Dezinformátor Daniel Sterzik alias Vidlák FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZOR / Vůdce Stačilo! Daniel Sterzik zvaný Vidlák a jeho komunističtí souputníci mají zjevně mentalitu strejců z Lidových milicí a soudružek z uličního výboru KSČ. Jinak si těžko vysvětlit, že období dvaceti let po okupaci, tj. od srpna 1968, vidí jako čas úžasného rozkvětu naší země. Jenom takovým typům to mohlo vyhovovat. Aspoň víme, jak si představují to pravé blaho, které údajně chtějí nastolit.
„Není na světě mnoho zemí, které mají za sebou dvacetiletou okupaci, kdy se u nás rekordně stavěly byty i atomové elektrárny, lidé měli sociální jistoty a jezeďáčtí elektrikáři si na vesnicích stavěli takové hrady, že před tím bledly závistí i prvorepublikové doktorské vily. Není na světě moc zemí, které by za dvacetiletou okupaci zaplatily nějakou stovkou mrtvých z autonehod. Není na světě moc zemí, které by byly okupovány bez bombardování, bez deportací na Guantánamo či Abú Ghrajb,“ tvrdil Sterzik v Parlamentních listech 20. srpna. (Na dezinformační weby proklik nedáváme.)
Při samotné invazi zahynulo přibližně 100 až 108 lidí, bylo kolem 335 zraněných.
Během tzv. normalizačního období byly tisíce lidí odsouzeny za údajné politické zločiny, desítky tisíc lidí byly vyhozeny z práce nebo z funkcí. Stranické čistky zasáhly 100 až 150 tisíc lidí, kteří ztratili pracovní nebo studijní příležitosti.
V rámci rozsáhlé čistky se komunistická strana zbavila všech členů, kteří byli podezřelí z nějakých snah režim reformovat. Reformisté byli odstraněni z ÚV KSČ, z regionálních, okresních a místních stranických organizací v českých zemích a v menší míře i na Slovensku. Počet členů KSČ poklesl z 1,7 milionu v lednu 1968 asi o půl milionu. Byly „očištěny“ nejvyšší úrovně vlády a vedení společenských organizací.
Nejhůře dopadli samozřejmě nekomunisté. Filozof Jan Patočka po policejních výsleších zemřel, příslušníci Státní bezpečnosti psychicky zastrašovali své oběti, brutálně napadeny bývaly i ženy. Ačkoliv formálně neexistovala cenzura, byly zakázané knihy, filmy, umělecká díla, na černé listině byli spisovatelé, novináři, režiséři, herci i politici. Nebyla jen zakázaná jednotlivá díla, ale rovnou autoři jako takoví, ať by vytvořili cokoliv. Ani jejich jména se nesměla objevit, leda by šlo o nějakou nenávistnou propagandu proti „nepřátelům lidově-demokratického zřízení“. Ostouzení lidé se nemohli nijak bránit.
Cestování do „kapitalistické ciziny“ bylo výrazně omezeno. Kdo dostal devizový příslib, (o jehož existenci prý takový Andrej Babiš nikdy neslyšel), nemusel dostat výjezdní doložku, o které rozhodovala Státní bezpečnost. Některým lidem ale režim rovnou sebral i pas, takže nemohli ani do NDR.
Komunisté se chlubili – a dělají to dodnes – údajným pokrokem, který by proběhl i bez nich a lépe. Pokud tady něco vzniklo, nebylo to díky komunistům a okupaci, ale navzdory tomu. Vznikla panelová sídliště, ale čekací doby na byt byly dlouhé, kvalita výstavby nízká. Bytový problém nebyl za vlády jedné strany nikdy uspokojivě vyřešen. Československo muselo vydávat nesmyslné částky na zbrojení, aniž by zemi hrozilo nějaké napadení ze západního směru. Jediný, kdo nás po druhé světové válce vojensky napadl, byl Sovětský svaz se svými satelity z Varšavské smlouvy.
Rozvoj infrastruktury (metro, dálnice Praha–Bratislava) byl zpožděný, kvalita nízká a zaostali jsme daleko za srovnatelnými státy, jako bylo Rakousko. Zanedbávání celých oblastí vytvořilo vnitřní dluh, který jsme museli splácet celé roky po pádu komunistického režimu.
Existovalo sociální zabezpečení, ale důchody (starobní i invalidní) byly mizivě nízké. Zdravotní péče byla formálně bezplatná, ale často s dlouhými čekacími lhůtami. Za lepší výkony si ti, co na to měli, „připláceli“ úplatky nebo využívali protekci – pokud měli to štěstí, že někoho znali. Komunistická elita samozřejmě požívala výhod.
Takto bychom mohli pokračovat dále, ale „spokojenost“ většiny občanů se celkem jasně projevila v listopadu 1989, kdy na pomoc rozkládajícímu se režimu žádné masy nepřispěchaly.
Tohle všechno nějaký Vidlák zřejmě vidí jako období mimořádného rozkvětu. Jeho drzost jde ale ještě dál.
„Naši ‚orgáni‘ se teď rozhodují, jestli jsme vojenská junta, nebo demokratická země. Rozhodují, jestli tady mohou působit různé bojůvky Fialajugend, složené z Pšenáků, Oganesjanů a zřejmě i z vysokých vojenských důstojníků, anebo jestli přijde nějaký Ivo Ištvan a zatne tomu tipec,“ vykládá si Sterzik v Parlamentních listech v době údajné cenzury a „mlčící většiny“. Vedle něj tam existuje přímo zástup podobných existencí. Vládu obviňují z válkychtivosti a zbídačování lidí a přímo z nich vyzařuje, jak by chtěli, aby Ukrajina prohrála a kremelský režim si tam zařídil podobný koncentrák a hnojiště, jaké můžeme vidět v Rusku.
Nostalgie po časech tuhého husákovského promoskevského režimu prozrazuje, že by podobné poměry (včetně okupace) zřejmě soudruhům vidlákovcům nejen nevadily, ale že je považují dokonce za žádoucí. Pokud někdo tohle hodlá volit, tak je buď hloupý, nepříčetný, nebo zlý. Pak ať ale nevykládá, že něco nevěděl a netušil.
