Čtyři apokalyptičtí jezdci – olejomalba ruského výtvarníka Viktora Vasněcova (1887). FOTO: Glinka National Museum Moscow / Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Glinka National Museum Moscow / Wikimedia Commons (volné dílo)
KOMENTÁŘ / Ještě pořád odoláváme novému světu, který k nám s volbami vpochodoval hlavní branou. Pořád jedeme postaru. Jediný vyčnívající moment přinesla petice vyzývající demokraty, ať jdou do vlády s Babišem. Z bezcharakterního a bezohledného „podnikatele“, notorického lháře a podvodníka a předního oportunisty se tak vmžiku stal „demokratický dobrák“, do nějž máme vkládat naděje. Jde o snahu trošičku prodloužit životnost starého liberálnědemokratického světa, jenže do něj Babiš nikdy doopravdy nepatřil. Právě z toho důvodu nový svět už není za dveřmi, ale chystá se nás spolknout.
Motýl zamává křídly a až na druhém konci světa z toho může být hurikán. I nepatrné změny mohou mít časem velký dopad. Tuto teorii zná kdekdo, ale ne každý ji v praxi bere na vědomí. Překážkou tomu je setrvačnost, nechuť připustit, že starý svět odchází.
V Iráku ještě v první polovině 20. století žilo podle některých odhadů okolo 200 000 Židů. A někteří muslimové proti nim začali brojit až ve 30. letech, tedy asi deset let po „mávání křídly“ fašismu a nacismu v Evropě, když se chystal vzlétnout. Islamistické násilí posledních desetiletí naopak rozvířilo vlnu obdobně páchaného násilí po celém světě. Nejde jen o teroristický útok 11. září 2001 na USA a následnou válku v Iráku, ale i o zmnožení brutálních teroristických útoků na nevinné lidi, páchaných jednotlivci v USA i v Evropě. Co to udělalo se současnou politikou, vidíme v USA, Maďarsku, na Slovensku. A v dalších zemích se to zřetelně blíží, především ve Francii a Německu.
Tento poznatek je pro posuzování nového světa důležitý, protože ukazuje, že fanatismus umí kráčet napříč náboženstvími, kontinenty a kulturami, je mu jedno, jakým fundamentalismem se živí. Fanatismus začíná tam, kde rozum jako prostředek k získávání poznání nahrazuje fundamentalisticky pojatá víra či ideologie, v níž nenávist je důležitější než ostatní city. Umí dobře zakořenit, takže dokáže zasáhnout celý svět, čehož je svědkem Evropa 20. století, která rozdmýchala dvě světové války s nebývalou měrou nesmírného utrpení lidí po celém světě. A čehož je svědkem i současný trend hnědnutí dosavadních demokratických států.
Příliš mnoho politiků, novinářů a dalších občanů se však stále tváří, že jde jen o dočasnou výchylku starého světa a po dalších volbách se vše vrátí do normálních kolejí. Ne, nevrátí. Voliči pravicových a levicových extremistů nezmizí jen proto, že si to někdo přeje.
„Svoboda“ hnědáků
Prožíváme společensky vzato paradigmatický zlom: přišedší nový svět se tváří vztekle a má ambice všechno obrátit naruby. Onen přelom se chystá už nejméně 25 let a jeho počáteční příznaky byly nenápadné. Za pomoci internetu se lidé „osvobodili“. A mám na mysli tutéž „svobodu slova“, o níž hovoří hnědáci – Babiš, Okamura, Rajchl, Turek (Trump, Orbán, Fico, Netanjahu, Vance, Musk…) a další velikáni nového světa.
Lidé náhle zjistili, že mohou, i anonymně, vyřvat celému světu, co si myslí, a to jakoukoli formou. Většinou tak, že někoho urazí, pošlou někam, spílají mu, že někomu vyhrožují, třeba i smrtí či zmlácením, šikanují jej, poníží ho nebo odsoudí kvůli jeho odlišné barvě kůže, jinému náboženství či názorům.
