Marek Hilšer: Zemanovo prezidentství je strašlivá ostuda. Stojím za Ukrajinou, diktátorům se nesmí ustupovat

Senátor Marek Hilšer bude v roce 2023 kandidoval na prezidenta republiky (© Marek Hilšer (se svolením autora))

Senátor Marek Hilšer bude v roce 2023 kandidoval na prezidenta republiky | FOTO: © Marek Hilšer (se svolením autora)

Marek Hilšer je vystudovaný lékař a politolog, přednáší na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň od roku 2018 zasedá v Senátu Parlamentu České republiky, kde je členem klubu Starostů a nezávislých a místopředsedou Výboru pro sociální politiku. V roce 2018 kandidoval na prezidenta republiky a před časem oznámil svou opětovnou kandidaturu i pro rok 2023. Ať už jako občanský aktivista či později senátor vždy výrazně podporoval ukotvení Česka v Severoatlantické alianci a Evropské unii. V rozhovoru pro deník FORUM 24 se Marek Hilšer vyjadřuje jak k české zahraničně-politické orientaci, tak i ke geopolitickým souvislostem současné agresivní války Putinova Ruska proti Ukrajině.

Dětství jste prožil v Chomutově na českém severozápadě, poté jste byl od roku 1989 s rodiči nějaký čas ve španělské emigraci. Jak vás tato „sudetská“ a „západoevropská“ zkušenost formovala?

Španělská emigrace zásadně ovlivnila moje vnímání rozdílů mezi demokracií a totalitou. I když jsme doma poslouchali rádio Svobodná Evropa, tak až španělská zkušenost způsobila, že jsem velmi rychle pochopil rozdíly mezi tehdejším socialistickým Československem a svobodnou západoevropskou zemí. A byl to šok. Jako puberťák jsem samozřejmě nejdřív vnímal rozdíly mezi tím, co bylo v obchodě u nás a co tam. Ale pak na mě zapůsobila hlavně přátelská a svobodná atmosféra mezi lidmi, a to hlavně ve škole. Druhý šok pak přišel při návratu domů přesně na Nový rok 1991, kdy jsme na cestě zpět projeli 2500 km celou západní Evropou.

()

Už při přejezdu Šumavy byly obce najednou nápadně a podivně šedivé. V Chomutově jsem pak uviděl v centru města zašlé, vybydlené domy se zazděnými okny a opadanou omítkou. To mě opět přinutilo přemýšlet nad tím, co se v naší zemi během minulého režimu dělo a co se stalo předtím v Sudetech. Zatímco dříve mi ta šeď a zaostalost připadala normální, po návratu ze zahraničí jsem už věděl, že normální je něco jiného. Tahle životní zkušenost mě pak vedla k tomu, že jsem šel po maturitě studovat politologii. Měl jsem pocit, že bude třeba se zasloužit o novou demokracii a pracovat na tom, abychom se rychle vrátili mezi vyspělé země.

Jste povoláním lékař, ale nejprve jste studoval na Univerzitě Karlově mezinárodní vztahy. Navíc jste během studia odjel do USA, kde jste se živil manuální prací. Jakou jste k tomu měl motivaci a jak vás to ovlivnilo?

Byl to jeden z životních předělů. Během studií mezinárodních vztahů jsem pracoval jako stážista v poslanecké sněmovně. Tehdy začaly přicházet první zkušenosti s naší rodící se demokracií, propukly skandály kolem „mrtvých“ sponzorů a tunelování a ukazovalo se, že politika je dost jiná, než jsme si představovali a než by měla být. Přišel jsem tak trochu o mladické iluze.

Uvědomil jsem si, že nechci začínat svůj profesní život v takovém prostředí. Že nechci dělat morální kompromisy ve stranických sekretariátech jen proto, abych se uživil. Nechtěl jsem se stát jen politikem. A tak jsem se rozhodl naučit se ještě jiné řemeslo. Vybral jsem si medicínu, kde si cestu budu určovat sám, aniž bych musel ohýbat páteř. Byl už jsem sice o trochu starší, ale dávalo mi smysl ještě změnit směřování.

Jako asi každý mladý člověk jsem před tím chtěl cestovat, poznat jiné země, myšlení jiných lidí a naučit se další jazyk. V Kalifornii jsem pak jako dělník pracoval například s kluky, kteří vyrůstali v Mexiku v drogovém gangu. Natvrdo jsem si tam uvědomil, že v životě nemáme všichni stejnou startovní čáru. Že věci nejsou černé a bílé a že jako kluk z Chomutova jsem měl proti nim život jako v bavlnce. Poznal jsem také skutečnou hodnotu domova.

