Šest věcí, které byste měli vědět o právu šaría

string(0) ""

To slovo už slyšel každý Čech aspoň stokrát v různých, nebo spíš hrůzných, podobách. Ale víme vlastně vůbec, o čem je řeč? V záplavě hysterie a strachu je jedna věc důležitá: informovat se. Přinášíme alespoň stručný nástin toho, co vlastně znamená, když se řekne „šaría“.

  1. Šaría v překladu znamená „prošlapanou stezku k vodě“. V případě pouštních států to má daleko hlubší význam než ve střední Evropě. Šaría dává věřícímu návod, jak žít podle islámu. Je to výklad koránu a sunn. Zabývá se vztahem člověka k Alláhovi a vztahem člověka k člověku, a až sekundárně začaly na základě potřeby vznikat právní odvětví regulující vztah člověka a společnosti, jako je například trestní právo. Zjednodušeně by se dalo říct, že korán je výkladem Starého zákona, sunny jsou výkladem koránu a činů Mohameda a šaría je výkladem těchto výkladů. Je to návod na to, jak žít. Šaría pokrývá i různá doporučení v praktických oblastech života muslima – od rituálních obřadů po pravidla osobní hygieny. Muslim tedy praktikuje šaríu například i tehdy, když se modlí, nebo se umývá. Nejblíže má islámské právo k právu židovskému, jež dodnes ortodoxní Židé striktně dodržují a jeho nařízeními se řídí třeba i při přípravě jídla nebo při oblékání.
  1. Obecně rozlišujeme tři hlavní pojetí práva. První považuje právo za systém norem pocházejících od Boha, z Božího zjevení. Druhé spatřuje původ norem ve společenské smlouvě ustavené cestou demokracie. Třetí koncepce vidí původ práva ve vůli hlavy státu jakožto jediného suveréna, lapidárněji řečeno monarchy, panovníka nebo diktátora. Islámské právo šaría patří jednoznačně do první skupiny, je souborem Bohem zjevených pravidel. Co je však důležité říci je, že islámské právo není kodifikované, neexistuje tedy žádný striktně daný zákoník. Některé „zákazy či příkazy“ je sice možné dohledat na internetu, ale většinou jsou zjednodušujícím výběrem některých konkrétních příkladů tradičního výkladu šaríe (v lepším případě) nebo jsou to „bohapusté“ výmysly. A navíc, realizaci obrovské masy islámského práva nelze důsledně vynucovat – mnoho norem šaríe postrádá efektivní sankci nebo je sankcí pouze neplatnost toho kterého úkonu, případně je „sankce“ přenechána Bohu. Některé činy jsou navíc jen „doporučené“ nebo „zavrženíhodné“, bez podstatných právních důsledků. Zde je pak prostor především pro svědomí jednotlivých věřících, neboť přestože jejich zakázaný či opovrženíhodný čin nemusí mít žádný citelný následek, „Bůh je věru dobře zpraven o všem, co děláte“. Například dědic by „měl“ zaplatit zůstavitelovy dluhy, není však nijak postižen, pokud tak neučiní. Sankci může představovat i trest metafyzický, například uvržení do pekla v den Posledního soudu, a může se též vyskytnout ve formě připomínající svými následky římské právo, manžel, jenž odmítl zapuzené manželce vyplatit odškodné, sice nebyl nijak potrestán, ale později nebyl připuštěn u soudu jako svědek, neboť jej nebylo možné považovat za čestného a zbožného.
  1. Největší islámské země jako Indonésie, Bangladéš nebo Pákistán mají nenáboženskou ústavu a právní systém pouze s některými pozůstatky šaríe v rodinném právu. Jinými slovy, žádná šaría tam neplatí. V Turecku je ústava oficiálně sekularizovaná, tedy žádná šaría neplatí. Saúdská Arábie a Írán udržují šaríu jako jediný pramen práva včetně náboženské policie, kontrolující dodržování zásad daných tímto systémem. Většina ostatních zemí na Blízkém východě udržuje duální systém sekulárních a náboženských soudů, přičemž náboženské soudy řeší převážně otázky manželství a dědictví, to znamená: Šaría se uplatňuje pouze v rodinném právu. V Indii a na Filipínách, které však nepatří mezi státy s převládajícím islámem, mají také dva druhy zákonů, islámské a sekulární, zejména v oblasti rodinného práva.
