Andrej Babiš na Národní třídě v Praze. FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Za pískotu a výkřiků „hanba“ položil Andrej Babiš se svým doprovodem kytici k památníku 17. listopadu na Národní třídě v Praze. Ačkoli je znechucení pochopitelné, můžeme být rádi, že tento svátek má u nás stále takovou váhu, že přiměje pokleknout před jeho významem i někdejšího agenta StB a kandidáta na budoucího premiéra. Na Slovensku se premiér Robert Fico před svátkem demokracie neklaní – právě naopak. V pátek se v Popradu rozohnil před studenty a 17. listopad označil za komunistický puč. Něco podobného by se snadno mohlo v budoucnu stát i u nás.
Spiklenecké teorie, které se snaží náš nejdůležitější moderní svátek shodit z piedestalu a přepsat jej jako manipulaci temných sil StB, žijí od začátku devadesátých let. Nikdy však nevystoupily z okraje společenské debaty. Konspirační teoretik Miroslav Dolejší, který se svou „analýzou“ přišel už na začátku 90. let, získal od té doby řadu následovníků. A před jedenácti lety se k tomuto dědictví opatrně přihlásil i čerstvě zvolený prezident Miloš Zeman.
V televizní debatě s Václavem Klausem v předvečer státního svátku prohlásil, že „revoluci v roce 1989 vyvolala nepravdivá zpráva o smrti studenta Martina Šmída, ne zákrok SNB na Národní třídě“. A dodal, že zásah nebyl „masakrem“ – což byl termín, kterým jej označili studenti několika pražských fakult, když 20. listopadu vyhlásili stávku.
Pokud si Miloš Zeman, obdivovatel Číny a Ruska, představoval masakr podle tamních měřítek, měl svým způsobem pravdu. Tehdejší veřejné mínění však jeho provokaci odmítlo. Dva dny poté byl na slavnostním ceremoniálu na Albertově vypískán a na Národní třídě mu protestující mávali červenými kartami.
I to je výdobytkem 17. listopadu – možnost svobodně vyjádřit názor a symbolicky vystavit politikům červenou kartu, když faulují, zneužívají moc nebo podvádějí. Jako tehdejší student, který byl přítomen jak zákroku mlátiček na Národní třídě, tak i u následné diskuse ohledně odsuzujícího stanoviska na koleji Větrník, odmítám tvrzení, že naše kroky motivovala falešná zpráva o smrti Martina Šmída. Pokud o ní někdo ze zahraničních zdrojů věděl, nepřikládal jí zásadní význam – stačilo, co jsme zažili na vlastní kůži.
Zásah bezpečnostních složek byl natolik brutální, že šokoval i do té doby zcela konformní spolužáky, kteří chtěli s režimem vést poklidný dialog o reformě výuky svázané ideologickými dogmaty. Po „masakru“, jak jsme zásah podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nazvali, bylo i jim jasné, že žádný dialog nemá smysl.
Ale zpět k Miloši Zemanovi – po zkušenosti s červenými kartami si o rok později na Albertově uspořádal trucpodnik, na který nevpustil skutečné studenty, ani ty z roku 1989, ani současné. Prostor před tribunou nechal ohradit hlídanými zátarasy a vpustil dovnitř jen skupinku svých nejvěrnějších příznivců. Vedle iniciativy Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované NATO to byli i obyvatelé Osvětiman, které do Prahy přivezl jeho kancléř Vratislav Mynář. Šlo o dosud nejvážnější pokus významného politika zprivatizovat si lidový a národní svátek s pomocí tehdy už naplno fungující propagandy z dezinformačních webů.
Na pódiu s ním vystoupili zástupci dezinformátorů a nacionalistů – tehdy bez Tomia Okamury. Toho nahradili zástupci SPD, kteří odhalili, že lídr tuneloval vlastní hnutí. Ostatně Tomio Okamura se letos památníku 17. listopadu na Národní třídě raději vyhne, aby nedopadl jako jeho politický partner ze vznikající koalice, Andrej Babiš.
Přestože nesouhlasím s většinou kroků, které Andrej Babiš od roku 2013 v politice podniká, považuji za dobré znamení, že na Národní třídu stále chodí – i když někdy za časných popůlnočních hodin, jako v roce 2018, kdy odjel za svým synem do Švýcarska, kterého se snažil uklidnit kvůli jeho aktivitám v souvislosti s odvozem na Ukrajinu během vyšetřování Čapího hnízda. Babišova přítomnost u památníku na Národní třídě je důkaz, že tento svátek má u nás stále obrovskou sílu – takovou, že jej navenek ctí i člověk, který si jinak s demokratickými pravidly hlavu neláme.
Nikomu nevyčítám, že u památníku na Babiše píská. Je to jeho svaté právo, které zavedl právě 17. listopad. Je ale pro nás všechny dobře, že se Babiš k tomuto svátku zatím nechová jako jeho kamarád Robert Fico. Přepisování dějin je typickým znakem diktatur a autoritářských režimů. Tento svátek tomu zatím odolává. Teď ještě donutit Babiše, aby se choval jako demokrat nejen jeden den v roce. To je úloha politiků i občanské společnosti. Je to odkaz 17. listopadu – a rovněž nejen jeden den v roce.