Město Irpiň na severozápadě Kyjeva rozstřílené ruskou armádou (7. 3 2022) (ČTK/Fotobanka ČTK/Němeček Pavel)

Už před pěknou řádkou let jste se začal projevovat jako inovativní občanský aktivista. Legendární je happening z roku 2014, kdy jste s Otakarem van Gemundem na tiskovce Úřadu vlády vztyčili vlajky EU a NATO a svlečeni do půli těla jste podpořili postoj tehdejšího premiéra Sobotky k situaci na Ukrajině. Jak je podle vás při formování občanské společnosti důležitá odvaha?

Asi je třeba i trochu odvahy. Ale její míra se liší podle toho, jestli člověk žije v Rusku, v Česku nebo třeba v Dánsku. Mám za to, že hlavně jde o vůli nerezignovat, nepoddat se lhostejnosti, pocitu marnosti, když člověk vidí, že se něco děje špatně a je třeba to změnit. I kdyby měl být sám. Před sedmi lety jsme se svlékli do půlky těla. Byli jsme zoufalí z postoje našich představitelů k dění na Ukrajině. Vláda tehdy měla spíše proruský postoj. Nechtěla si to rozházet s prezidentem Zemanem, který otevřeně podporoval Putina. Tohle nás štvalo a považovali jsme to za krátkozraké. A tak jsme zvolili nezvyklou formu protestu, aby si našich obav někdo všiml. Na tělo jsme si napsali „premiére odvahu“, „Putin je zabiják“ a „braňte svobodu a ne paštiky“.

Mnozí si z nás dělali blázny, ale dnes, když Putinovo Rusko válčí proti Ukrajině, tak se ukazuje, že jsme se nemýlili, že diktátorům a násilí se nesmí ustupovat, jinak problém bude ještě větší a dříve nebo později se agrese obrátí proti nám. Možná, že kdyby nás tehdy bylo víc, kdyby se evropské vlády tvrději a odvážněji postavily proti Putinovi, nemuselo dojít k dnešní válce. Bereme-li tedy odvahu i jako ochotu vyjít ze svého pohodlí, udělat něco pro ostatní, pro svou obec, zastat se někoho, či pomoci slabšímu, pak je taková vlastnost pro formování občanské společnosti zásadně důležitá.

Oznámil jste kandidaturu na prezidenta republiky. Proč jím chcete být? Jak bude vypadat vaše kampaň a na co budete klást největší důraz? Co hodláte českým občanům a občankám nabídnout?

Původně jsem nechtěl být prezident. Můj cíl byl postavit se Miloši Zemanovi v debatě jako občan. Ale taky mě štvalo, že se politika stává díky velkým penězům jen doménou různých miliardářů a stále více a více slouží k prosazování čistě soukromých zájmů. Jako by v tom všem obyčejný občan ztrácel jakoukoliv možnost cokoliv ovlivnit, když nemá ty prachy, aby si koupil média, zaplatil marketéry, kampaně a všechno okolo. Bez zájmu občanů a jejich reálného vlivu se ale stát stává, jak řekl Masaryk, fakticky státem aristokratickým, byrokratickým, státem menšiny, protože forma sama nerozhoduje o podstatě systému.

Chtěl jsem, aby Česká republika měla prezidenta nezávislého a nadstranického. Někoho, kdo nemůže být spojován s érou komunismu, ale ani korupčními devadesátkami a tím, co pak následovalo. Někoho, kdo bude úplně jiný, a přitom udrží naši zemi ve společenství západních zemí a bude ji dobře reprezentovat. Prostě někoho z mladší porevoluční generace, která v politice není zatížena zlozvyky a stereotypy minulosti. Myslím, že takový člověk může autenticky pracovat na posílení důvěry ve stát a motivovat k dalšímu rozvoji občanské společnosti. A takového prezidenta chci nabídnout. Člověka z ulice, který se pouze a díky občanům postupnými kroky stane hlavou státu. Proto, aby zastupoval veřejný zájem, a nikoli ekonomický zájem vlastní firmy nebo ekonomické zájmy jiných, kterých je prodlouženou rukou.

Ukrajinská města jsou i nadále připravena k obraně před ruskými útoky (Lvov, 8. 3. 2022) (ČTK/ABACA/BePress/ABACA)

Pokud byste se opravdu stal prezidentem, máte nějakou strategii, jak Čechům a Češkám konečně vysvětlit, že prezident není osvícený monarcha, vrchní ombudsman či politický komentátor, ale svorník českého ústavního systému a reprezentant státu?

