Vladimir Putin FOTO: ČTK/AP/Mikhail Metzel
FOTO: ČTK/AP/Mikhail Metzel
Stavění se proti zájmovým sférám jiných zemí je nyní prý jakousi obsesí americké diplomacie, tvrdí Alastair Crooke, bývalý diplomat a zakladatel a ředitel organizace Conflicts Forum. Z toho, co tento bývalý pracovník britské rozvědky MI6 a evropské diplomacie říká, by nás mělo trochu mrazit.
Když se začteme do jeho článku s titulkem Strategický sebeklam, je nám jasné, proč ho převzal ruský web Katehon.com. Tam se totiž geopolitika vykládá z perspektivy lidí blízkých současnému ruskému vedení.
Crooke nejdřív cituje Andrewa Baceviche, amerického vojenského historika, podle kterého se mezi „zahraničněpolitickými mandaríny“ v současném Washingtonu „sféry vlivu“ staly anatématem. Předchozí generace amerických politiků si myslely něco jiného. V dnešní interpretaci podle historika samotná fráze sféry vlivu zavání appeasementem. „Nese v sobě podtext zaprodání se věci svobody a demokracie, což je hřích, za který se vysocí američtí představitelé snaží národ zprostit viny. Před deseti lety Hillary Clintonová kategoricky prohlásila, že ‚Spojené státy neuznávají sféry vlivu‘. Nedávno toto prohlášení potvrdil i ministr Blinken: ‚Neuznáváme princip sfér vlivu‘ … samotný koncept sfér vlivu ‚měl být po druhé světové válce vyřazen‘. Na konci 20. století se americké sféry vlivu rozprostíraly po celém světě,“ píše Bacevich. Klíčové je „vědět, kdy přestat.“
Tady Alastair Crooke projevuje pochopení pro ruský tým, který se před několika dny snažil americké vyjednavačce Wendy Shermanové v Ženevě a v Bruselu naznačit, že už by Američané měli přestat. Protože nepřestali, Crooke soudí, že je tady slepá ulička a čeká se na to, co podnikne Putin.
Bývalý britský špion a evropský diplomat píše: „Američtí představitelé po léta chodili po špičkách kolem otázky, jak velkou vojenskou podporu Ukrajině poskytnout, protože se obávali, že Rusko vyprovokují. Nyní, což by znamenalo zásadní obrat, varují vysocí představitelé Bidenovy administrativy, že by Spojené státy mohly v případě Putinovy invaze na Ukrajinu podpořit ukrajinské povstalce.“
Cituje, co řekl James Stavridis, čtyřhvězdičkový admirál námořnictva ve výslužbě, který byl vrchním spojeneckým velitelem v NATO: „Pokud Putin vtrhne na Ukrajinu s velkou vojenskou silou… A pokud by se to změnilo v ukrajinské povstání, Putin by si měl uvědomit, že poté, co jsme sami dvě desetiletí bojovali s povstalci, víme, jak je vyzbrojit, vycvičit a dodat jim energii.“ Americký ministr obrany Lloyd J. Austin III i generál Mark A. Milley, předseda sboru náčelníků štábů, v nedávných telefonátech varovali své ruské protějšky, že po případném rychlém ruském vítězství na Ukrajině by pravděpodobně následovalo krvavé povstání podobné tomu, které vyhnalo Sovětský svaz z Afghánistánu.