A to vyneslo patologickou sedlinu, o níž mluvil i TGM, na hladinu. To, co se dříve dělo skrz udávání úřadům, leckdy i anonymními dopisy, a co bývalo společensky nepřijatelné, je nyní legitimní součástí veřejného diskursu: udavači v politice tomu dávají oficiální punc. To rozkolísalo i naši civilizaci. Kdo prohrál, je zřejmé, ale i varující a poučné do budoucna, pokud se náš starý svět někdy vrátí úplně.
Absolutnost jako karikatura
Typ svobody slova podle představ hnědáků je roven vyhlášení války demokracii. Čím více se svoboda blíží své absolutnosti, tím rychleji se stává svou vlastní karikaturou. Proto (zatím) máme zákony, které vymezují svobodě slova hranice, aby mohla svobodou zůstat. Nikdo díky nim nemůže svobodně a beztrestně zabít, znásilnit nebo okrást druhého, pomlouvat ho, vyzývat k násilí na druhých či rozdmýchávat nenávist.
Nový svět s sebou ono vyhlášení války nese se vší urputností. Rasistický plakát s černošským „doktorem“ je jen ukázkou toho, jak to má vypadat v budoucnu běžně. Nemáme proč pochybovat o tom, že rasismus se v novém světě stane symbolem této „svobody slova“. Jestli se to odehraje i za pomoci likvidace protirasistických zákonů, teprve uvidíme.
Ano, zatím máme dobře obsazený Ústavní soud, který může alespoň ta nejhorší zvěrstva odmítnout. Víme však také, že Trump, jenž je monarchou nového světa a příkladem ostatním, se často nařízeními soudů neřídí a dělá si, co chce. A to českým extremistům rozhodně nebude dělat problémy. V delším horizontu vzato obsadí Babišova vláda Ústavní soud svými lidmi, pokud demokraté prohrají i ve volbách senátních a prezidentských etc.
Dali mu medaili
Demokraté by se měli probrat z letargie a začít konat tak, jak je v novém světě třeba. V tom Fialova vláda selhala: kyberválku Ruska (Číny, Trumpa a spol.) proti nám nechala běžet bez jakékoli účinné reakce – a ten, kdo to spolu-zapříčinil, Fialův poradce pro bezpečnost Tomáš Pojar, za to nicnedělání navrch dostal od prezidenta medaili; starý svět tak dává najevo svou lehkomyslnost a ignoranci. „My do svých vlasů vplétáme si růže, a po nás – – ! což – ať přijde potopa!“, napsal František Gellner před sto lety, leč přiléhavě této situaci. Vláda nehnula prstem ani proti oligarchizaci politiky (včetně Agrofertu).
Nejde o maličkosti, ale o fatální chyby, kterými starý svět čistil cestu tomu novému. Jak víme, pro demokracii je nejvyšší hodnotou svoboda (ta skutečná), kterou je správné bránit, třeba i se zbraní v ruce, jak nám to obdivuhodně předvádějí Ukrajinci. Tato dnes možná fádní myšlenka není nová, již před více než 80 lety ji v knize „Velká zkouška demokracií“ razil Julien Benda (1867–1956), francouzský filosof a politolog. Jak míní, demokracie se nejen smí, ale musí bránit vnitřním i vnějším útokům, jinak nemá šanci přežít: „Demokracie není o nic více než jiné režimy povinna dopřávat volnost jednání těm, kdož usilují jen a jen o její zničení.“
Čím je nový svět jiný?
Jsou tu věci zřejmé, o něž se hnědáci pokusí v každém případě, ostatně sundáním ukrajinské vlajky z Národního muzea a z poslanecké sněmovny už to začalo. Zkusí ovládnout média, nejen ta veřejnoprávní, ale ta jsou první na řadě. Skoupí další soukromá média či se jejich majitelé přizpůsobí situaci. Hnědáci „po orbánovsku“ možná ustaví celostátní mediální radu, pod niž budou spadat všechna média a ta budou mít povinnost řídit se novými, omezujícími pravidly. Tím upozadí opozici a pro vymývání mozků získají mnohem větší publikum.
Vyhází ze státní správy, z armády, policie a ze škol co nejvíce zastánců demokracie a nahradí je svými lidmi. Státní správa a zmíněné instituce tak budou pochodovat podle jejich taktovky a školy změní osnovy ve prospěch ideologií vládních stran. Ostatně na faktické likvidaci inkluze na školách se už dohodli.