Nemyslím si, že prezident by měl být pouhý úředník ve službách ústavy. Ale ani spasitel nebo zachránce, který vyřeší všechny naše problémy a trápení.  A už vůbec ne pevná ruka, která tady udělá „pořádek“. Ostatně k tomu všemu ani prezident nemá ústavní pravomoci. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že prezident bude vždy vyvolávat emoce a nepřestane být symbolem. Já chci, aby ty emoce byly pozitivní, spojující a motivační. Nemyslím si, že je to potřeba nějak složitě vysvětlovat, mělo by stačit, když podle toho, co říká, bude žít a konat. Pak se stane autentickým a lidé mu budou důvěřovat.

Proto nabízím prezidenta, který bude civilní a ukáže, že kvalitní demokracie stojí na občanech a jejich angažmá. Chtěl bych otevřít prostor pro vážné debaty o naší budoucnosti, o tom, kdo jsme a kam chceme jako národ směřovat, jakou stopu po sobě chceme dalším generacím zanechat a co pro to musíme udělat. Chtěl bych poukazovat na potenciál, který máme, žít mezi lidmi a povzbuzovat je.  Věřím, že tohle je cesta, jak nastavit kritické zrcadlo právě tomu prezidentskému stereotypu spasitele přicházejícího z výšin Pražského hradu. Prostě chci být prezident, který bude jezdit do úřadu tramvají č. 22 a připadne mu to úplně normální.

Ostudou Zemanova prezidenství je opevnění Pražského hradu a bujení papalášských móresů hradní suity. Co byste jako prezident udělal proto, aby se Hrad stal otevřenou a občansky přívětivou lokalitou? A nemělo by se sídlo prezidenta přesunout z Hradu českých knížat a králů někam do podhradí? Přece jen nejsme monarchie, ale parlamentní demokracie republikánského ustrojení.

Jak říkáte, je to strašlivá ostuda. A je to proto, že se kolem prezidenta pohybují gangsteři, kteří lidmi pohrdají. Jeden s pochybnou podnikatelskou minulostí i současností a druhý ještě k tomu s vazbami na Kreml, donedávna ostentativně propagující Putina. Osobně si přeji otevřený Hrad. Už jenom pro to, aby tam mohli chodit kluci a holky večer na rande, tak jako jsem tam chodíval já. Mám rád kulturu a hudbu a chtěl bych, aby tvořiví lidé a jejich nápady přinesli oživení Hradu a občanského života v jeho zdech, zahradách a nádvořích.

Čím více běžných příležitostí budou mít lidé k návštěvám Hradčan, tím snáze z něho vyženeme ducha papalášství a navodíme demokratickou, chcete-li jinými slovy, republikánskou atmosféru.  Myslím si, že ke sledování takového cíle není nezbytné eliminovat spojení Hradu jako sídla prezidenta s jeho funkcí.  Podstatné je nebýt papalášem, ale skutečně občanským prezidentem.

Eric Drooker

Z vašich starších vystoupení je zřejmé, že ukotvení Česka v EU a NATO je pro vás zásadní zahraničněpolitickou konstantou. Blíží se české předsednictví v Radě EU – chybí vám v záměrech Fialovy vlády nějaký důraz či priorita, které zůstaly opomenuty?

Naše členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii stvrzuje naši příslušnost k Západu. K Západu nemáme vzhlížet, ale máme jím být. Hrát podle pravidel, dívat se v každé situaci na ty lepší a úspěšnější a učit se od nich, ale nebát se soutěže a být sebejistí. Skoro všechny naše dosavadní vlády se vyznačovaly takovým „bruselským komplexem“.

Ministři se často doma naparovali a v Bruselu mlčeli. Buď se neuměli domluvit, nebo nebyli připraveni anebo jim to bylo jedno. Předchozí premiér pak dodal novou dimenzi podezřelého podvodníka s dotacemi, který vedl spor s Evropskou komisí na účet České republiky, jejíž podlomený státní aparát nebyl schopen se vyrovnat s jeho masivním střetem zájmů. Tím chci říct, že vládní priority jsou jedna věc, ale celkový výkon a dojem spolehlivého a schopného partnera, který – doufejme – po českém předsednictví zanecháme, je možná ještě podstatnější.

Evropská unie se od našeho minulého předsednictví v roce 2009 institucionálně změnila. Priority jsou tak víceméně určeny legislativním plánem Evropské komise a my můžeme ovlivnit jen některé aspekty nebo detaily. Celkově nemám k prozatím zveřejněným východiskům žádné výhrady. Nejen ve světle probíhajících událostí, tj. současné války Ruska proti Ukrajině, považuji za velmi důležité otázky bezpečnostní, ať se jedná o bezpečnost energetickou a kybernetickou nebo odolnost vůči hybridním hrozbám. Doufám, že se české předsednictví bude intenzivně věnovat také otázkám zelené tranzice, digitalizace a ochrany a podpory lidských práv a demokracie ve světě.

