Angelika Pintířová FOTO: Nicola Zörkler
FOTO: Nicola Zörkler
Angelika Pintířová, řádová sestra z řeholního společenství Milosrdných sester sv. Karla Boromejského je mnoha lidem známa jako jedna ze sester, které pomáhaly u Václava Havla v posledním období jeho života. Ptali jsme se jí samozřejmě na Havlovu osobnost, jak ji poznala, ale také na její vstup do řádu za tvrdých dob normalizace i její vztah k divadlu.
Vás se často ptají na Václava Havla, protože jste byla u poslední fáze jeho života. K tomu se dostaneme, ale nejdřív něco o vás. Vy jste do řádu vstupovala v době, kdy to nebylo pro náboženství a církev zrovna příznivé období. Jak k tomu došlo?
Tomu nahrála i naše rodinná situace. Bylo to v roce 1977 a tatínek odmítl podepsat protest proti Chartě 77. Řekl panu řediteli, že by si to měl nejdřív přečíst, že nemůže protestovat podle nějakého úvodníku v novinách. Už předtím třeba jezdil na bohoslužby do jiného okresu, aby neměl jako učitel problémy. Tak ho vyhodili z práce. Bratr byl tehdy v létě vysvěcen na kněze. To byly takové okolnosti vnější. Pokud jde o ty vnitřní, tak moje povolání přišlo kolem třináctého roku. K nám na faru jezdily řádové sestry, pan farář byl synovec jedné boromejky a já jsem na ně vznesla zvědavý dotaz. Pozvaly mě na tajné exercicie. Vnitřně jsem cítila povolání, ale byl ještě třeba souhlas rodičů . Od října 1977 už jsem se nastěhovala v Praze do tajného bytu, který měla kongregace díky salesiánům. Tehdy už jsme měli další dva tajné domy a ještě jeden byl v Brně.
Byly až tak tajné, že by o vás nevěděli?
Nejspíš o tom věděli, ale když nebylo žalobce, nebylo soudce. Před asi deseti lety vyšla kniha od patera Šimáčka. Sestra Andrea Hýblová, když to vydávali, narazila na jeden list z jeho estébáckého spisu. A ona mi říkala: „Hele, to jsi asi ty, ne? Ivana Pintířová, majitelka bytu Kyjích a bylo tam vyjmenováno, kdo všechno tam bydlí. Já jsem se s ním ale nikdy nepotkala, takže ty sítě asi měli rozhozené.
K tomu ke všemu jste studovala?
V Praze jsem dodělala devátou třídu. Protože v té době většina boromejek byly zdravotní sestry, tak jsem vystudovala střední zdravotnickou školu. Potom jsem pracovala v nemocnici Na Slupi.
Vy jste pak také studovala na DAMU…
Asi někdy v roce 1988 představení rozhodli, že bych mohla zkusit přijímačky na filozofickou fakultu, obor pedagogika-ošetřovatelství. A ten největší soudruh mě doporučil k přijetí na prvním místě. Prý pro nejlépe formulovanou motivaci, Ani chudák nevěděl, jaká motivace to je. Tomu jedinému jsme říkali soudruhu doktore, jinak by nás hned opravil. Jedna kolegyně měla na krku křížek, tak se jí zeptal, proč to nosí, jestli tomu věří. Když mu řekla, že ano, tak jí sdělil, že nemůže dostudovat, protože podle vysokoškolského zákona hlavní základ vysokoškolského studia stojí na marxismu-leninismu. Pak jsem si říkala, kam jsem to vlezla.
Jak to tam vypadalo v roce 1989?
Rok 1989 byl skutečně tuhý. Na zahájení přijel soudruh Štěpán a hovořil o tom, jak filozofická fakulta byla vždycky oporou komunistické strany. V tu chvíli mi nebylo úplně dobře. Myslela jsem si, že tam pět let nemůžu vydržet. Taková přetvářka! Kdyby mi někdo řekl, že do druhého ročníku už nastoupím v hábitu, tak bych se mu vysmála. Po revoluci se studium hodně změnilo, už jsme mohli mít předměty jako tvořivá dramatika. Ve svých 44 letech jsem přišla na další denní magisterské studium na DAMU.
Takže divadlo bylo taky součástí vašeho působení?
Tak, jako nám přijde normální, že máme výtvarnou a hudební výchovu, a nejde o to že vychováváme malíře a hudebníky, tak přes hraní rolí si přehráváme, jak by si ty postavy vedly. Může jít o nějaký dialog nebo příběh z historie. Těmito metodami se dá docela intenzivně pracovat s Biblí
Je to něco podobného, jak třeba s divadlem pracuje psychologie?
