Ukrajinský voják při setkání s rodinou (ilustrační foto) FOTO: Future for Ukraine (se souhlasem)
FOTO: Future for Ukraine (se souhlasem)
REPORTÁŽ / Čtrnáctiletý Mychajlo se právě nacházel ve městě, asi sto metrů od místa, kam dopadla ruská raketa. Hned tam běžel vyprošťovat zraněné lidi ze sutin. Za krátký čas vyslali na stejné místo Rusové druhou raketu. Mladý hrdina na rozdíl od mnoha jiných zázrakem přežil, utrpěl však těžká zranění hlavy, nohou, břicha a poranění sluchu. Domov šestiletého Makara a jeho maminky ve městě Sumy zasáhla ruská raketa. Obě děti i s maminkami čekal čtyřtýdenní pobyt v Lázních Darkov. Pomohli k tomu i Češi.
„Když Rusové v červenci 2024 vybombardovali oddělení dětské nemocnice Ochmatdyt v Kyjevě, ozval se mi tamní rehabitolog, že rehabilitační centrum bylo zničeno,“ popsal pro deník FORUM 24 zakladatel nadačního fondu Future for Ukraine a předseda jeho nadační rady Vitaliy Pron. Na zařízení měli kontakty již z dřívějších dob, protože je zásobovali humanitární pomocí. Od začátku války podle jeho slov odvezli na Ukrajinu přes tisíc tun humanitární pomoci. Jejich fond také zajišťuje a plně hradí rehabilitační péči zraněným ukrajinským dětem a také válečným veteránům v Lázních Darkov v Karviné. Čtyři týdny léčebného pobytu pro lidi postižené válkou mnohdy znamenají životní restart.
„Po ruském úderu na Ochmatdyt skončily děti rozházené po zdravotnických zařízeních po celém Kyjevě. Lékař mi říkal, že v té chvíli neměl vůbec tušení, kde děti, o které pečovali, vlastně skončily. Takže jsme ze všeho nejdříve zjišťovali, kde se ocitly. Problém ale byl, co s nimi dál. Tehdy absolutně obdivuhodně zareagovala paní ředitelka Lenka Krótká z Lázní Darkov. Úžasně nám tam vyšli vstříc. V jedné z budov přizpůsobili celé patro tak, aby tam mohly být děti. Zařídili pokoje pro děti i doprovod a my jsme jim za to neuvěřitelně vděční,“ popisuje.
Říká mi, že paradoxně s dopravou dětí, kterých už do Česka přivezli přes dvacet, nebývá tolik starostí jako s pomocí zraněným vojákům. „Vozíme sem děti od dvou do sedmnácti let. Každé doprovází jeho zákonný zástupce, tedy maminka nebo babička. Mají pas, bez větších problémů přejedou přes hranice. Stráví tu pak čtyři týdny,“ líčí Pron. Cena kompletního zajištění pobytu jednoho dítěte je včetně všech procedur sto sedmdesát pět tisíc korun.
Podstatně těžší je to podle něj v případě vojáků, jichž už poslali na léčebný pobyt přes sedmdesát. „Příprava takového převozu zabere i více než měsíc, než shromáždíme veškeré potřebné podklady a dokumenty. Je s tím spousta papírování a telefonování. Žádost prochází nesčetnými institucemi, včetně čtyř ukrajinských ministerstev, přes vojáky a lékařské služby. Než konečně voják překoná hranice, přeložíme jeho zdravotní dokumentaci a předáme ji pak lékařům, kteří pro něj sestaví rehabilitační program,“ líčí.
🇺🇦 Sergii měl manželku a 7letého syna. Když Rusko napadlo Ukrajinu, ve 34 letech se dobrovolně postavil na obranu své rodiny.
— Future for Ukraine (@FutureFUkraine) October 24, 2025
Byl těžce zraněn a podstoupil desítky operací.
Dnes potřebuje naši pomoc, aby mohl znovu chodit. 🙏
➡ https://t.co/tAFwouYpyh pic.twitter.com/gpmRFAkUSi
„Vojákům platíme pobyt, procedury, převoz i stravu a vše vyjde asi na sto padesát tisíc korun. Lázně Darkov nám od začátku úžasně vycházejí vstříc, ale moc nám pomohly i známé české osobnosti, například pan europoslanec Tomáš Zdechovský. Mnoho osobností sdílelo naše příspěvky na sociálních sítích a to se pak hned projevilo v množství vybraných prostředků,“ popsal pan Pron.
„Aktuálně bych byl schopen tam poslat přes tři sta mužů, ale z finančních důvodů si musíme pečlivě vybírat. Stává se i to, že si zranění muži dávají navzájem přednost a ten, který by měl odjet, prohlásí, že spolubojovník je na tom hůř a ať jede radši on. Takové chvíle bývají hodně dojemné,“ vylíčil s tím, že nejsilnější bývají okamžiky, kdy se dovolají nic netušícímu vojákovi po zranění, že byl vybrán a pojede na léčebný pobyt do Česka. Ti muži se pak těší na cestu už předem, třeba měsíc, někdy i déle. Zpravidla jsou po základním lékařském ošetření, ale čtyřtýdenní rehabilitační program v zahraničí je pro ně opravdu něco docela jiného. Mnozí z nich nebyli nikdy v zahraničí a tato zkušenost pro ně často představuje celkový životní restart, který je posílí fyzicky a také duševně. Po měsících a letech na bojišti stráví čtyři týdny na bezpečném území, kde je mír. „Na Ukrajině byla dříve síť rehabilitačních zařízení, ale s příchodem války se priority posunuly. Z některých se staly běžné nemocnice, jiné zase Rusové cíleně bombardovali, protože by se v nich mohlo pečovat o vojáky.“
Pan Pron mi říká, že si uvědomuje některé hlasy z řad české veřejnosti volající po tom, aby pomoc posílali Češi jen Čechům. Myslí si ale, že většina místních lidí má dobré srdce. „Žiju v této zemi přes 25 let a za tu dobu jsem si udělal o Češích dobrý obrázek. Český národ jsou dobří lidé,“ myslí si. Člověk, který odmítá pomoc bližnímu v nouzi, je podle něj spíše osobně nešťastný. „Když se ho zeptáte, kolika českým dětem pomohl, tak vám nic neodpoví, protože on sám nepomáhá nikomu. Nejde mu vůbec o pomoc, ale chová v sobě nějakou vnitřní zášť, jejíž příčinu zná možná jenom on sám,“ zamýšlí se nad tím, že podobní lidé žijí všude, na Ukrajině, v Česku, v Evropě i v jiných státech. „Nejde jim o pomoc, ale o závist. Kdo ví, třeba sám také potřebuje nějakou pomoc,“ přemýšlí.
Ptám se ho ještě, proč se on osobně rozhodl takto dlouhodobě pomáhat. „Moje motivace je jednoduchá. Na Ukrajině mám hromadu známých a kamarádů, kteří v této válce zemřeli. Znám jejich děti, manželky, dědy a tak dále. Můj bratr šel válčit od prvního dne. A to je vlastně první brigáda, které jsme začali pomáhat. Šlo o třetí tankovou brigádu, ve které bojuje. Řeknu to na rovinu. Nejsem po pás v bahně, s municí v rukou. Nejsem na bojišti. Nejsem v přední linii. Jsem tady v teple. Tak jsem se rozhodl, že jim pomůžu tak, jak toho budu nejlépe schopen,“ uzavírá Vitaliy Pron.
