REPORTÁŽ / Ticho kyjevského krematoria přerušila varovná siréna. Mobilní telefony zněly výstražnými signály, přesto se v zaplněném sále nikdo nepohnul. V pondělí 28. dubna se v ukrajinské metropoli sešly stovky lidí, aby se rozloučily se sedmnáctiletým Danylem a jeho rodiči. Danylo byl srdcem sídliště ve čtvrti Svjatošin. Jeho příběh rychle překročil hranice města a zasáhl srdce lidí po celém světě. Deník FORUM 24, díky spolupracovníkovi přímo v Kyjevě, přináší reportáž z události, která symbolizuje bolest země zmítané válkou.

Den útoku — 24. dubna, 0:00

„Bylo to opravdu blízko,“ řekla mi moje blízká kamarádka doma v Kyjevě poté, co jsme oba zaslechli výbuchy. Do krytu jsme už nedoběhli. Bylo bezpečnější zůstat na chodbě bytu, kde nejsou okna, díky čemuž je místo alespoň relativně chráněné před tlakovou vlnou i střepinami.

Na telefonu jsem sledoval aplikaci monitorující letecké útoky. Upozornění bylo jasné: na Kyjev míří balistické rakety. Nad městem v té chvíli kroužily také drony, které zahltily ukrajinskou protivzdušnou obranu. V jednu chvíli jsem se dostal do svého pokoje a z okna jsem zahlédl něco, co připomínalo padající hvězdu – a o chvíli později se ozval mohutný výbuch. Byla to právě balistická raketa. „To bylo někde za námi,“ konstatovala kamarádka.

V tu chvíli jsme ještě netušili, že jedním ze zasažených míst byla právě čtvrť Svjatošin. O pár minut později se v telegramových kanálech začaly objevovat výzvy pro zdravotníky a záchranné týmy. Brzy ráno už bylo jasné: ničivý zásah srovnal se zemí celý obytný blok. Pod sutinami zůstali uvězněni lidé, včetně sedmnáctiletého Danyla a jeho rodiny.

24. dubna, 12:00

Přijíždím na místo dopadu. Centrální část jedné z budov je zcela zničena, zůstala po ní jen suť. V okruhu několika set metrů jsou další domy poškozeny: rozbitá okna, utržené střechy. Emoce jsou všudypřítomné. Někteří přišli o majetek, jiní o své blízké. Další zoufale čekají, zda se ze sutin podaří záchranářům dostat jejich příbuzné.

Mezi čekajícími je i Kateryna, Ukrajinka žijící dlouhodobě v Česku. Na Ukrajinu přijela jen na týden, aby navštívila rodiče. „Čekáme tady na kamaráda. Dáňu,“ říká mi tiše. Vypráví, jak její otec – voják – v noci vytušil nebezpečí. „Řekl nám, ať jdeme spát do jeho pokoje. Tím mi zachránil život. Můj pokoj byl plný střepin. Kdybych tam zůstala, možná bych už nebyla naživu,“ dodává, zatímco se skupinou asi dvaceti dalších teenagerů sleduje probíhající záchranné práce.

Před námi pracují týmy SAR (Search and Rescue), které prohledávají trosky. Pomocí jeřábů odstraňují části budovy do přistavených nákladních aut. Z vyššího místa je možné zahlédnout, jak záchranáři přenášejí v pytlích těla zemřelých k odvozu.

Náhle přichází psycholožka a oznamuje dětem tragickou zprávu: „Danylo je mrtvý.“ Jeho tělo bylo nalezeno více než deset hodin po útoku. Skupina mladých propuká v pláč a zoufalý nářek. Doufali v zázrak, ten ale nepřišel.

26. dubna, 18:00 – Sviatošin

Místo útoku je nyní prázdné. Záchranáři odstranili trosky. Zůstává jen torzo zničeného domu – prázdné stěny bez střechy a života. U vstupu leží stovky květin, fotografie obětí a plyšové hračky.

Stojí tu i chlapec, který si nepřál být jmenován. Říkejme mu Saša. „Byl to můj blízký kamarád. Vždycky byl hodný. Nechápu to. Proč už tu není? Proč právě on?“ ptá se se slzami v očích, zatímco hledí na Danylův portrét. Přicházejí další lidé. Jedna dívka sedí v tichosti a hodinu neodvrací pohled od fotografie zesnulého chlapce. V okolních domech mezitím pokračují opravy, dobrovolníci vyměňují okna, opravují střechy. Pomoc je rychlá a dobře organizovaná – jak ze strany státu, tak občanských iniciativ.

28. dubna, 11:00 – Kyjevské krematorium

Řada převážně mladých lidí čeká před obřadní síní. V rukou drží rudé karafiáty – podle tradice každý položí květ na jednu z rakví. Uvnitř se začíná ozývat tichý nářek. Jedna z babiček na vozíčku hlasitě vzlyká: „Proč nám je vzali? Proč? Danylo, Danylo, můj milovaný…“

„Dnes jsme tu, abychom uctili památku rodiny Khudia, která byla v noci 24. dubna zavražděna raketou vražedného Ruska,“ říká pohřební ceremoniářka. Vtom se sálem rozezní zvuky telefonů – notifikace na další letecký poplach. V dálce zní siréna. Ani v čase posledního rozloučení nemá Ukrajina klid.

„Moc jsem ho milovala. Za jediný den zmizela část mého srdce. Nedokážu tomu uvěřit,“ říká Danylova přítelkyně Aliona. Pravoslavný kněz poté pronáší modlitbu za padlé a podle tradice symbolicky vysílá jejich duše na cestu do nebe.

Následuje poslední rozloučení. Rakve s těly otce, matky a nakonec Danyla jsou snášeny do útrob krematoria. Jeho přítelkyně, sestry i kamarádi poklekají, dotýkají se lesklého víka a tiše se loučí. Místnost plná lidí pláče. Spolu s nimi i kněz, ceremoniáři, novináři. Ukrajina pohřbívá dalšího ze svých synů. A svět dál sleduje její boj za přežití.

Danylo: Od tragédie k poslednímu rozloučení

Otevřít galerii (15)