Evropská unie jako celek dlouho přehlížela stav lidských práv v Rusku, ačkoli rozměr jejich porušování byl zásadně důležitým ukazatelem charakteru tamního systému postaveného na korupci, lži a bezpráví. Důsledky podceňování zločinné podstaty kremelského režimu dnes bohužel vidíme na Ukrajině. Zajímavé bude sledovat také směr evropské ekonomické politiky. Bude rozpočtová disciplína zdrojem růstu HDP, anebo se upřednostní finanční či rozpočtové injekce, jak to chce evropská levice? Očekávám, že současná vláda bude zdrženlivá a bude se snažit brzdění nemírné zadlužování, což může pomoci omezit naši zranitelnost především vůči čínským bankám. Osobně se obávám, abychom kvůli válce na Ukrajině a nutnému tlaku na Rusko neztratili citlivost vůči destruktivnímu čínskému vlivu v Evropě, vůči kterému jsou vlády řady zemí nebezpečně indiferentní.

Václav Klaus a Miloš Zeman negativně ovlivnili kvalitu české demokracie (Pavel Beneš / Týdeník FORUM)

Co české angažmá v rámci NATO a v souvislostech aktuální ruské agrese? Můžeme jako spojenci dělat více? Byl byste pro zvýšení české vojenské přítomnosti na východním křídle NATO, například v Pobaltí nebo v Rumunsku?

Putinova agresivní válka proti Ukrajině jasně dokazuje, že posílení východního křídla NATO je nezbytností. Kremelská mentalita nerozumí ničemu jinému než síle a rozhodnosti. A tyto vlastnosti musí NATO jednoznačně prokázat. Posílení východního křídla má funkci odstrašující a zvyšuje naši reálnou obranyschopnost za řádově nižší náklady, než by přinesla jakákoli konfrontace.

Česká republika a naše armáda musí v tomto směru přispět, nesmí se vyhýbat odpovědnosti a závazkům. V pomoci Ukrajině jsme bohužel promeškali fázi před ruskou invazí a možnost například školit ukrajinskou armádu v rámci bilaterální mise. Měli jsme přispět do mezinárodního výcvikového centra a mohli jsme udělat řadu dalších kroků. Teď už myslím chápeme, že to bylo obrovské zanedbání předchozích vlád. Celkový odhad vývoje nebyl správný a jednalo se o zásadní podcenění situace.

Jak se díváte na vzrůstající revizionistický imperialismus Putinova Ruska, nejen vůči Ukrajině, ale též Gruzii a Moldavsku? Může Česko nějak více a smysluplněji podpořit tyto naše partnery ve východní Evropě?

To je vlastně otázka, kterou dramaticky překonal vývoj posledních dnů na Ukrajině. Také Gruzie a Moldavsko jsou však země s evropskými aspiracemi a jejich demokratické směřování musíme všemožně podporovat, i když jejich odhodlání, jak víme, všelijak za poslední léta kolísalo. Byl bych rád, kdyby Česká republika investovala více kreativity a úsilí do projektu Východního partnerství Evropské unie, který byl mimochodem zahájen za českého předsednictví EU v roce 2009.

Americké a švédské stíhačky během cvičení nad Baltským mořem v květnu 2020 (ČTK/Antonia Sehlstedt/Us Air)

Geopolitickou výzvu pro Evropu a celý Západ představuje komunistická Čína. Nemělo by Česko konečně opustit podivnou čínskou iniciativu 16+1, jako to nedávno učinila Litva?

Jednoznačně ano. Tato iniciativa nám nic reálného nepřináší, naopak, představuje trojského koně čínského komunistického režimu a jeho vlivových aktivit. Úkolem iniciativy je torpédovat jednotnou evropskou politiku vůči Číně, která je i tak poměrně slabá. Nejednotnost evropského postupu vůči Číně považuji za naši velkou slabinu. Jen obtížně tak můžeme čelit hrozbám jako je přebrání kontroly nad strategickou evropskou infrastrukturou.

Vzpomeňme jen na český příběh týkající se budování mobilních sítí a snahy Huawei dodávat hardware. Jiným příkladem snahy o průnik čínského vlivu do Evropy může být nakupování velkých evropských přístavů. Vážným problémem je také ústup Evropy z afrického kontinentu, kde si Čína nevybíravým způsobem postupně ekonomicky podmaňuje kdejaký stát.