  1. Islámské právo šaría se vztahuje na muslimy. Jen a pouze na ně! Jsou-li na území muslimských států ne-muslimové, zejména křesťané a židé, jsou podřízeni právu vlastních, tj. rabínských nebo církevních tribunálů. Pro řešení sporů mezi muslimy a ne-muslimy existuje soubor norem islámského práva, jakási obdoba mezinárodního práva, jinak jsou ale jinověrci ponecháni vlastním soudům a správním strukturám. Pokud se člověk stane muslimem, ať už je jeho předchozí vyznání či společenské postavení jakékoliv, vztahují se na něho povinnosti i výsady plynoucí z příslušnosti k islámské obci, jinak nikoli. Teritoriální prvek však má i v klasickém islámském právu určitý význam – nelze např. trestně stíhat muslima, a tím méně jinověrce, za trestný čin spáchaný mimo území muslimského státu, pokud ovšem muslim spáchá trestný čin na muslimském území, poté jej opustí a po delší době se opět vrátí, může být stíhán. Podobně ne-muslim, který se dopustí trestního deliktu na území muslimského státu, je podřízen místní jurisdikci, nelze jej však stíhat v zahraničí, byť by i jeho činnost byla namířena proti zájmům muslimů či obyvatel muslimského státu. Ve své plné šíři se tedy šaría uplatňuje pouze na území muslimského státu.
  2. Přes všechno shora uvedené existují snahy některých islámských radikálů plošně zavádět islámské právo na územním principu, a to s platností pro všechny obyvatele bez rozdílu vyznání. Toto úsilí islamistů o „dosazení“ šaríe na místo obecně platného státního práva je inovací ovlivněnou – jakkoliv to zní paradoxně – právními systémy našeho „křesťanského“ moderního, územně vymezeného státu, s jednotnou legislativou pro všechny občany, tedy koncepcí nepůvodní, nehistorickou a klasickému islámskému právu cizí. Ačkoli islámské právo neplatí oficiálně nikde v Evropě, komunity imigrantů se obracejí na své duchovní vůdce jako na autority. V některých zemích, například ve Spojeném království nebo v USA, fungují muslimské rady na základě zákonů o arbitráži, jejich rozhodnutí jsou právně závazná na základě dobrovolnosti, ovšem nesmějí být protizákonná. V jiných zemích jako je Německo nebo Kanada je toto výslovně zakázáno.
  3. Islámské právo nebylo nikdy v celé své šíři plně uplatňováno. Překážkou širšího dodržování islámského práva byly často rozumově neodůvodnitelné nároky na dokazování, například předepsaný počet čtyř očitých svědků pro cizoložství nebo přísaha jako důkaz, omezení týkající se obchodních transakcí, jež měla zamezit „neoprávněnému obohacení“ a „lichvě“ často se pak vytrácel sám důvod k obchodování, protože muslimové mají zakázáno půjčovat na úrok nebo si přidávat zisk. Zákaz úroku byl ve skutečnosti vždy obcházen. Zvláště v pozdějších stadiích vývoje právo šaría nedrželo krok s vývojem společnosti a stále více se dostávalo do pozice ideálu, který není možné dodržovat. Dvoukolejnost soudnictví – šarí‘atského a běžného se brzy stala nutností, která umožnila únik od nepružného náboženského práva. Tak často zmiňované kamenování patří k jednomu z nejhorších trestů za nevěru, jaký si dovedeme vůbec představit. I když zástupci řady islámských zemí tvrdí, že byl tento „nešvar“ již před lety vymýcen, organizace Amnesty International tvrdí opak. Například Teherán oficiálně pozastavil popravy ukamenováním v roce 2002. Podle informací této organizace ale od té doby proběhly nejméně tři takové popravy. V diktaturách extrémní tresty přetrvávají, ale ty jsou součástí státního teroru, ne, že by byl vynucován šaríou nebo koránem. Pro srovnání: čeští komunisté v druhé půlce minulého století umučili a popravili stovky lidí. Islámské právo tedy musíme vnímat jako cíl sám o sobě pro muslimy, kterého nebylo nikdy beze zbytku dosaženo, a to ani v dobách největšího rozkvětu islámské právní vědy, natož v době současné.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner