Miloš Zeman a Václav Klaus, tvůrci opoziční smlouvy FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Posledních dvacet let českého prezidentství to byla pohroma. Václav Klaus a Miloš Zeman mají nesporné zásluhy na obnově stranického systému, zdiskreditovali jej však „opoziční smlouvou“ a nakonec se z nich stali zlomyslní hrobaři vlastních politických partají. Dokázali vystoupit z politického záhrobí, když se nechali pokropit živou vodou prezidentství. Vysoká míra důvěry v hlavu státu je součástí naší politické kultury. Parlamentem zvolený Klaus i plebiscitem zvolený Zeman pojali prezidentství podle svého: narcistně, bezohledně, uchvatitelsky. Když končili své druhé období, byli pro většinu občanů opět nedůvěryhodní, mnozí se za ně styděli.
Důvěra v prezidenta představuje zakořeněný předsudek. Na první pohled není jasné, kde se vzal, ani to, zda je oprávněný. Při bližším zkoumání zjistíme, že silná důvěra v hlavu státu je odvrácenou stranou slabé důvěry v parlament. Češi mají setrvale vyšší důvěru v exekutivu než v legislativu. Většina zemí na severozápad od nás to má přesně naopak. Despekt k parlamentu je obtížné nevnímat jako despekt ke sněmování a k diskusi obecně. V jednom z průzkumů se polovina našich občanů domnívala, že konfliktní diskuse je zásadní překážkou při pokusech řešit problémy. Opačný názor mělo jen 42 procent občanů. Svůdnost bezkonfliktní vlády celonárodní shody stále působí uhrančivou silou. Jde o nebezpečnou iluzi. Ve svobodné společnosti přece bují různost zájmů vyvolávajících konflikty.
Jak za císařpána…
Tradici despektu vůči parlamentu, jakkoli místy odůvodněnou, nacházíme nejen za první republiky, ale již v habsburské monarchii. Pasivní rezistence vůči parlamentu byla praktikována jak na Říšské radě, tak na českém zemském sněmu. Konec monarchie byl poznamenán paralýzou českého sněmu, za první republiky se parlament často podobal registračnímu místu kompromisů, které se však dohodly mimo parlament.
Také vysoká míra důvěry v hlavu státu pochází již ze starého Rakouska. Aureola císaře Františka Josefa I. byla posílena délkou jeho vlády. Vládl 68 let. Jak poznamenal legendární Jára Cimrman, jeho portrét visel ve školních učebnách přes tři generace. Byl zdrojem stálosti, jistoty, předvídatelnosti. V letech jeho vlády (1848–1916) prošla česká společnost procesem politického zrání, jenž byl prosycen obavami o svébytnost národní existence. A jedním ze zdrojů těchto obav byl právě parlament.
Česká společnost druhé poloviny 19. století byla dobovou publicistikou vnímána jako konzervativní až zpátečnická. Jak poukazuje historik Jiří Rak, slovo „ústavácký“ platilo v českém jazykovém prostředí za nadávku. Zástupci českých stran (a s nimi i veřejnost) upínali své naděje při prosazování národních požadavků právě k císaři.
Mýtus Masaryk, Havel…
Prezident Masaryk, který si byl poptávky po vůdcovství vědom, si přál, aby Československo bylo ustaveno jako prezidentský systém, po vzoru Spojených států amerických. Tento požadavek narazil na odpor českých stran, které si přály systém parlamentní. Důvěra ve hlavu státu se přenesla i do první republiky. Také komunistické Československo bylo jednou z mála zemí sovětského bloku, kde byla instituce prezidenta zachována. Mýtus výjimečné osobnosti na Pražském hradě stvrdil svým mimořádným příběhem Václav Havel. Vzpomínal, že když po roce 1989 objížděl republiku, lidé mu nakládali takovou porci úkolů, pod níž by se podlomila kolena i superhrdinům.
Míra důvěry byla na počátku Havlova prezidentství na vysokých 80 procentech, postupně klesala až k 50 procentům. Prezidenti Klaus i Zeman nabídli svého druhu léčbu našeho vůdcovského komplexu. Již Klaus natahoval ústavu až k prasknutí a Zeman pak otevřeně sypal písek do parlamentního soukolí. Vzpomeňme lánský puč či nedůstojné grilování ministrů na vrcholu třetí vlny pandemie, přestože volby skončily jednoznačně. Na sklonku mandátu jim oběma důvěřovalo méně než 30 procent občanů. Parlamentu však v té době důvěřovalo ještě méně lidí. Přežití demokracie závisí na schopnosti utvářet instituce, které dokážou najít, ochránit a prosadit veřejný zájem, nikoli na uctívání osobností, které v nás posilují iluzorní pocit jistoty.
