údajně mimo dosah ústavních článků, které chování vysokých státních představitelů regulují.

(Wikimedia Commons)

Ve skutečnosti nešlo republikánským senátorům o nic jiného než o snahu udržet jednotnou frontu proti politickému nepříteli a zachovat si přízeň té voličské základny, jejíž chování 6. ledna všichni senátoři bez výjimky odsoudili. Strach z lidí mocnějších než oni a politický oportunismus zvítězily nad pravdou. Všichni senátoři do jednoho věděli velmi dobře, ze Trump je vinen. Své osobní názory ale dali stranou a řídili se tím, co pro ně bylo v danou chvíli politicky výhodnější. Hlasovali podle toho, co po nich chtěla jednak Trumpova voličská základna a také mocní s penězi, které jsou krví do žil každé politické kariéry. A ti, podle všeho, zůstávají věrní Trumpovi.

McConnel si bezpochyby myslel, že se mu podaří sedět na dvou židlích zároveň. Tvrdě odsoudil Donalda Trumpa za pokus o povstání proti ústavní moci Spojených států a zároveň nad tím pokrčil rameny, protože viník z úřadu odešel a není prý proto postižitelný. Pokud si myslel, že si tím udrží přízeň jemu organizačně podřízených republikánských senátorů, nestalo se. Vzápětí ho napadl senátor Ron Johnson, že se snaží izolovat Republikánskou stranu od prezidenta Trumpa. To je pokus předem odsouzený k porážce, řekl Johnson, který bude brzo žádat voliče o znovuzvolení ve Wisconsinu, ve státě, kde je mezi republikány Trump stále populární. Stejně kritický je ke svému šéfovi v Senátu i Lindsey Graham z Jižní Karolíny. Ten řekl rovnou: „Prezident Trump je nejvlivnějším republikánem naší strany. Pokud to Mitch McConnell nechápe, pak mu toho uniká hodně.“

Ke konfliktu mezi morálním kompasem člověka a vnějším zájmem, například stranickým nebo státním, se hodí krátká historická poznámka. V roce 399 před Kristem Athéňané obvinili Sókrata mimo jiné z toho, že prý neuznává bohy, které určuje polis, a místo nich zavádí své vlastní. V tom měli jeho žalobci do jisté míry pravdu. Jeho předchůdci a spoluobčané bez reflexe přijímali hodnoty, které určoval stát, s nímž byli spojeni nejen ekonomicky, ale i duchovně. Klasická polis pro občany nebyla jen zdrojem zákonů a moci. Byla to božská instituce, která rozhodovala o tom, co je pravda, co je správné, co je v souladu s morálními a etickými principy a jaké bohy je třeba uctívat.

G. W. F. Hegel ukázal, že příchod Sókrata na scénu je počátkem nové epochy. Athénský filosof totiž veřejně tvrdil, že poslouchá své osobní „daimonion“, vnitřní hlas, který mu radí. Jestliže dosud existoval člověk primárně jako poslušný objekt státu, se Sókratem se zrodila reflektující lidská subjektivita. Jeho svoboda je zakotvena v zásadě, že člověk respektuje zákony své polis nejen proto, že musí, ale i proto, že ho k tomu vede jeho vlastní rozhodnutí. Škála hodnot, která byla dříve zakotvena v božském státě, je nyní utvářena jednotlivými občany. Zrodily se tak individuální svoboda a s ní spjatá osobní odpovědnost. Od Sókrata jsme svobodní, a proto za důsledky svých činů nemůžeme vinit stát. Břemeno odpovědnosti teď patří nám.

Jak se Republikánská strana vyrovná s "republikánem" Trumpem a trumpismem? (www.artandresponse.com)

Tragický osud Sofoklovy Antigony ukazuje důsledek konfliktu mezi povinností vůči vnější moci – v jejím případě Thébám – a stejně silným poutem, které hrdinku váže k jejímu bratrovi. Její osud by si v dnešních Spojených státech mohl připomenout Adam Kinzinger. Jako republikánský kongresman ze státu Illinois vždy zastával tradiční hodnoty: nízké daně, vysoké výdaje na obranu a boj proti potratům. Byl ale jedním z deseti kongresmanů, kteří svými hlasy odvážně podpořili plán odsoudit Donalda Trumpa za povstání z 6. ledna. Za svou snahu osvobodit Republikánskou stranu od trumpovského břemene se stal terčem ostré kritiky stranických bossů, kteří už teď plánují, jak ho v příštích volbách odstranit a nahradit někým jiným, kdo bude vůči Trumpově základně bez složitých reflexí vstřícný. Je proto docela možné, že se do Kongresu po volbách v roce 2022 Kinzinger nevrátí.

