Konrad Schuller, politický korespondent německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a specialista na východní Evropu a Rusko, publikoval 5. září 2020 komentář nazvaný „Co učinit s Ruskem? Navalnyj a my“, který vzbudil značnou pozornost: „Všichni se dohadují o sankcích proti Moskvě. ,Naše hodnoty!ʻ, volají jedni, ,Naše zájmy!ʻ, odporují druzí. Přitom však platí: Evropské hodnoty jsou evropskými zájmy.“

Podle vyznavačů „politiky hodnot“ je útok na Navalného i útokem na globální pravidla, na Chartu lidských práv OSN i základní dokumenty OBSE. Vyznavači „politiky zájmů“ ovšem odporují, že to není „naše věc“, máme snad kvůli Navalnému zrušit projekt Nord Stream 2? Vždyť to bychom mohli v reakci na různé „incidenty“ rovnou zastavit zahraniční obchod s Čínou, Saúdskou Arábií nebo i Spojenými státy.

Kdo má v tomto sporu pravdu? Dle Konrada Schullera mají jistě pravdu vyznavači „politiky zájmů“, když se vážně ptají, jak například skloubit spolupráci s Čínou v ekologických otázkách a zároveň řešit uvalení protičínských sankcí kvůli represím v Hongkongu. Pravdu však mají i vyznavači „politiky hodnot“, poněvadž právní stát a lidská důstojnost nejsou v demokratických státech prázdnými slovy. Hodnoty totiž představují stejně „tvrdý zájem“ jako například dostatek zemního plynu. Společnost, která si to neuvědomuje, může rychle sklouznout k cynismu, a nakonec i k vlastnímu rozpadu.

Aby Evropská unie přistoupila kvůli kauze Navalnyj k sankcím proti Rusku, měly by být předem souběžně posouzeny tři faktory: hodnoty, účinnost a nutnost. Podle Konrada Schullera je útok na Navalného i útokem na globální hodnotový systém, přičemž zavedení skutečně účinných sankcí je velmi reálné – stačí stopnout projekt Nord Stream 2 a tím zásadně omezit Putinův penězovod, z něhož financuje své války i továrny na jed. A nutnost takové reakce? Ta je také jednoznačná a nadto naléhavá! Rusko si již dávno zvolilo Evropskou unii za cíl své hybridní agrese, financuje hackerské útoky i protievropské extrémisty, v jejím okolí záměrně destabilizuje Sýrii a Libyi. Závěrem Konrad Schuller lakonicky konstatuje: „Seznam by to byl dlouhý, hodnoty a zájmy se tu shodují. Čas shovívavosti by měl pominout.“

A my se tudíž musíme vážně ptát: Co by v této situaci měla podniknout Česká republika? Především by měla aktivně spolupracovat se svými spojenci v EU a NATO, aby reakce Západu byla tentokrát jednoznačná a tvrdá. Bude to náročné, poněvadž klíčové západní mocnosti – USA a Velká Británie – aktuálně řeší fatální vnitropolitické problémy. Ovšem není to nemožné, neboť shovívavost Německa, nejsilnější země EU, vůči ruským agresím a avantýrám se pozvolna rozplývá…

Přímo v Česku můžeme učinit hned několik samostatných kroků:

1) Explicitně vyloučit Rusko z tendru na stavbu nových jaderných reaktorů, neboť jde podle opakovaných upozornění našich zpravodajských služeb o bezpečnostní riziko (což se týká i „lidové“ Číny).

2) Vyhostit větší skupinu ruských zpravodajců s diplomatickým krytím z České republiky, a sice bez ohledu na reciproční ruskou reakci.

3) Okamžitě stornovat vládně-prezidentskou komedii s tzv. „zmocněncem pro konzultace s Ruskem“, neboť jde o nadbytečnou a nesystémovou pozici; vláda by již neměla akceptovat „ruské jízdy“ prezidenta republiky, neboť jsou svým předstíráním samostatné prezidentské zahraniční politiky mimoústavní (a protiústavní).

4) Společně se spojenci připravme strategii, která povede k vyloučení Ruské federace z Rady Evropy (nejen k pozastavení členství apod.), poněvadž Rusko dlouhodobě a ostentativně odmítá hodnoty, na nichž tato mezinárodní organizace stojí.

Jistě, mnohá z těchto bezpečnostních opatření jsou v aktuální české situaci nereálná, jenže jejich výrazná reflexe ve veřejném prostoru by měla představovat viditelný „kámen úrazu“ pro ty, jimž jsou české národní zájmy ve skutečnosti naprosto ukradené – od (p)rezidenta Zemana přes kličkujícího „předsedu hnutí“ Babiše až po všelijaké průhledné advokáty orientálních despocií typu nacionálního bolševika Filipa. Kdo jejich hochštaplerství odmítá vidět, podporuje je a volí, bere na sebe velkou politickou odpovědnost, jež se záhy a nečekaně může změnit i v politickou a morální vinu (řečeno s Karlem Jaspersem).

Vedle oněch podivných panáků se však právě v těchto dnech zrodil i skutečný státník, který si pod tlakem „hradního gangu“ uvědomil, že hodnotová politika není v rozporu s národními zájmy, nýbrž právě naopak. Mám na mysli Miloše Vystrčila, odvážného předsedu Senátu Parlamentu ČR, který se, jak doufám, při prosazování politiky hodnot již nenechá ukřičet, přestože jej svévolný stařík z Lán nehodlá zvát na kuřácké dýchánky ústavních činitelů.

Evropa je v pohybu a stojí na geopolitické křižovatce, jak je to vidět i v případě Spolkové republiky Německo. I my Češi stojíme jakožto politický národ před rozhodnutím, zdali budeme aktivními strůjci svého osudu v rámci svobodného Západu, nebo se staneme trójským koněm systémových rivalů naší vlastní civilizace a opět skočíme do páchnoucího chřtánu nějaké až příliš sofistikované eurasijské tyranie…

Odkaz na článek v FAZ: https://www.faz.net/aktuell/politik/was-tun-mit-russland-nawalnyj-und-wir-16939892.html