Zpráva z budoucnosti
Jak s touto zkušeností naložit? Pokud si dovolím špetku novoročního zasnění, představuji si, že v roce 2028 by novou hlavu státu volil Senát Parlamentu ČR. Důstojně, bez většího rozruchu. Probíhalo by to následovně. Parlament by nejprve vytvořil komisi, v níž by zasedli i zástupci politologů a ústavních právníků. Komise by identifikovala 95 negativních důsledků, kterými zavedení přímé volby poškodilo naši republiku. Mezi čtyři nejvýznamnější negativa by komise zařadila 1/ zahlcení mediálního a veřejného prostoru, 2/ narušení liberálního principu dělby moci, 3/ přizvednutí stavidel penězovodům plynoucích z byznysu do politiky, 4/ oslabení již tak finančně, personálně, organizačně slabých politických stran.
Sněme dále! Komise spočítala, že horkou částí prezidentské kampaně bylo spotřebováno 355 hodin televizního a 859 hodin rozhlasového času. Potištěno bylo 250 tisíc tun papíru. Vynaložený čas novinářů, editorů, kameramanů a dalších dotčených profesí se nepodařilo spočítat: Zazněl poučený odhad 2 až 3 roky. Mediální prostor byl zahlcen nejrůznějšími okénky, komnatami a jinými formáty reality show s prezidentskými kandidáty. Mezi nejsledovanější patřily „Den s kandidátem“, „Návštěva kandidátových rodičů s kandidátem“, „Vaření a ranní hygiena s kandidátem“.
Do pozadí se dostaly zprávy o důležitých událostech. Mnozí zapomněli na to, že v jejich obci probíhají volby, že vedeme válku s Putinovým Ruskem, anebo že Česko předsedá EU. Komise konstatovala, že vládě bylo neférově vytýkáno, že nedokázala účelně komunikovat úspěchy našeho předsednictví v Radě EU směrem k domácí veřejnosti. I přes značnou finanční částku, kterou vláda na tento účel vynaložila, nedokázala konkurovat mediálnímu lačnění po pikantériích ze života prezidentských kandidátů. Těm totiž dávali podavatelé informací přednost před zprávami o prosazování unijních kompromisů, byť pod taktovkou české vlády.
Součástí tohoto zahlcení bylo podle komise také politováníhodné unesení prezidentské kampaně soukromou agendou ze strany některých kandidátů, kteří volbu okatě pojali jako snadnou cestu ke zviditelnění. Jejich cílem bylo posílit prodej výrobků svých firem, v lepším případě průprava k jinému politickému angažmá. Komise konstatovala, že prezidentská kampaň posunula politickou komunikaci směrem ke konzumní kultuře celebrit („politainment“). Posílily se symbolické a emocionální aspekty, které do budoucna zkomplikují starost o instituce určené k nalézání rozumných a většinově přijatelných řešení.
Narušení principu dělby moci
Hned po svém ustavení se komise shodla na tom, že ústavou konstruovaná instituce hlavy státu není s přímou volbou v souladu. Ústavodárce zamýšlel prezidenta jako instituci, která reprezentuje jednotu a rozumnost české občanské společnosti. Přímá volba společnost rozděluje, zanechává po sobě mnoho poražených. Lidé, včetně kandidátů samotných, naopak ztrácejí hlavu.
Přímou volbou došlo k výraznému vychýlení mocenské rovnováhy směrem k demokratickému principu většiny, na úkor liberálního principu dělby a omezování moci. Česko trpí přebytkem demokracie, takřka každý rok se někam volí. To rozostřuje hranice mezi kampaní a vládnutím, což destabilizuje instituce i politické strany.
Komise s politováním konstatovala, že z posledních dvou prezidentů se stali otevření nepřátelé naší republiky. Přímá volba prezidenta vytvořila konkurenční centrum výkonné moci, které může v rukou učenlivého následovníka Klause a Zemana podkopávat instituce liberální demokracie. Problém přímé volby není to, že by ve srovnání s parlamentní volbou nutně generovala horší prezidenty, nýbrž to, že v případě „unesení“ prezidenství soukromými zájmy vytváří přímá volba daleko nebezpečnější politické uspořádání.
Senát jako záchranná brzda
Návrat k parlamentní volbě se komisi jevil jako nejschůdnější varianta. Diskutovalo se o selhání politických stran, kvůli jejichž neodpovědnosti se z prezidentské volby stala přetahovaná mezi zasloužilými vysloužilci. Padaly argumenty, že bychom po politických stranách možná chtěli příliš. Jejich DNA je přece soutěžit (bojovat!) s vášní a zaujatostí. Zazněl i návrh, že by kolegium prezidentských volitelů mohlo být rozšířeno o krajské a obecní zastupitele. Vzhledem k dominanci „nezávislých“ v takto složeném kolegiu by byla role politických stran umenšena. Na to konto zazněla výhrada, že bychom se tak nevyhnuli vleklému mediálnímu cirkusu.
Konečná volba tak padla na senát, který je díky volebnímu systému méně ovládán duchem stranictví. Smysl pro kompromis zde více rezonuje. Navíc se v posledních letech senát těší vyšší důvěře než sněmovna. Parlamentní komise diskutovala také otázku sídla prezidenta. Komise se shodla, že symbolika boje o Hrad nabývá v české politické kultuře monstrózních rozměrů. Diskutovala se možnost boje o byt v podhradí, na Malé Straně, Starém Městě či na Vinohradech, případně v paneláku na Proseku nebo na Jižním Městě.