Ano, ale nemělo by to být něco, jako je psychodrama. Člověk zůstává v té roli. To je rozdíl oproti bibliodramatu nebo psychodramatu. Ta role tu musí být poměrně jasná, aby se pak člověk nedostal někam jinam.
Byl to takový zvláštní zákrut historie, že jste se nakonec ocitla v domácnosti dramatika a herečky. To byla náhoda? Nebo vyšší moc?
Úplně náhoda to nebyla. Vlastně i moje učitelka hrála s panem prezidentem Na zábradlí, takže i o divadle se mluvilo. Myslím si, že divadlo potřebujeme, protože má smysl pro přesah, pro symbol. Boží pravdy nelze vtěsnat do logických definic. Něco se dá vyjádřit i gestem. Sevření do logiky suché definice není úplně ono. Teď jsem si uvědomila, když jsem viděla záběry z Notre Dame po požáru, do těch středověkých oken, že to byl vlastně takový středověký komiks. Liturgie sama o sobě má smysl pro divadelno. Když jsem psala diplomku, tak mi byla doporučena kniha od teologa Urse von Balthasara. On má celou dramatickou teologii, Theodramatiku. Známá kniha Následování Krista se v latině také jmenuje Imitatio Christi, napodobování Krista. Herec na jevišti vlastně také dělá takové imitatio. Máme tu tradici pašijových her a barokního divadla. Mnoho lidí chce mít svatbu v kostele. Potřebujeme také modlitbu těla. Prošla jsem si měsíc ignaciánskými exerciciemi, která vytvořil svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů. To není jenom záležitost strohého rozumu, ale také obrovská přehršel fantazie s kterou pracuje.
Mluvili jste s Václavem Havlem také o duchovních záležitostech, jako například věčný život? Byl na to vůbec čas?
Času tam bylo hodně. On byl, i když se to možná nemusí zdát, opravdu introvert. Stávalo se, že jsme spolu dvacet minut seděli a on pak něco glosoval, třeba z toho, co sledoval ve zprávách. Mluvili jsme třeba o návštěvě Jana Pavla II. a on se rozpovídal o tom duchovním rozměru. Že považoval za důležité ho pozvat, protože soudil, že jsme tak revolučně zanoření a pořád se skloňuje ekonomika, tak chtěl pozvat papeže a dalajlamu, abychom trochu pozvedli oči. On o těch věcech moc nemluvil, ne že by nechtěl, ale spíš nebyl exhibicionista. Byla to pro něj taková hlubinná a křehká záležitost. Častá věta, kterou říkal, když jsme někam odcházeli, byla: Tak Pán Bůh s námi. Staral se o to, abychom jezdily každý den na mši a ptal se potom, jaká byla, zajímalo ho to. Ty duchovní věci mu přišly tak velké, že o nich zbytečně nemluvil, ale myslím si, že bylo z jeho osobnosti cítit velkou úctu k lidem. Vzpomínám si, jak jsme jednou šli v Trutnově do kina na film Cikán. Bylo nás tam tehdy asi čtyřicet dohromady a z toho asi deset místních Romů a oni ho okamžitě obklopili a říkali: „Pane prezidente, vy s námi jdete do kina!“ A on se s nimi bavil, jako by byli nějací ministři nebo prezidenti. I když mluvil o někom, s kým nesouhlasil, tak vždycky uctivě. Nechtěl nikoho urážet.
Rozhodně jsem nikdy neměla dojem, že by to byl člověk nenáboženský. Spíše v těch posledních měsících, co jsem ho poznala, jsem cítila, že Bůh pro něj není nějaká neosobní entita, ale opravdu osobní Bůh, ačkoliv on by to tak asi neformuloval. To ale asi není to nejpodstatnější, jak se o těch věcech hovoří.
Dostali jste se tedy k tématům, jako je třeba věčný život? Kam nakonec směřujeme?
Já jsem se s ním na to téma nedostala a nepřišlo mi to ani podstatné se na to ptát. Ale neměla jsem dojem, že bychom na to měli nějaký různý názor. Zdálo se mi, že na něj sedí píseň „Jen jednou chtěl bych rájem jít“. Myslím, že jsem tyto věci cítila z takové vnitřní vyrovnanosti. Znala jsem to z interny u lidí, kteří zažívali různé bolesti a bezmoc a dokázali to přijmout, aniž by byli nepříjemní na své okolí. To je také ukazatel toho, jak na tom ten člověk vnitřně je. Když jsem stála u umírajících lidí a u mrtvých, tak jsem to cítila. Nemyslím si, že by mi bylo dobře u těla člověka, jehož duše by nebyla v pořádku.