Ještě horší však byla reakce, které se Kinzingerovi dostalo ze strany jeho vlastní rodiny. Jeho sestřenice mu jménem jedenácti příbuzných napsala veřejný dopis, v němž píše, že svým hlasem proti Trumpovi se dal do služeb ďábla a „stal se ostudou pro nás i v očích Boha“. A na závěr ještě dodala: „Stydíme se, že jsme příbuzní. Znectil jsi rodinné jméno Kinzinger.“

Tím se konečně dostáváme k sedmi statečným, k republikánským senátorům, kteří našli odvahu shledat Trumpa vinným. Mitt Romney ze státu Utah byl republikánským vyzyvatelem Baracka Obamy v soutěži o Bílý dům. Tehdy k němu strana vzhlížela jako ke spasiteli. Nadšení ochladlo s Trumpovým příchodem. Romney je člověk, který bere hodnoty, ideje a fakta vážně, a proto nemohl chování nového prezidenta přijmout. V očích Trumpových příznivců se znemožnil, když proti němu jako jediný republikán hlasoval už v prvním procesu. Jeho hlas v druhém procesu byl také jediný, který bylo možné předvídat.

Dalším ze statečných, kdo hlasovali podle vlastního svědomí a nikoliv ze strachu před zfanatizovanou menšinou, je Richard Burr, republikán ze Severní Karolíny. Své rozhodnutí vysvětlil jednoduše. Důkazy předložené žalobou, řekl, „nad slunce jasně“ dosvědčují, že prezident Trump podněcoval povstání proti Kongresu. Tečka. Stejně pragmaticky k věci přistoupil další republikán, Bill Cassidy, ze státu Louisiana. Prohlásil, že Ústava a osud Spojených států jsou důležitější než jeden člověk. Pak už jen dodal: „Hlasoval jsem pro odsouzení prezidenta Trumpa, protože je vinen.“

(FB)

Patrick J. Toomey, republikán z klíčového státu Pensylvánie, v posledním Trumpově skandálu nenašel žádné záhady. Pozorně si vyslechl názory obou stran a zjistil, že argumenty žalobců jsou o mnoho silnější. Ben Sasse, republikán z Nebrasky, před vstupem do úřadu voličům takřka sókratovsky slíbil, že bude hlasovat podle vlastního svědomí/daimonion, ne podle partajních befelů, které otrocky kopírují názory hlasité menšiny. V krátké řeči Sasse oznámil, že své slovo není schopen porušit, zejména když jde o tak závažnou věc. Pravda musí zvítězit nad tím, co je v danou chvíli výhodné.

Skálopevné republikánství senátorky Lisy Murkowski z Aljašky je nade vší pochybnost. O to významnější bylo, že právě ona odsoudila Trumpa za „měsíce lží“, snahu znemožnit práci Kongresu a nabádání davu k pochodu na Kapitol. Jestli si tohle, řekla, nezaslouží odsouzení Senátem, pak už do této kategorie nepatří vůbec nic. Senátorka Susan Collins ze státu Maine neměla své křeslo nikdy jisté. Vždy o něj musí před voliči tvrdě bojovat. A přesto našla odvahu nazvat věci pravým jménem. Podle ní Trump porušil svou přísahu, protože se pokusil narušit předání prezidentského úřadu svému nástupci. To bylo z jeho strany „zneužití moci a důvod k odsouzení“.

Není třeba pochybovat, že možná někteří ze sedmi statečných republikánských senátorů a deseti kongresmanů za svou odvahu zaplatí svými křesly. Útěchou jim v tom případě bude citát z Matoušova evangelia (16,26): „Nebo co jest platno člověku, by pak všecken svět získal, a své duši uškodil?“

Co z toho plyne pro nás? Za prvé to, že Trump jakožto prezident Spojených států prolomil tradici, podle níž se moc v demokratických systémech předává v souladu s ústavními zákony a zvyklostmi. A nejenže ji prolomil. Americký Senát ho za to neodsoudil. Za druhé je třeba pochopit, že útočníci na Kongres z 6. ledna sami netušili, jak byli blízko úspěchu. Těsně předtím, než vtrhli do jednacího sálu, odnesli mladí stážisté krabice s hlasovacími lístky sboru volitelů do bezpečí. Kdyby je bojůvky našly a jejich obsah buď rozházely do všech koutů nebo si je rovnou odnesly, nemohl by Senát výsledky posledních amerických prezidentských voleb ještě ten samý večer potvrdit. Šlo doslova o minuty.

Igor Lukeš je historik a univerzitní profesor, působí na Pardee School of Global Studies, Boston University, kde se zabývá politickými dějinami střední a východní Evropy a Ruska.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]