Empatie, soucit a následně i pomoc potřebným se kvůli tomu stanou ještě selektivnější, než tomu bylo dosud. Inkluzi, jež tomu děti učí, berou někteří hnědáci jako nepřátelský útok, protože v jejich světě platí právo silnějšího a protože nechtějí, aby jejich děti byly empatické, aby respektovaly druhé a měly s někým soucit, ale aby byly sobecké a bezohledné a staraly se jen o sebe, zcela v rámci jejich žebříčku „hodnot“.
Nový svět přinese i konec vstřícnosti ke společenským menšinám a k odlišnostem vůbec. Přestanou platit lidská a občanská práva v dnešní podobě, jak lze vypozorovat i na jejich představě o svobodě slova: rasismus přestane být trestným činem, výhrůžky a násilí na názorových odpůrcích se nebudou stíhat, nebo jen vlažně. Čím větší budou mít moc, tím větší budou mít svobodu slova a tím menší budou mít svobodu slova jejich názoroví odpůrci. I to je už v běhu: na některých sociálních platformách (X, Facebook…) snižují jejich majitelé dosah příspěvků lidem, kteří uvažují levicově, liberálně či v duchu poválečného evropského konzervatismu. A naopak: zvýhodňují dosah příspěvků lidí se shodným pohledem na svět.
Nový svět bude mnohem méně rozmanitý. Některé negativní emoce se oficiálně stanou pozitivními (zášť, nenávist, závist…), protože budou nazývány jinak, třeba „projev vlastenectví“. S přírodou bude zacházet z pozice puberťáka, který klidně postaví dálnici a parkoviště v chráněné krajinné oblasti, protože auto-moto má přednost před čímkoli jiným a pohodlnost řidičů je pro něj důležitější než „pár hektarů zeleně“. Ostrakizace nevládních organizací je dnes už pro hnědáky samozřejmostí, je to v jejich očích nepřítel číslo jedna.
Co s tím mohou demokraté dělat?
Demokraté si musejí přiznat, že doba se prudce změnila, že už není demokratická svým hodnotovým obsahem a principálně, a podle toho i začít jednat. My, běžní lidé, bychom se měli stát aktivisty a dávat všemi dostupnými nenásilnými prostředky najevo, o co nám jde. Společně i jednotlivě. Nesmíme při tom být fundamentalističtí, ale své neústupnosti bychom se měli držet. Zachováme si tak alespoň do určité míry otevřenou občanskou společnost, na niž nový svět útočí v prvé řadě, protože potřebuje změnit společenskou atmosféru ve svůj prospěch. A hnědák je fakt v tomhle sekáč, ten se nezakecá!
Hlídací psi demokracie čili novináři by už neměli jen neutrálně sledovat a popisovat, kterak demokracii ničí hnědáci, protože ji nikdo nehlídá. Namísto toho by se měli stát hlídacími psi demokracie, těmi skutečnými. A podle toho změnit charakter informování, důraz komentářů, výběr témat a výběr osob, jimž dávají možnost oslovovat veřejnost. Už žádné „pět minut Židům a pět minut Hitlerovi“!
Politici by měli přestat naprázdno mlít pantem a začít dělat to, co je skutečně třeba. Nevzpomínám si třeba, že by někdo z představitelů Fialovy koaliční vlády vyslovil během minulého volebního období výraz „bytová krize“, natož snad aby vláda radikálně zvýšila výstavbu dostupného bydlení. Je málo platné, že se skvěle daří nejbohatším a stabilizuje se životní úroveň vyšší střední vrstvy obyvatel, když nižší střední vrstva a chudí ještě více chudnou a nemají kde bydlet, což je jeden z hlavních důvodů přestupu mnohých voličů k hnědákům.
Dokud jsou demokraté v opozici, měli by zahodit své ideologické příručky, změnit své programy, aby byly k užitku těm, kteří to nejvíc potřebují, a měli by konečně začít myslet. V prvé řadě na to, kdo by je měl příště volit a čím konkrétně toho mohou dosáhnout. Sebelepší marketing sám o sobě na to určitě stačit nebude!