Politický kýč aneb Lidi si to nenechají vzít
Nejobtížnější výzvou pro komisi byl argument, že přímá volba posiluje vtažení mas do rozhodování a zvyšuje jejich zájem o politiku. Nakonec zavládla shoda, že ačkoli jde o pádný argument, skrývá se za ním politický kýč, který ve svém důsledku politickou a institucionální tvořivost české společnosti oslabuje. Zavádí náš ústavní pořádek na slepou kolej a vzbuzuje nepřiměřená očekávání, která jen posilují apatii a cynismus. Přímá volba prezidenta deklasovala princip delegace moci na dekorativní volbu, která nerozhoduje o žádných reálných alternativách budoucnosti a vládnutí. Pokud z politiky učiníme pouhou zábavu, ztrácíme ze zřetele smysl politiky a s ním i poslední zbytky sebezáchovných instinktů. Cílem politiky je ochrana společnosti a jejích základních principů. Padl i méně formální příměr – jako kdybychom chtěli zatraktivnit školský systém tím, že místo úpravy výuky budeme dětem ráno u vchodu rozdávat cukrátka.
Nikdo z účastníků nerozporoval, že přímá volba přitáhla zájem občanů. Nenašly se však přesvědčivé důkazy, že by zvyšovala zájem o politiku, šetření agentur nic takového neukazuje. Podceňování významu politiky je Achillovou patou české demokracie. Podle agentury WVS považovalo mezi lety 2017–2020 politiku za velmi či spíše důležitou pouhých 25 procent našich občanů. V sousedním Rakousku a Německu to bylo 55, respektive 66 procent, ve Švédsku dokonce 75 procent. To přirozeně podlamuje i efektivitu našich institucí, komplikuje jejich kontrolu, odrazuje slušné a kompetentní občany od toho, aby se stali jejich reprezentanty.
Do závěrečné rezoluce se prosadila formulace, že liberální demokracie je otevřený systém, jehož hlavní síla spočívá ve schopnosti poučení a nápravy. Obavy z veřejného mínění, které ostatně přechod k přímé volbě zavinily, nejsou podle většiny diskutujících na místě. Vedou k selhání politického leadershipu. To spokojenost s (reprezentativní!) demokracií oslabuje a podkopává důvěru v její efektivitu a udržitelnost.
Politika může být hrou vážnou i zábavnou
Komise rovněž diskutovala možnost přechodu k nějaké formě prezidentského systému. Diskutovány byly dvě hlavní překážky. Zaprvé, malá pravděpodobnost dohodnout se na takto zásadní ústavní změně (pravděpodobnější se už jeví dohoda na zrušení přímé volby). Zadruhé, mnozí poukazovali na slabiny prezidentského systému a spolehlivější cestu posilování institucionální a politické kultury. Jde sice o dlouhodobější a náročnější proces, ale bez silnější liberální politické kultury, která by se vyznačovala úctou k pravidlům, smyslem pro pluralitu a schopností kompromisu, by jakákoli forma prezidentského vládnutí byla jen předstupněm k otevřenému autoritářství.
Posun k prezidentskému režimu by byl podle většiny členů komise jen počátkem konce liberální demokracie v Česku. Bylo například odkázáno na výzkum evropské Agentury pro základní práva, který přinesl alarmující zjištění, že pouze 32 procent mladých Čechů ve věku 16 až 29 let považuje právo opozičních stran kritizovat vládu za velmi důležité a pouze 40 procent ochranu menšin za vysoce důležitou. V obou těchto ukazatelích jsme byli nejslabší z celé EU! V rámci diskuse zazněl i neformální apel, aby se hlava státu aktivně o změnu prezidentské volby zasadila. K tomu později skutečně došlo a výrazná menšina občanů tento její přístup velmi ocenila.
Ale konec fantazírování… Sladkosti snad mohou dočasně posílit ochotu dětí chodit do školy. Jenže posilují i roztěkanost, letargii, obezitu a riziko cukrovky. Jedinou spolehlivou cestou je změna školního prostředí. Stejně tak i nejspolehlivější zárukou liberální demokracie jsou zaujatí, poučení a odpovědní občané, studenti i žáci. Liberální demokracie nemůže přežít bez umění dohadovat se, kterému se musíme učit. Naším prvořadým úkolem musí být posilování efektivity a důvěryhodnosti parlamentarismu, politiky jako takové, včetně obhajoby a posilování politického stranictví. Bez stran totiž liberální demokracie existovat nemůže.
Tedy žádná cukrátka, ale trénink ve vyjadřování, naslouchání, dohadování, věcně i zaujatě a podle pravidel. Pokud nám bude dáno a budeme-li se i nadále těšit dostatečné míře svobody a bezpečí, politika může být hrou – vážnou, dramatickou, někdy i zábavnou. Pokud však zábava vytlačí vážnost, o bezpečí i svobodu jistě přijdeme.
Karel B. Müller je profesor politologie, který přednáší na vysoké škole CEVRO Institut. Zabývá se otázkami demokratického vládnutí, občanské společnosti a europeizace.