Nás by ale mělo hlavně zajímat, co Crooke píše o Evropské unii a také o jejích nových členech, což jsme třeba my. „Pokud je toto nálada (a něco z toho může, ale nemusí být jen póza), Evropa by měla být zděšena možností, že se povstalecká kampaň pod vedením USA protáhne na několik let – v srdci Evropy… EU je pod silným tlakem Washingtonu, aby se zavázala k sankcím, protože představitelé EU jednají o tom, co by bylo považováno za jejich ‚červenou linii‘. Bidenova hrozba bezprecedentních tvrdých sankcí však přinesla varování zcela jiné kvality. Jak americké ministerstvo financí, tak ministerstvo zahraničí totiž Blinkena varovaly, že zamýšlené sankce by více než Rusku ublížily spojencům USA (tj. Evropanům), a že jejich zavedení by dokonce mohlo vyvolat kontraproduktivní globální hospodářskou krizi.“
A nakonec to úplně nejlepší: „NATO samo o sobě není přítelem Evropy. Jeho mantra o ‚otevřeném‘ NATO rozdělila kontinent: Zbavilo ho strategické autonomie. Narušilo starobylé obchodní cesty, postavilo Východ proti Západu a díky svému vlivu na Brusel umožnilo bývalým sovětským ‚záštiplným‘ východoevropským ‚státům‘, aby ‚vrtěly bruselským psem‘, místo aby – jak měly po roce 1991 učinit – našly svůj modus vivendi s Ruskem. NATO je záminkou, která jim umožňuje vystupovat – bez jakýchkoli nákladů pro sebe, ale za obrovských nákladů pro Evropu.“
Takže jsme se od bývalého evropského diplomata dozvěděli, že NATO Evropě škodí, že sféry vlivu jsou v pořádku, že jsme se měli po roce 1991 nějak s Ruskem dohodnout a že jsme tady na východě „záštiplné“ státy, které všechno jen komplikují. Je jasné, proč ruský server takovou věc s radostí publikuje.
Problém je trochu v tom, jaká božská a vševědoucí síla určí, kde se táhne ta hranice „sfér vlivu“. Zatím to vypadá tak, že tam, kde si v Moskvě řeknou. To nám v této části světa nepřijde moc uspokojivé. Česko bylo v ruské sféře vlivu za tisíc let své státnosti něco málo přes čtyřicet let. Kdo měl tu smůlu, že zažil ruské carské a potom bolševické panství delší dobu, vzpomíná na to s hrůzou a zpět se mu nechce. Není k tomu totiž žádný rozumný důvod. S touhle civilizační černou dírou na planetě nechce nikdo rozumný mít nic společného. Ostatně sami Rusové dnes z Putinovy říše mizí. Když nechtějí být v ruské sféře vlivu ani mnozí Rusové, těžko nám někdo vysvětlí, proč bychom to měli chtít my.
Rusko má také zálibu v mlhavých hranicích své sféry. Proniká vlivem kamkoli, kam ho někdo pustí. Do Rakouska, Německa, Francie, Británie. Snaží se ovlivnit volby a referenda, kupuje si politiky, šíří propagandu, sem tam pošle nějaké agenty s poloniem nebo novičokem. Ruští žoldáci ze „soukromých armád“ se vynořují v Africe. Kreml s tím pochopitelně nemá nic společného. Ruské rejdění může probíhat brzo i v Latinské Americe a Arktidě.
Abychom nemluvili jen o údajně realisticky smýšlejících myslitelích v cizině. Také u nás máme podobné. Jiří Paroubek, kdysi činovník v socialistických Restauracích a jídelnách a pak krátkou dobu premér, si stále pochvaluje, jak je dobře, že se u nás nepovedlo postavit americký radar: „Proti umístění amerického radaru, a tedy americké vojenské základny u nás bylo tehdy 70 – 80 % českých občanů. ČSSD, alespoň v mých očích, byla vždy stranou, která hájila zájmy českého lidu. Proto byli její tehdejší představitelé proti umístění americké základny na našem území. Kdybychom na našem území radarovou základnu umístili a souběžně s umístěním základny v Česku by byla umístěna také údajně protiraketová základna v Polsku, namířili by na nás Rusové z Kaliningradské oblasti desítky raket středního doletu. Jsem rád, že jsem tehdy politicky postupoval, jak jsem postupoval.“
Pak zvláště pikantní myšlenka: „U mě byla motivace pro mé jednání jednoduchá. Po sovětských raketách a sovětských vojscích, které tady byly umístěny po srpnu roku 1968 více než dvacet let a jež jsem si tady nepřál, jsem si nepřál ani žádná jiná vojska na našem území. Čeští občané si zaslouží klidný život.“
Takže politický důchodce si pochválil zdárný výsledek ruské dezinformační ofenzivy a vyjevil, že pro něj jsou vojska jako vojska. O nějakého pana Paroubka, který svou historickou roli poněkud přeceňuje, nejde. Představuje ale typ lidí, kteří se musí Moskvě líbit. Takoví hlasatelé míru a údajné suverenity, kteří své státy ve skutečnosti oslabují.