Pro Česko byla v posledních dekádách zásadní středoevropská spolupráce, například v rámci V4. Kde vidíte nejdůležitější výzvy pro tento region? A kdo další kromě zemí V4 by měl být v tomto regionu a obecně v EU naším strategickým partnerem?

Zásadní výzvu pro země V4 stále představuje vyrovnání se se syndromem postkomunistických zemí. Třicet let po pádu Berlínské zdi se bohužel často projevujeme jako zakomplexovaný spolek někde na okraji evropského hodnotového rámce. V Maďarsku Orbán různými kroky decimuje nezávislá média, Polsko se potýká s problémy ohledně nezávislosti soudní moci, Slovensko s odkazem mafiánského státu a v Česku jsme se donedávna nedokázali vyrovnat s flagrantním střetem zájmů u premiéra, který zneužíval evropské peníze.

Smyslem vzniku Visegrádu byla spolupráce na cestě k integraci do euroatlantického společenství, a V4 je dnes bohužel vnímána spíše jako odstředivý spolek. Nad intenzivnější spoluprací v rámci takové skupiny tak visí řada otazníků a pochybností. Přesto bych ale spolupráci rozvíjel tam, kde je to přínosné. Visegrád jsou také léta úspěšné a užitečné spolupráce v kultuře, vědě a výzkumu nebo vzdělávání.

S babišismem jsme se pro tuto chvíli vypořádali a věřme, že také například orbánismus nebude v našem prostoru dlouhodoběji dominovat.  Naším dalším přirozeným partnerem je určitě Rakousko a spolupráce s Německem je skutečně strategicky důležitá. Jako přínosnou vidím dále intenzivní spolupráci s pobaltskými a severskými zeměmi. Příkladem další perspektivní regionální spolupráce je projekt Trojmoří, spojující dvanáct zemí mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, který je budován v rámci Evropské unie.

Putin u dlouhého jednacího stolu v Kremlu aneb osamocený ruský tyran (2022) (ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev/Kremlin Pool)

Fialova vláda nezařadila mezi své priority přípravu na přijetí společné evropské měny. Co tomu říkáte? Až jednou budeme mít i v Česku euro, jaké motivy či osobnosti byste si přál na tzv. národní straně českých euromincí?

Je zřejmé, že od vlády, v jejímž čele stojí premiér z ODS, nemůžeme čekat nadšení pro přijetí společné měny. Ba naopak. Osobně se euru nebráním. Ekonomicky dává smysl, a když hovořím s našimi podnikateli, jsou mu nakloněni. V Česku ale otázka přijetí eura stále představuje spor mezi rozumem a srdcem. Euro je nevěsta, která má všechny předpoklady pro to být dobrou manželkou, ale srdce ji nechce, protože ji nemiluje. Dokud se s tímto rozporem u nás nevyrovnáme, nelze jít proti obavám obyvatelstva na sílu. Je třeba vysvětlovat a vážně o věci debatovat, poctivě uvažovat o tom, co nám společná měna přinese a co nám naopak vezme.

Skutečná otevřená diskuse u nás ale zatím vůbec neprobíhá. A to je jeden z úkolů pro budoucího prezidenta. Kdybychom se nakonec s eurem rozhodli oženit, navrhl bych trojici reprezentující naši demokratickou tradici: Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, Václava Havla, ale také Miladu Horákovou, Františku Plamínkovou nebo Milenu Jesenskou. Z lidí mimo politiku například Antonína Dvořáka, Miloše Formana, Hanu Hegerovou, Vítězslavu Kaprálovou nebo svatou Anežku Českou.

(ČTK)

Právě se stupňuje válečná agrese Ruska vůči Ukrajině. Putin navíc veřejně popírá národní svébytnost Ukrajinců a v podstatě i možnost ukrajinské státnosti a suverenity. Jak by se k tomu mělo postavit Česko jako členský stát NATO a EU? Co můžeme udělat sami a co bychom měli v rámci našich spojeneckých závazků iniciovat a podporovat?

Myslím, že naším úkolem je nejen poskytovat útočiště ukrajinským uprchlíkům a posílat na Ukrajinu humanitární pomoc, zbraně, vojenské vybavení a dobrovolníky pro službu v ukrajinské armádě.

Musíme přispět také k zajištění alespoň částečné bezletové zóny nad Ukrajinou, vyvinout diplomatické úsilí k navázání spolupráce na tomto úkolu s aliančními i nealiančními zeměmi jako jsou Polsko, Rumunsko, Slovensko či země Pobaltí a také Finsko a Švédsko. Intenzivně o tom jednám s kolegy v Senátu a jsem v kontaktu i s bezpečnostními a vojenskými experty.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články